Zdraví a nemoc v povědomí našich předků od pravěku po současnost – první polovina 19. století

Mgr. Alexandra SURÁ, Ph.D., NLK

Evropa zažívá hospodářský růst, bohatnoucí buržoazie si upevňuje svoje významné postavení ve společnosti. Období 1803-1815 je poznamenáno napoleonskými válkami. V letech 1814-1815 probíhá Vídeňský kongres, na kterém jsou za účasti zástupců skoro všech zemí Evropy upraveny, soustavou smluv, mezinárodní vztahy. Od roku 1848 do roku 1849 probíhá v Evropě vlna revolucí. V Českých zemích podnítily revoluční události zájem zdravotnické i laické veřejnosti o otázky veřejného zdravotnictví. V čele zdravotnictví stojí protomedik a jednotlivé kraje spadají pod dohled krajských lékařů. Na přelomu 18. a 19. století postihuje naše země epidemie neštovic, proti kterým se od roku 1800 začíná očkovat. Během napoleonských válek (1803-1815) propukají epidemie tyfu. Z dalších infekčních chorob, které sužují obyvatelstvo lze jmenovat spálu, záškrt, spalničky, černý kašel a tuberkulózu. Ve třicátých letech 19. století postihuje naše země epidemie cholery. (1,2,3)

Jakým způsobem bylo obyvatelstvo informováno o očkování proti pravým neštovicím?

Pravé neboli černé neštovice patřily mezi nejobávanější nakažlivá virová onemocnění vyznačující se vysokou úmrtností. Choroba se projevovala vysokou horečkou, bolestmi hlavy a četným výsevem puchýřů, které se vyskytovaly nejvíce v obličeji. Puchýřky se objevovaly také na sliznicích. Pokud člověk onemocnění přežil, zůstaly mu na kůži hluboké jizvy. V případě, že byla zasažena sítnice, hrozilo oslepnutí.

Očkování neštovičným hnisem bylo známo již ve starověkém orientu. K rozšíření variolizace v Evropě přispěla manželka britského konzula v Cařihradu Mary Wortley-Montaguová, která se seznámila s metodou, jenž praktikovaly turecké venkovské ženy. Popsala setkání lidí, při kterých žena vpraví do rozškrábnuté kůže očkovance malé množství neštovičného hnisu, který si přinese ve skořápce od ořechu.

Mezi lidmi žijícími na venkově se říkalo, že kdo se nakazil kravskými neštovicemi (jednalo se především o dojičky krav, sedláky, pastevce) neonemocněl pravými neštovicemi. Anglický venkovský lékař Edward Jenner (1749-1823), který o této zkušenosti slýchával od vesničanů, naočkoval roku 1796 kravskými neštovicemi osmiletého chlapce, který měl po očkování jenom mírně zvýšenou teplotu a když byl poté naočkován pravými neštovicemi, tak neonemocněl.

Poté co Jenner publikoval roku 1798 své zkušenosti v díle An Inquiry Into the Causes and Effects of Variolae Vaccinae, se metoda očkování kravskými neštovicemi začala šířit z Anglie do ostatních zemí. (2,3,4,5)

