Šimon KRÝSL, Zdravotnické muzeum NLK

Předměty v muzejních sbírkách zastupují příběhy. Ne všechna tato vyprávění známe a málokterá známe v jejich úplnosti. Někdy jsou to příběhy zrodu věcí a jejich tvůrců, jindy příběhy jejich užívání a těch, kdo je užívali. Muzejní exponáty spojené s dějinami léčení, ať jde o přístroje, nástroje, pomůcky, obrazy, medaile či sochy, s sebou nesou vyprávění o nemocných a zotavených, o chorobách, jimiž lidé trpěli a o postupech, jimiž lékaři a zdravotníci od bolesti pomáhali; o lidech v bolestech a lidech, jejichž profesí bylo léčit a mírnit bolest, i o umělcích, kteří si téma nemoci a uzdravení zvolili a vtělili je do tvaru věcí.

Když jsme se v roce 2017 rozhodli představit každý měsíc jeden předmět ze sbírek Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny, chtěli jsme především ukázat rozmanitost sbírek shromážděných za více než osmdesát let existence muzea. Nejde nám přitom jen o vynalézavost konstruktérů a vědců, nenápadnou krásu řemeslných výrobků či půvab uměleckých děl. Chceme alespoň naznačit bohatství příběhů, skrývajících se ve věcech a za věcmi. V nedávné době se „předmětem měsíce“ stal např. deník profesora biologie Vladimíra Bergauera (1898-1942), ve kterém popisuje, jak písečtí studenti prožívali založení Československa, kalamář MUDr. Anny Honzákové (1875-1940), první lékařky promované na pražské lékařské fakultě, ale i cínový termofor ke zmírnění břišních bolestí z 18. století, propagační leták školních zdravotnických hlídek z počátku 50. let nebo Petzův stapler, „sešívačka“ na žaludek a střeva, která se ve 30. letech objevila i na pražských chirurgických klinikách. [1]

Do sbírek Zdravotnického muzea patří i podsbírka výtvarného umění a právě z ní jsme vybrali „předmět měsíce“ pro listopad 2018. Vedle trojrozměrných předmětů, jako jsou sošky tzv. Würtzovy sbírky, fond zahrnuje řadu maleb, kreseb a grafik, které zpracováváme a zpřístupňujeme v katalogu Medvik. [2] Najdeme tu řadu karikatur lékařů a dalších osobností spjatých s meziválečnou medicínou v Československu i za jeho hranicemi. Mnohé z nich vyšly ve 20.- 30. letech 20. století ve Věstníku československých lékařů: např. portréty funkcionářů Association Professionelle Internationale des Médecins, předchůdce WHO, které měl na sjezdu této organizace r. 1936 vytvořit spisovatel, překladatel a scénárista Jiří Z. Novák (1912-2001) nebo kresby členů Čestné rady Lékařské komory pro Čechy z pera očního lékaře a funkcionáře lékařských organizací Alexeje Záhoře (1883-1969). [3] Celkem 12 karikatur profesorů pražské lékařské fakulty nakreslil Osvald Holzer (1911-2000), za studií účastník schůzek mladých umělců a intelektuálů v kavárně Mánes. [4]

Profesory české lékařské fakulty Univerzity Karlovy očima mediků ukazují i další tři skupinové karikatury. Kreslířem tentokrát nebyl ani lékař, ani student medicíny: nejméně dvě z nich vznikly na zakázku Spolku československých mediků. Jejich autorem byl grafik, ilustrátor, malíř, sochař, herec, režisér a scénograf Eugen Normand (1891-?), významná osobnost nejen ruskojazyčné výtvarné i divadelní Prahy 20.- 30. let.  Kolorovaný tisk s názvem „Studentův sen“ z roku 1932, listopadový „předmět měsíce,“ zobrazuje noční můru studenta medicíny před první rigorózní zkouškou.

Nad tělem spícího studenta se shromáždili examinátoři všech šesti předmětů prvního rigoróza na počátku 30. let s atributy svých oborů. V kruhu zleva stojí profesor fyziologie Antonín Hanák (1889-1935), pitvající žábu, chemik Antonín Hamsík (1878-1963) s baňkou, anatom Karel Weigner (1874-1937) s ukazovátkem v jedné a předloktím kostry v druhé ruce, Vladislav Růžička (1870-1934), profesor všeobecné biologie a experimentální morfologie, s opicí, v popředí s mikroskopem Jan Wolf (1894-1977), profesor histologie, po straně s rentgenovou lampou pak zkoušející fyziky pro mediky Václav Posejpal (1874-1935), profesor experimentální fyziky na přírodovědecké fakultě. [5]

V pravém dolním rohu malíř nakreslil rozesmátou molekulu kyseliny kyanurové. Nevíme, zda měl malíř důvod doplnit či signovat obraz schématem sloučeniny, využívané v dezinfekci bazénů, nebo zda v zamýšleném schématu kyseliny barbiturové – snad vhodném doplnění kresby spícího studenta – chybí jedna dusíková molekula.

