Zdraví a nemoc v povědomí našich předků od pravěku po současnost – první desetiletí 20. století a první světová válka

Mgr. Alexandra SURÁ, Ph.D., NLK

Technický pokrok, postupná elektrifikace a zlepšení komunální hygieny (většina českých měst je na počátku 20. století vybavena kanalizační sítí) měly bezesporu kladný vliv na zdravotní stav populace. (1) V roce 1906 byl z iniciativy Národní rady české založen Svaz osvětový, který se zaměřoval na osvětovou, kulturní a výchovnou činnost v různých oborech. (2) Nakladatelství Otto vydává v edici Lidové rozpravy lékařské pod redakcí Dr. Ladislava Haškovce (1866 – 1944) populární spisy věnované zdraví a nemoci. (26, 27) Roku 1908 vyšlo první číslo měsíčníku Zdraví lidu, jenž byl vydáván za účelem poučení širokých kruhů obyvatelstva o zdraví a nových lékařských poznatcích. (3) V roce 1910 je odborné veřejnosti představen lék na syfilis Salvarsan, který byl vyvinut v laboratoři německého lékaře Paula Ehrlicha (1854 – 1915). (4, 5) O rok později se koná v Drážďanech mezinárodní hygienická výstava, jejímž cílem bylo motivovat každého jedince k péči o zdraví. Výstavy se zúčastnilo přes 5 milionů lidí a byla inspirací k založení Německého muzea hygieny (r. 1912). (6) Během první světové války se zhoršuje životní úroveň obyvatelstva a dochází k nárůstu infekčních onemocnění a nemocí zapříčiněných nedostatečnou či nevyhovující stravou. Roku 1918 lékaři zaznamenávají první případy španělské chřipky v Českých zemích. (4, 5)

Jakým způsobem probíhala osvětová činnost zaměřená na prevenci nákazy tuberkulózou?

Tuberkulóza, která většinou napadá plíce, ale může postihnout i jiné části těla, se na počátku 20. století vyskytovala zejména v hustě obydlených oblastech. Hovořilo se o ní jako o sociální chorobě, která postihuje zejména chudé. K objasnění etiologie nemoci přispěl německý lékař Robert Koch (1843 – 1910), jenž roku 1882 uveřejnil práci, ve které popsal bakterii způsobující tuberkulózu. Jeho kolega bakteriolog a hygienik  Carl Flügge (1847 – 1923) v roce 1897 prokázal, že tuberkulóza se šíří kapénkovou infekcí. Díky uvedeným objevům je již jisté, že je tuberkulóza infekční chorobou, a lékaři se zaměřují na preventivní opatření, která by zabránila jejímu šíření. K diagnostice tohoto infekčního onemocnění přispěl objev rentgenu (r. 1896). Tuberkulóza, jejíž plicní forma se projevovala kašlem, vykašláváním hlenu a krve, hubnutím, horečkou a únavou, se léčila zejména pobytem na čerstvém vzduchu, sluneční lázní, stravou bohatou na ovoce a bílkoviny. (4, 5 ,7, 8 ,9, 10,13) Lékař František Hamza (1868 – 1930) roku 1901 založil v Luži první sanatorium v Českých zemích. (11) V únoru 1916 bylo slavnostně otevřeno lůžkové sanatorium Na Pleši u Dobříše. (9)

Lékaři v popularizačních spisech informovali širokou veřejnost o příčině, způsobu přenosu, příznacích, průběhu, léčbě a prevenci tuberkulózy. (12, 13, 14, 15, 16) V publikacích pro veřejnost se nacházely také hygienické pokyny jak pro nemocné, tak pro jejich rodiny, které bylo nutné dodržovat, aby se nemoc nešířila. Doporučovalo se především často vylévat a vyvářet kapesní plivátka (ploché lahvičky z neprůhledného skla s kovovým víčkem na vykašlávání hlenu), vyvářet prádlo, větrat nebo desinfikovat věci, se kterými nemocný přišel do styku. (13, 14)

Kromě dospělých, se osvětová činnost ohledně tuberkulózy zaměřovala také na děti a mládež. Z knížek, které byly určeny této populační skupině, lze uvést například, Co lékař vyprávěl: poučení pro mládež z oboru, o němž nic neví (1904), ve které jsou v jedné z kapitol prostřednictvím příběhu malé holčičky zprostředkovány informace o tuberkulóze. (17) Spis Jak chrániti dítě nákazy tuberkulosní (1903), byl určen rodičům malých dětí. (18) Nemalou zásluhu na edukaci dětí měl lékař, spisovatel a dramatik Karel Driml (1891–1929), který pomocí povídek, říkanek a divadelních her zpřístupňoval lékařské poznatky dětskému obecenstvu. (8)