Obr. 1. Lanceta na očkování, Zdravotnické muzeum NLK

V Českých zemích se začíná očkovat za podpory státní správy od roku 1800 (jednotlivé případy variolizace jsou již známy z druhé poloviny 18. století). V roce 1801 byl založen na pražském Karlově veřejný očkovací ústav a roku 1803 očkovací komise. Za očkování v krajích zodpovídali krajští lékaři. (3,5,6,7,8,9) Vakcinaci měli podstoupit děti, dospělí a starci, s výjimkou těhotných, nemocných a těch, kteří prodělali neštovice. Očkovali proškolení lékaři i ranhojiči a o provedení výkonu učinili zápis do knihy evidence a vystavili potvrzení naočkované osobě. Jméno a bydliště osoby, která odmítla očkování a onemocněla neštovicemi, mělo být podle nařízení gubernia jako odstrašující případ uveřejněno v novinách. Lékaři, kteří prováděli očkování, měli vysvětlovat jeho přínos a rozptylovat případnou obavu z tohoto zákroku. Na osvětě očkování se měla podílet také vrchnost v rámci svého panství. Rovněž kněží byli vybídnuti, aby ve své farnosti připomínali potřebu očkování. Rodiče měli při křtu svého dítěte (u židů obřízce chlapce) obdržet od duchovní osoby letáček o možnosti očkování. Do osvěty se měli zapojit také školní učitelé a zemští úředníci. (7,8,9) V některých městech byly za účelem propagace očkování pořádány očkovací slavnosti s muzikou, občerstvením, tancovačkou a různými zábavnými vystoupeními.(6) Osvěta probíhala také prostřednictvím oběžníků, plakátů a publikací.

V německo-českém oběžníku Gute Eheleute- Dobří manželé, který obsahoval výzvu, aby rodiče nechali očkovat svoje děti, je poukázáno jak na rizika, která sebou onemocnění pravých neštovic přináší, tak na výhody, bezpečnost a dostupnost očkování. (10)

Účelem spisu Důležité slovo rodičům, duchovním a vrchnostem o blahočinnosti očkování chráničkami a odpověď na námitky proti němu dělané, bylo vysvětlit význam a princip očkování virem kravských neštovic a vyvrátit pověry, které provázely očkování (např. že nemůže dostatečně člověka ochránit před neštovicemi, nebo že způsobuje jiná nebezpečná onemocnění). (11) Příkladem osvěty prostřednictvím duchovních, je anonymní spisek Volání jednoho českého duchovního pastýře k svým farním osadníkům, který kromě stručného vysvětlení, co jsou kravské neštovice a proč se využívají k očkování, obsahuje výzvu rodičům k očkování svých dětí. (12)

Obr. 2. Důležité slovo rodičům, duchovním a vrchnostem o blahočinnosti očkování chráničkami a odpověď na námitky proti němu dělané, Zdravotnické muzeum Národní lékařské knihovny

Kde mohli lidé získat informace o choleře v době její epidemie?

Tzv. asijská cholera se objevovala před vypuknutím světové pandemie často na indickém subkontinentu. Globální epidemie dosáhlo toto vysoce infekční onemocnění až v 19. století. Choroba, která končila často smrtí, se projevovala těžkými vodnatými průjmy, intenzivním zvracením, svalovými křečemi a neuhasitelnou žízní. Pro těžký průběh a vysokou úmrtnost panoval z cholery všeobecný strach. V našich zemích se objevují první nakažení kolem roku 1830. Ohledně šíření cholery panovaly různé teorie, ponejvíce se soudilo, že nemoc se šíří zkaženým (miasmatickým) vzduchem. Předpokládal se také přenos z člověka na člověka a to jak přímým kontaktem, tak prostřednictvím věcí, které nemocný používal např. šatstvem. Z léčebných prostředků bylo doporučováno napařování celého těla zábaly, tření končetin flanelovou látkou, přikládání hořčičných a křenových placek. Pro nemocné byly zřizovány cholerové špitály. Bohatí marodili raději doma, kde měli k dispozici svoje služebnictvo. V roce 1854 anglický lékař John Snow (1813-1858) prokazuje souvislost kontaminované pitné vody s cholerou. Filippo Pacini (1812-1883) v témže roce izoluje původce nemoci bakterie Vibrio cholerae. (2,3,4,13,14)

Zdravotní komise, která byla zřízena pro České země v době pandemie cholery, iniciovala vydávání a šíření písemností pro širokou veřejnost. Prostřednictvím informačních letáků, oběžníků, vyhlášek, nařízení a popularizačních spisů, bylo obyvatelstvo zpravováno o příznacích cholery a veřejných opatřeních. Dále bylo možné se dozvědět, co dělat v případě onemocnění, jakým způsobem se doma léčit, jak si připravit desinfekční roztok, nebo co je potřeba desinfikovat.(13,14,15,16) V Nařízení císařského královského krajského úřadu Chrudimského, ve kterém jsou dány instrukce, jak postupovat při vypuknutí nákazy cholerou, je poukázáno na skutečnost, že když se lidem vysvětlí účely protiepidemických opatření, budou pak mít větší motivaci k jejich dodržování. (16)

V krátkém spisku určeném laikům Provolání Čecha k svým krajanům v čas hrozícího nebezpečenství azyatycké vrhavé auplavice autor upozorňuje na blížící se nebezpečí, které představuje epidemie cholery a poskytuje návod, jakým způsobem se před nemocí chránit (klade důraz na správnou životosprávu a dodržování čistoty). (17)

Obr. 3. Provolání Čecha k svým krajanům v čas hrozícího nebezpečenství azyatycké vrhavé auplavice, Zdravotnické muzeum Národní lékařské knihovny

Každému občanu potřebná knížka, je uvedeno na titulní straně publikace Dobrá rada proti choleře, jejíž autor lékař František Kampelík (1805-1872) seznamuje čtenáře s prevencí, příznaky a léčbou cholery. Ochranu před nemocí vidí zejména ve správné životosprávě, z léčebných postupů uvádí například tření těla, pocení, přikládání hořčičných placek či podávání bylinných odvarů. Najdeme zde také seznam přípravků a pomůcek, které by podle autora, bylo dobré mít doma pro případ, že by člověk onemocněl cholerou. Doporučován byl např. flanel ke tření těla, cihly k zahřívání, sedátko z rákosového pletiva pro parní lázeň, kořalka, kolínská, víno, hořčičná mouka a křen pro zhotovování placek k přikládání na tělo. (18)

Spis Poučeni, kterak se onemocnělí na choleru před příchodem lékaře ošetřovati mají obsahuje popis příznaků cholery a doporučenou léčbu. Autor spisu vyzdvihuje důležitost léčby cholery v jejím počátku a uvádí že: Z toho vyplývá povinnost každému, aby se s prvními znameními cholery na člověku se jevícími se seznámil a prostředky znáti se naučil jichž k přemožení ji hned s počátku užívati se musí.(19)

Zkušenosti s vlastním léčebným postupem založeném na pocení a podávání bylinného čaje vydal v krátkém spisku s názvem Prostředek, kterak se cholera neomylně hojiti duchovní pastýř Ján Morvan, který dle svých slov chodil ošetřovat nemocné. (20)

Člověk byl dále konfrontován s řadou veřejných opatření, která se zaměřovala na izolování nemocných v cholerových špitálech, zřizování karanténních stanic, hlídání hranic a povinnost hlášení výskytu nakažených nebo desinfikování studní. Do šíření povědomí o nemoci se nezřídka zapojovali i kněží, kteří kromě duchovní podpory v nelehkých časech zprostředkovávali věřícím informace lékařů a vrchnosti. (13,14,15,16)

Z jakého důvodu se lékaři vyjadřovali k ženské módě a šířili osvětu o škodlivosti některých druhů šatstva?

Poučení o vhodném a zdravém oblékání se objevovala v dietetických příručkách, zdravovědách, domácích lékařích, didaktických příručkách nebo publikacích pro nastávající matky. Lékaři poukazovali na souvislost zdravotních problémů s nošením nevhodného oblečení. Přestože krinolíny, těsné podvazky, boty do špičky a vysoké podpatky byly předmětem kritiky, nejvíce bylo ženám vytýkáno nošení korzetů a šněrovaček, které jsou znovu v módě zhruba po roce 1815 (v letech 1795–1815 byl v módě splývavý pod prsy nařasený oděv chemisé). Korzety, které byly vyrobeny z bavlny, nebo kůže se na zádech šněrovaly, nebo zapínaly na háčky. Vyztuženy byly kosticemi nebo pásy z ocele či dřeva. Od roku 1840 se při jejich výrobě začíná používat vulkanizovaná guma. (21,22)