Osvěta zaměřená na prevenci tuberkulózy se uskutečňovala také prostřednictvím letáků, brožur, plakátů, pohlednic a pořádání přednášek pro veřejnost. (8)

Na boji proti tuberkulóze se podílely také různé organizace. Roku 1899 vzniká Spolek pro zřizování a vydržování sanatorií pro tuberkulózní pacienty v zemích Koruny české, který je v roce 1901 přejmenován na Český pomocný zemský spolek pro nemocné plicními chorobami v království Českém. K hlavním úkolům spolku patřilo šíření osvěty o tuberkulóze. Za tímto účelem byly vydávány různé tiskoviny a pořádány přednášky. Brožura, která vyšla pod názvem Ochrana a boj proti tuberkulóze (1904), kterou napsal jeden ze zakladatelů spolku lékař – mikrobiolog Ivan Honl (1866 – 1936), byla poctěna cenou Společností pro veřejné zdravotnictví. (21) V červnu 1905 je slavnostně otevřen zásluhou lékaře Emericha Maixnera (1847 – 1920) první tuberkulózní dispenzář v Praze v letohrádku Amerika. Zařízení poskytovalo soustavnou odbornou péči osobám, které onemocněli tuberkulózou, nebo se vrátili z léčení. Personál se zaměřoval, kromě diagnostiky a indikace léků, i na edukaci pacientů, zvláštní pozornost věnoval bytovým a sociálním podmínkám nemocných a vyléčených. Dispenzář mohl navštívit rovněž jedinec, který potřeboval poradit, jak se chránit před nákazou, nebo měl obavy, že se nakazil. (8, 9, 10, 19, 20, 21)

Populárně naučný spis O souchotinách čili tuberkulose plic a jak proti ní bojovati

Jaké bylo povědomí obyvatelstva o pohlavních chorobách?

Z pohlavně přenosných nemocí jsou v tomto období nejvíce rozšířeny kapavka a syfilis. Lékaři zdůrazňují důležitou roli osvěty, díky které by poznatky o pohlavně přenosných chorobách pronikly mezi široké vrstvy obyvatelstva. V publikacích, které za tímto účelem vycházely, se vesměs nacházely informace o cestě přenosu, prevenci, příznacích, komplikacích, průběhu a možnosti léčby pohlavních chorob. Co se týče prevence, autoři spisů doporučovali vyhýbat se prostitutkám, pohlavní střídmost a používání kondomu. Pokud se člověk nakazil, měl vyhledat lékařskou pomoc. Lékaři také upozorňují, že je třeba se zbavit předsudků, které panují ve společnosti ohledně pohlavně přenosných nemocí, díky kterým nakažení svoji nemoc tají a ostýchají se navštívit lékaře. (22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30)

Kniha Choroby pohlavní: u muže a ženy (1906) jak je uvedeno v její předmluvě, byla určena pro poučení lidu. Autor nejprve osvětluje čtenáři obecné informace, např. co je infekce a poté přistupuje k podrobnějšímu výkladu, který se týká pohlavních nákaz. (23) Nákaza ženy v manželství (jako častý jev), vrozená syfilis (přenos z matky na plod) jsou témata, kterým je věnována pozornost v knize O poměru příjice k manželství (1900). (24) Dr. Bárth, který je autorem spisu O chorobách pohlavních (1913), viní z rozšíření venerologických chorob prostitutky a k jejich chování dodává: „Přestože prostitutky byly vykázány do odlehlých ulic nebo do veřejných domů, bylo ve velkých městech na denním pořádku svádění hochů a nezralých mladíků prostitutkami na ulici“. (25)