Lékař Filip Kodym, ve zdravovědné příručce v kapitole věnované oděvu doporučuje dostatečně volné oblečení, které nikde netěsní. Odsuzuje nošení šněrovaček a vysvětluje, že jejich utažením jsou stlačeny důležité orgány, které nemohou správně fungovat (uvádí plíce, srdce, játra, slezinu, žaludek a střeva). O zdravotních problémech způsobených šněrovačkou píše: Co je tu rozdílných chorob jak plícních, tak srdečních, jatrních, žaludkových a jiných, které všecky z takového utahování svůj počátek berou. (23)

Lékař František Peške v publikaci Nový domácí lékař upozorňuje, že příčinou častého omdlévání žen je šněrování. (24)

Autor publikace Felixa Paulického Domácí lékař, aneb, Kniha o šetření zdraví: zvláště pro lid venkovský v kapitole věnované zdraví ženy, ve které je pojednáno o těhotenství, zdůrazňuje, aby těhotné ženy nenosily těsný oděv a nestahovaly se šněrovačkou. Dále poukazuje na zlý obyčej, který byl rozšířen také mezi sprostými (prostými) ženami, stahovat se úzkou šněrovačkou, aby život (břicho) vysoko nepřišel a dítě veliké nebylo. (25)

Také v knize Mladá matka se bylo možné dočíst, že šněrování představuje nebezpečí pro plod a matku a taktéž má neblahý vliv na kojení. Nachází se zde rovněž upozornění, že nošení šněrovaček škodí jak pannám, tak vdaným ženám a vysvětlení, jaké zdravotní potíže způsobuje přílišné stahování. (26)

Autor pedagogické příručky Pavel Josef Šulc v kapitole věnované vhodnému oblékání píše: … když potom se šněrovačka stáhne, stlačí se dolejší žebra a část prsou, kde plíce se nalézají. Dále uvádí, že toto stlačení brání vývoji plic a krevnímu oběhu, který má za následek, že dívky při rychlejší chůzi a tanci nemohou popadnout dech, dusí se a omdlévají. (27)

Realita, že šněrovačka způsobuje mdloby, byla ve společnosti všeobecně známa. Kodym zmiňuje situaci, kdy žena na plese zbledne nebo omdlí a ze všech stran je hned voláno: Šněrovačku popustit! (23) Rovněž byly inzerovány korzety, které bylo možné v případě nevolnosti a mdlob jedním trhnutím uvolnit. (22) Lékaři a pedagogové poukazovali na neradostnou skutečnost, že i přes osvětu zdravého odívání, se ženy nechtěly vzdát nošení korzetů a šněrovaček a to ani v těhotenství. A však tisícerý jazyk mluvil již proti šněrovačkám, ale vše nadarmo. Proto radíme jen tolik, cítí-li se panička, že obtěžkala, ať se alespoň neutahuje tak příliš, uvádí autor knihy Mladá matka. (26) Také Šulc si stěžuje ve své pedagogické příručce na marný boj proti šněrovačkám:  Mnoho již o věci té jest psáno, ale posud nadarmo, co hlasů již marně ozvalo se proti šněrovačkám, co prolito inkoustu. (27)