V edici Lidové rozpravy lékařské, ve které vycházely populárně naučné spisy, byly rovněž uveřejňovány práce cílící na osvětu v oblasti pohlavních chorob, z nichž lze kupříkladu uvést: Našim synům, když dospívají osmnáctého roku (1906) (26), Co třeba v obecném životě věděti o pohlavních nákazách (1901) (27) nebo Poučení o chorobách pohlavních (1916) (28).  V uvedené knižnici byly otiskovány také přednášky, které se konaly v rámci tzv. Lidových přednášek na České univerzitě v Praze, např. přednáška s názvem O chorobách pohlavních a jejich sociálním nebezpečí, kterou přednesl prof. Šamberger (22), nebo přednáška prof. Rubešky O významu pohlavních nemocí pro ženu, rodinu a společnost. (29) V rámci sbírky výchovných letáků Kvas mládí, vyšlo pod názvem O pohlavních morech: pro mládež od 17. roku (1917) poučení o pohlavních chorobách, které bylo určeno mladým mužům. Autor spisu prof. Šamberger uvádí, že venerologickými nemocemi jsou ohroženi zejména mladí muži, kteří přicházejí studovat do velkých měst, kde začínají mít první sexuální zkušenosti s prostitutkami nebo ženami pochybné pověsti. O skutečnosti, že je nikdo nepoučil o nástrahách velkoměsta, píše: „Rodičové nečiní tak buď ze studu, nebo z neznalosti … A střední škola činí rovněž nemnoho.“ (30)

Kapitoly věnované pohlavním chorobám se nacházely také v publikacích zaměřených na pohlavní zdravovědu, ke kterým patří například Pohlavní zdravověda a sebeochrana (1911) (31) nebo Stručná pohlavní zdravověda (asi 1914). (32)

Kniha Choroby pohlavní: u muže i ženy, jejich průběh, rozšíření, následky, léčení, sociální význam, jakož i jak se před nimi chrániti.

Z šíření pohlavních chorob byly nejvíce obviňovány prostitutky. Nabízí se otázka, kde mohly tyto kněžky lásky získat informace o venerických chorobách a kdo jim tyto informace poskytl. Prostituce byla v tomto období správními autoritami tolerována jako nutné zlo a podléhala úřednímu dohledu. Reglementací prostituce se snažila státní správa o vytvoření určitých pravidel pro provozování uvedeného způsobu obživy. Prodejné ženy pracující ve veřejných domech, na ulici nebo ve svých bytech, měly podléhat pravidelné policejní a zdravotní kontrole. Nakažené prostitutky musely podstoupit povinné léčení v nemocnici. Pravidelné zdravotní prohlídky měly být prováděny dvakrát týdně lékařem, kterého pověřil okresní úřad. Vyšetření probíhalo v ordinaci nebo přímo v nevěstinci, kde byla pro tyto účely vyhrazená místnost. Mezi povinnosti lékaře patřilo poučení nevěstky o příznacích pohlavních nemocí a o preventivních hygienických opatřeních. Výsledky zdravotních prohlídek byly zapisovány do zdravotní knížky, která obsahovala fotografii a osobní údaje nevěstky. Na poslední straně tohoto průkazu se nacházelo ponaučení o slušném chování vůči veřejnosti a pokyny týkající se pohlavní hygieny. Zdravotní knížku, kterou se nevěstka prokazovala při policejní kontrole, měla také podle prostitučního regulativu dát bez vyzvání k nahlédnutí i svému zákazníkovi. Nad zdravím svých děvčat včetně kontroly zdravotních knížek dohlížela i majitelka podniku, tzv. bordelmamá.

Kromě zdravotních prohlídek, bylo třeba, aby se ženy samy co nejvíce pozorovaly a sledovaly, zda se u nich neobjevují příznaky uvedených nemocí. Také mohly odmítnout zákazníka, u kterého se obávaly, že je nakažený. Podle prostitučního regulativu bylo povinností prostitutky mít u sebe prezervativy a dostatečné množství 5 % borové vaseliny, kterou by si před souloží aplikovala do pochvy. K dalším předepsaným profylaktickým prostředkům patřilo lysolové mýdlo, irigátor a bidet. Po styku se měla žena důkladně umýt mýdlem a teplou vodou a poté si ještě provést výplach pochvy. K úkolům mravnostní policie patřila také kontrola, zda nevěstky mají všechny předepsané profylaktické prostředky. Zvláště v lepších nevěstincích panovala přísná pravidla a každá z dívek byla vedena k hygienickým návykům a udržování tělesné čistoty.

Díky zmíněným opatřením získaly prodejné ženy informace o příznacích, prevenci a léčbě pohlavních chorob. Určitých znalostí, ohledně uvedených nemocí, nabyly také na základě vlastních zkušeností.

Prostitutky, které nebyly registrované, se vystavovaly riziku policejního postihu. Oproti této úředně kontrolované prostituci byla rozšířena tajná prostituce a ta představovala ještě větší nebezpečí pro šíření pohlavně přenosných chorob. (25, 26, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40)

Zdravotní knížka prostitutky

Zápis ve zdravotní knížce prostitutky o provedených zdravotních prohlídkách

Které choroby nejvíce ohrožovaly obyvatelstvo během války a jakým způsobem byly informace o nich zpřístupněny laické veřejnosti?