Obr. 4. List z módního časopisu, Europeana

Nabízí se otázka, z jakého důvodu ženy nedbaly doporučení lékařů a oblékaly těsné korzety a šněrovačky. Ženský oděv, který byl v té době v módě, se skládal z těsného živůtku, který se zužoval směrem k pasu a široké sukně. Požadovaný tvar hrudníku a vosí pas docilovaly ženy korzetem. Jít s dobou a následovat módní diktát bylo společenskou nutností. Oděv byl ukazatelem sociálního postavení člověka, hrál důležitou úlohu při namlouvání, představoval majetek, plnil funkci společensko-kulturní a v neposlední řadě přejímání zahraničních módních trendů bylo projevem otevřenosti se světu. Co se týče dostupnosti šatů, bylo možné kromě renomovaných krejčovství využít služeb šikovné domácí švadleny, šaty se přešívaly, kupovaly z druhé ruky či šily podomácku. Sama móda byla výnosným obchodním artiklem. Prostřednictvím módních a ženských časopisů bylo prezentováno aktuální oblečení. Přiblížit se požadovanému ideálu krásy a docílit vysněné postavy mohla žena, jak uváděli prodejci, právě díky korzetu. (21,22,28) Lékař radí, móda velí – komentuje panující poměry ve svém spise lékař Kodym. (23)

Literatura

1. Stránky Akademie věd, https://biblio.hiu.cas.cz/records/f0b0dace-a391-46d8-a8de-5d19338ca16a

2. ŘÍHOVÁ, Milada. Kapitoly z dějin lékařství. Praha: Karolinum, 2005. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 80-246-1021-3. s. 86, 88-89, 93.

3. SVOBODNÝ, Petr a Ludmila HLAVÁČKOVÁ. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: Triton, 2004. ISBN 80-7254-424-1, s. 89-93, 96, 122.

4. PORTER, Roy. Největší dobrodiní lidstva: historie medicíny od starověku po současnost. Praha: Knižní klub, 2001. Obzor. ISBN 80-7260-052-4, s. 310-312, 444-446, 451-455.

5. MACHALA, Ladislav a Jiří HAVLÍK. 200 let očkování proti pravým neštovicím. Vesmír. 1996,75(11), 633. ISSN 0042-4544.

6. Grubhoffer, Václav. Zázračné očkování. Boj s pravými neštovicemi v českých zemích v „dlouhém“ 19. století. Vesmír. 2021, 100(5), ISSN 0042-4544.

7. Verordnung von dem k. k. böhm. Landesgubernium: die allerhöchste Vorschrift wegen Verbreitung der Schutzpockenimpfung wird bekannt gemacht = Nařjzenj od c. kr. česk. zemsk. Gubernyum : Nejvyšssj nařjzenj strany rozssjřenj očkowánj ochranných nesstowic se oznamuge. W Praze: [s. n.], 1812.

8. Vorschrift für Aerzte und Wundärzte, welche der Kuhpockenimpfung sich widmen. [S. l.: s. n., 1809], s. 26-29, 43.

9. Vorschrift zur Leitung und Ausübung der Kuhpockenimpfung in den kais. königl. deutschen Erbstaaten. [Prag: s. n., 1809].

10. Gute Eheleute!. [S. l.: s. n., 1800-1810].

11. PRESL, Jan Svatopluk. Důležité slowo rodičům, duchownjm a wrchnostem o blahočinnosti očkowánj chraničkami a odpowěd na námitky proti němu dělané. W Praze: Cjs. král dwornj imprese, [1821], s. 3-54.

12. Wolánj gednoho českého duchownjho pastýře k swým farnjm osadnjkům. W Praze: W cýs. král. dwornj Ympressy Pána z Ssenfeldu, 1804.

13. RYŠAVÁ ALVAREZOVÁ, Elizabeth. Modrá nemoc či dávivá úplavice: první české zkušenosti s cholerou. In: Dějiny a současnost. Novodobé mory. Epidemie jako sociální a kulturní fenomén II. 2020, s. 10-13. ISSN 0418-5129.

14. HORNOF, Zdeněk. Cholerová epidemie roku 1832 na Plzeňsku. Acta Universitatis Carolinae. Medica. Supplementum. Sessio secunda facultatis medicae Pilsnensis scientifica, 4.- 5. 12. 1958. 1959, (9), 5-15. ISSN 0515-3239.