V červenci roku 1914 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. První světová válka (1914 – 1918) těžce dolehla na civilní obyvatelstvo a ovlivnila životy všech společenských vrstev. Zkažené potraviny či jejich nedostatečná distribuce, nedostatek uhlí, konfrontace se smrtí a těžce raněnými, ztráta blízké osoby a psychická újma se odrazily na zdravotním stavu obyvatelstva. Lidé trpěli podvýživou, zažívacími potížemi, dochází také k nárůstu infekčních onemocnění, zejména tyfu, spalniček, záškrtu, cholery, varioly, dysentérie, tuberkulózy a pohlavních chorob. (41,49)

Z populárně naučných prací, jejichž autoři informují o původci, prevenci, způsobu nakažení, šíření, průběhu a léčbě přenosných chorob, je možné jmenovat: O epidemiích v době válečné a ochraně proti nákaze (1914) (42), Boj a ochrana proti nakažlivým nemocem za doby válečné (1914) (43), O příčinách nakažlivých chorob, zvláště válečných a o prostředcích, jakými se jich můžeme chrániti (1915) (44), Stručný rádce o nemocech epidemických, vyskytujících se v době válečné (1915) (45), Neštovice, úplavice (dysenterie), tyf střevní, cholera asijská (1915) (46) a také spis Válka a rodina (1914) (47).  Podvýživou a ohrožením života dlouhodobým hladověním se zabývá autor spisu O smrti hladem a porušování organismu nedostatečnou výživou (1918) (48).

Pro laickou veřejnost byly pořádány také přednášky, některé z nich vyšly v edici Lidové rozpravy lékařské (např. O válečných epidemiích (49) nebo Tyf skvrnitý a nemoci tyfovité (hlavničky) vůbec (50).

Během války docházelo k nárůstu sexuálně přenosných nemocí, zejména kapavky a syfilis. K nákaze docházelo zejména při mobilizaci, pobytu či přesunu vojsk, kdy se kolem těchto míst soustředilo velké množství prostitutek. Doktor Vítězslav Janovský v přednášce, pořádané brněnskou Okresní nemocniční pokladnou a konané v Brně roku 1916, poukázal na nebezpečí a dopad pohlavních chorob. Zdůraznil, že tyto choroby oslabují armádu a jsou přenášeny i na civilní obyvatelstvo. Uvedl, že hlavní příčinou rozšíření nemocí syfilitických je prostituce a vyzdvihl význam prevence. K úkolům vojenských lékařů patřilo informovat vojáky o možnosti nákazy pohlavními nemocemi, varovat před sexuálními styky s prostitutkami a doporučovat používání kondomů. Na frontě v rámci osvěty kolovaly letáky s cílem informovat vojáky o nemocech přenášených pohlavním stykem a v německých kasárnách byly vyvěšovány plakáty varující před prostitutkami. K dalším opatřením proti šíření pohlavních nemocí patřila kontrola prostitutek, v místech pobytu vojsk. (51)

Literatura:

1. LENDEROVÁ, Milena, Tomáš JIRÁNEK a Marie MACKOVÁ. Z dějin české každodennosti: život v 19. století. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1683-4, s. 90-92.

2. Svaz osvětový:  http://www.fragmenty.cz/archiv/j1040.htm, https://encyklopedie.plzen.eu/home-mup/?acc=profil_udalosti&load=1530

3. KUČERA, Vratislav, Karel BULÍŘ, Duchoslav PANÝREK a Jan ŠIMSA, ed. Zdraví lidu: časopis pro zdravotnictví. Praha: vlastním nákladem, 1908. ISSN 1804-2007

4. SVOBODNÝ, Petr a Ludmila HLAVÁČKOVÁ. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: Triton, 2004. ISBN 80-7254-424-1. s. 119-121, 135, 142.

5. PORTER, Roy. Největší dobrodiní lidstva: historie medicíny od starověku po současnost. Praha: Knižní klub, 2001. Obzor. ISBN 80-7260-052-4. s. 495- 496. 463- 465, 480, 484, 651-652.

6. DANĚK, Karel. Úvod do dějin zdravotnické osvěty. Brno: Krajský ústav zdravotnické osvěty. 1963, s. 26.

7. PROCHÁZKA, Antonín. Tuberkulosa plic ve světle paprsků Röntgenových: nové způsoby léčení. V Praze: Ant. Procházka, [mezi 1901-1920?].

8. RÁBOVÁ, Šárka Caitlín. Kulturní reflexe tuberkulózy v českých zemích 1800-1945. Praha: Academia, 2018. Studentské práce. ISBN 978-80-200-2774-0. s. 23-25, 30-31, 33, 47, 52-53, 54-67.

9. DVOŘÁK, Jan. Vznik a vývoj organisace boje proti tuberkulose v Čechách: pamětní spis vyd. na počest otevření Jubilejního sanatoria na oslavu … na Pleši. Praha: Čes. pomoc. zem. spolek pro nemocné plicními chorobami, 1916.

10. MAIXNER, Emerich. Tuberkulosa s hlediska sociálního a nynější boj proti ní. Dvůr Král. n. Labem: E. Maixner, 1905.

11. KLÍMA, Vlastimil. Léčení scrophulosy v sanatoriu Dra Hamzy v Luži u Vys. Mýta. V Praze: [Vlastimil Klíma], 1904.

12. HORTVÍK, František. O tuberkulose. Kralovice u Plzně: Knihtiskárna a nakladatelství Dr. A. Baťka, 1907. Illustrované přednášky.

13. BARTH, Jaroslav. Tuberkulosa a její léčení v ústavech a v domácnosti. V Praze: Nakladatelství Nové kultury, [1905]. Sbírka spisků Nové kultury.

14. HAŠKOVEC, Ladislav. O ochraně před tuberkulosou. Praha: Otto, 1905. Lidové rozpravy lékařské.

15. SEMERÁD, Emanuel. O souchotinách čili tuberkulose plic a jak proti ní bojovati. V Praze: Hejda & Tuček, [1903]. Bibliotéka lékařských spisů populárních.

16. HONL, Ivan. Tuberkulosa: (Tuberkulosa plic čili souchotiny). V Hlinsku: J. Veselovský, [1902]. Českému lidu.

17. PANÝREK, Duchoslav. Co lékař vyprávěl: poučení pro mládež z oboru, o němž nic neví. Praha: Máj, [1904]. Dětské besedy Máje.

18. HANUŠOVÁ, Klementina. Jak chrániti dítě nákazy tuberkulosní: úvahy zdravotního odboru Ústředního spolku českých žen. Praha: Ústřední spolek českých žen, 1903.

19. KUBÍN, Milan. Začátky organizovaného boje proti tuberkulóze v Čechách. Praktický lékař. 2011, 91(3), 165-168. ISSN 0032-6739.

20. MAIXNER, Emerich. Jak jest nám bojovati s tuberkulosou?: úvaha o nutnosti výpomocných stanic pro souchotináře. Praha: E. Maixner, [1904].

21. HONL, Ivan. Ochrana a boj proti tuberkulose jako nemoci lidové: práce poctěná cenou “Společnosti pro veřejné zdravotnictví v Praze”. V Praze: Český zemský pomocný spolek pro nemocné s plicními chorobami v království českém, 1904. Publikace “České společnosti pro veřejné zdravotnictví.”

22. ŠAMBERGER, František. O chorobách pohlavních a jich sociálním nebezpečí. Praha: Otto, 1910. Lidové rozpravy lékařské.

23. ROŽÁNEK, Otakar. Choroby pohlavní: u muže i ženy, jejich průběh, rozšíření, následky, léčení, sociální význam, jakož i jak se před nimi chrániti. Praha: B. Kočí, 1906.

24. VAŠEK, Emil. O poměru příjice k manželství. V Praze: Alois Hynek, [1900].

25. BARTH, Jaroslav. O chorobách pohlavních. Praha: Nové kultury, [1913]. Sbírka spisků Nové kultury.

26. FOURNIER, Alain. Našim synům, když dospívají osmnáctého roku: několik rad lékařských. V Praze: J. Otto, 1906. Lidové rozpravy lékařské.

27. SPERANSKIJ, Nikolaj Sergejevič. Co třeba v obecném životě věděti o pohlavních nákazách. Praha: nákladem J. Otty, 1901. Lidové rozpravy lékařské.

28. ŠAMBERGER, František. Poučení o chorobách pohlavních. V Praze: J. Otto, 1916. Lidové rozpravy lékařské.

29. RUBEŠKA, Václav. O významu pohlavních nemocí pro ženu, rodinu a společnost. Praha: J. Otto, 1917. Lidové rozpravy lékařské.