15. Belehrung: [von der k. k. böhmischen Provinzial-Sanitäts-Kommission]. Prag: Schönsfeldsche Buchdruckerei im Annahofe – Sénfeldská knihtiskárna w klássteře sv. Anny, 1831.

16. Nařjzenj cýs. král. kragského auřadu Chrudjmského. W Chrudjmi: [s. n.], 1831.

17. Prowolánj Čecha k swým krajanům w čas hrozýcýho nebezpečenstwj azyatycké wrhawé auplawice. [Praha: Jan Ferdinand z Schönfeldu, 1831].

18. KAMPELÍK, František Cyril. Dobrá rada proti choleře: každému občanu potřebná knjžka, by se cholery zbytečně nestrachoval … W Praze: Nákladem a k dostánj u Vincence Paseky, knihaře v Karljně, na welkém náměsti w Petrsbruku čjsl. 145, 1850.

19. Poučenj, kterak se onemocnělj na choleru před příchodem lékaře ossetřowati magj. [Praha]: U Geřábka, [1801-1850].

20. Prostředek, kterak se cholera neomilně hogiti má: cistý laskawý pastýř stáda swého udáwá následugjcjmi slowy prostředek od něho samého wynalezený. V Pisku: [s. n.], 1831.

21. SURÁ, Alexandra. Hygiena ženy. Časopis lékařů českých. 2011,150(10), 558-559. ISSN 0008-7335.

22. KYBALOVÁ, Ludmila. Od empíru k druhému rokoku. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 271 s. Dějiny odívání. ISBN 80-7106-142-5, s. 105-111.

23. KODYM, Filip Stanislav. Zdravověda, čili, Nejlepší způsob, aby člověk svého života ve zdraví a vesele užiti a k tomu dlouhého věku dosáhnouti mohl. 2., oprav. i přimnožené vyd. Praha: F.S.Kodym, 1854, s.164-166.

24. PEŠKE, František. Nowý domácj lékař: zřetelné poučenj o léčenj wssech nemocj, a též o tom, kterak w powážliwých nemocech hned na počátku pomoci možno, když lékaře nenj: knjžka pro lid městský i wesnický, … W Praze: Bedřich Rohljček, 1853, s. 82.

25.PAULITZKY, Heinrich Felix, PAULIZKY, Friedrich Karl, ed. Dra. Gind. Felixa Paulického Domácj lékař, aneb, Kniha o ssetřenj zdrawj: zwlásstě pro lid wenkowský, w njž se ukazuge, gak obyčegné nemoci snadně a lehkými léky, přede wssjm pak dobrým chowánjm odwráceny býti mohou : k užitku duchownjch, ranhogičů a rozumných hospodářů tam, kdež lékařů nenj. 2. wydánj. W Praze: Tisk a náklad Jarosl. Pospjssila, 1850, s. 389.

26. AMMON, Friedrich August. Mladá matka, jak by se před porodem i v šestinedělí zachovati a dítko své v prvním jeho věku ošetřovati měla. Praha: Jarosl. Pospíšil, 1852, s. 15-16.

27. ŠULC, Pavel J. Paedagogika všeobecná, čili, Navedení jak sluší se dítky rozumně vychovávati. V Praze: A.G. Steinhauser, 1863, s. 25, 196, 198.

28. LENDEROVÁ, Milena. K hříchu i k modlitbě: žena devatenáctého století. Vydání druhé, v Karolinu první, přepracované. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 978-80-246-3540-8, s. 152-164.


Citace

SURÁ, Alexandra. Zdraví a nemoc v povědomí našich předků od pravěku po současnost – první polovina 19. století. Lékařská knihovna [online]. 2021, roč. 26, č. 1-2 [cit. 28.09.2021]. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/en/2021-26-1-2/zdravi-a-nemoc-v-povedomi-nasich-predku-od-praveku-po-soucasnost-prvni-polovina-19-stoleti/. ISSN 1804-2031.