30. ŠAMBERGER, František. O pohlavních morech: pro mládež od 17. roku. Praha: Kočí, [1917?]. Kvas mládí.

31. KURKA, Vladislav. Pohlavní zdravověda a sebeochrana. Kladno: K. Stejskal, 1911

32. K. Z. Stručná pohlavní zdravověda: přehled pokynů a rad v příčině pohlavního života člověka. Karlín: Tiskem a nákladem M. Knappa, [1914?]

33. LENDEROVÁ, Milena. Chytila patrola, aneb, Prostituce za Rakouska i republiky. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0379-9. s. 29-42, 63-77, 79-83, 99.

34. ČERNÝ, Karel. Prostituce na počátku století. Kuděj: časopis pro kulturní dějiny. Dolní Břežany: SCRIPTORIUM, 2001, 2001, 60-66. ISSN 1211-8109.

35. FEIGL, K. O regulaci prostituce. Časopis lékařů českých. 1903, 42(13), 362-363. ISSN 0008-7335.

36. FEIGL, G. O regulaci prostituce. (dokončení). Časopis lékařů českých. 1903, 42(14), 390-392. ISSN 0008-7335.

37. VLASÁK, Erazim. Je možno polepšit lékařský dozor nad prostitucí?. Časopis lékařů českých. 1900, 39(1), 21-23. ISSN 0008-7335.

38. VLASÁK, Erazim. Je možno polepšiti lékařský dozor nad prostitucí? (Pokračování.). Časopis lékařů českých. 1900, 39(3), 67-70. ISSN 0008-7335.

39. VLASÁK, Erazim. Je možno polepšiti lékařský dozor nad prostitucí? (Dokončení). Časopis lékařů českých. 1900, 39(4), 95-97. ISSN 0008-7335.

40. WIESNER, Antonín. Dějiny prostituce a příjice v Československu. V Praze: Čsl. společnost pro potírání chorob pohlavních, 1925

41. HLAVÁČKOVÁ, Ludmila. Medicína a zdravotnictví v Čechách v době první světové války. Zdravotnické noviny. 1975, 24(10), 9. ISSN 0044-1996.

42. PEYR, Václav. O epidemiích v době válečné a ochraně proti nákaze. Praha: Svaz Osvětový, 1914. Svaz Osvětový.

43. WIESNER, Antonín. Boj a ochrana proti nakažlivým nemocem za doby válečné. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (Antonín Svěcený), 1914.

44. SCHNEIDER, Karel. O příčinách nakažlivých chorob, zvláště válečných a o prostředcích, jakými se jich můžeme chrániti. V Čes. Budějovicích: Česká sekce diecésního komitétu v Čes. Budějovicích, 1915.

45. SVOBODA, Miloš. Stručný rádce o nemocech epidemických, vyskytujících se v době válečné. Smíchov: Vaněk a Votava, 1915.

46. NEVŠÍMALOVÁ, Božena. Neštovice, úplavice (dysenterie), tyf střevní, cholera asijská. Praha: Leschinger, [1915].

47. VOZÁBOVÁ, Eliška. Válka a rodina: zdravotní pokyny v době válečné. Praha: Vilímek, [1914]. Za vzděláním: knížky pro každého.

48. KŘÍŽENECKÝ, Jaroslav. O smrti hladem a porušování organismu nedostatečnou výživou. V Praze: J. Otto, 1918. Lidové rozpravy lékařské.

49. MAIXNER, Emerich. O válečných epidemiích: (kurs šestipřednáškový). Praha: Otto, [1915]. Sbírka přednášek a rozprav.

50. TLUSTÝ, František. Tyf skvrnitý a nemoci tyfovité (hlavničky) vůbec. V Praze: J. Otto, [1915]. Lidové rozpravy lékařské.

51. JANOVSKÝ, Vítězslav. Válka a nemoci pohlavní. V Brně: Okresní nemoc. pokladna pro městský a venkov. okres brněnský, 1916.

Děkujeme Muzeu Policie ČR a Zdravotnickému muzeu NLK za poskytnutí obrazového materiálu.


Citace

SURÁ, Alexandra. Zdraví a nemoc v povědomí našich předků od pravěku po současnost – první desetiletí 20. století a první světová válka. Lékařská knihovna [online]. 2022, roč. 27, č. 1-2 [cit. 03.10.2022]. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/en/2022-27-1-2/zdravi-a-nemoc-v-povedomi-nasich-predku-od-praveku-po-soucasnost-prvni-desetileti-20-stoleti-a-prvni-svetova-valka/. ISSN 1804-2031.