K dosažení doktorátu medicíny bylo třeba složit tři přísné (rigorózní) zkoušky: první z teoretických oborů, druhou z anatomie, patologie a farmakologie, třetí z oborů klinických a speciálních. Zkoušky probíhaly veřejně, v přítomnosti děkana, profesorů příslušných předmětů a vládního komisaře. Časový průběh a obsah zkoušek se časem měnil. Podle rigorózního řádu z r. 1899, novelizovaného r. 1903 a stále platného počátkem 30. let, sestávalo první rigorózum z fyziky, obecné biologie, chemie, anatomie, histologie a fyziologie: z prvních dvou předmětů se skládala teoretická, z ostatních teoretická i praktická zkouška.  Zkoušky neprobíhaly v jednom dni. Ještě prof. Bohumil Jan Eiselt (1831-1908) popisuje soubornou rigorózní zkoušku – tehdy jednu ze dvou – v trvání 2 ½ hodiny, kterou skládal počátkem 50. let 19. století.  Eiselt píše: „Při prvém rigorosu zkoušelo se z botaniky (z bouquetu před rigorosem [Vincencem] Kosteletzkym [1881-1887, profesor botaniky na lékařské (1835-1848) a filosofické (od 1849) fakultě UK] zaslaného, z mineralogie a krystalografie, zoologie, descriptivní anatomie, fysiologie a embryologie, všeobecné pathologie a receptirky. Zkoušel též děkan doktorského sboru a protomedikus referent u místodržitelství p. ryt. Hynek z Nadherných [1789-1867, profesor státního lékařství v Praze, od 1850 zemský zdravotní rada, později referent medicinsko-chirurgických studií v ministerstvu vyučování ve Vídni]. Předměty druhého rigorosa, nejdříve tři měsíce po odbytém prvním rigorosu, byly: pathologická anatomie, vnitřní lékařství, oční lékařství, lučba, soudní lékařství. […] Všichni examinátoři byli po celou dobu rigorosa přítomni (2 ½ hodiny), teprve po skončené zkoušce odevzdali posudek. Vždy byl brán ohled na to, jak obstál kandidát z hlavních předmětů. Před prohlášením úsudku musel kandidát odstoupit, byl pak po poradě profesorů od Nadherného přivolán, a výsledek zkoušky mu sdělen.“ [6] Prof. Ondřej Schrutz (1865-1932) píše v článku o novém rigorózním řádu r. 1900, že „požadavek, aby všechny zkoušky [prvního] rigorosa odbyly se v krátké lhůtě rychle za sebou, schválí [každý], vyplýváť z toho výhoda, že každému posluchači pak je po další tři leta možno, aby klidně a cele mohl se věnovati studiím oborů pathologických a klinických, nejsa vyrušován starostmi s jednotlivými zkouškami I. rigorosa…“ [7] Podle § 20 řádu z r. 1899 „zkoušky, ze kterých se skládá každé rigorózum, buďte nařízeny ve lhůtě tří neděl. Určité pořadí pro jednotlivé zkoušky není předepsáno.“ [8]  Úpravy z let 1902 a 1903 nicméně povolily dvoutýdenní, výjimečně i delší lhůty mezi zkouškami a rozložily 1. rigorózum mezi 4. a 5. semestr studia. Zkoušky z biologie, fyziky a chemie bylo možné skládat již na konci 4. semestru. [9]

V debatách 20. a 30. let o reformě lékařského studia ministerstvo školství i někteří profesoři nadále usilovali o co nejrychlejší průběh 1. rigoróza; studentské organizace naopak o rozložení zkoušek na co nejdelší dobu. Noční můra z Normandovy karikatury, v níž se examinátoři „sesypali“ na studenta najednou, může odrážet i tyto polemiky. Ještě počátkem 20. let umožnila pozměňovací zařízení k rigorosnímu řádu rozložit si zkoušky 1. rigoróza do více let. Zprávy z ministerstva školství a národní osvěty o návratu k rigoróznímu řádu z roku 1899 (resp. 1903) vedly Spolek československých mediků 22. 5. 1923 k předložení memoranda profesorskému sboru, ve kterém hájil stávající praxi. Výnos ministerstva z 11. 5. povolil pouze ve školním roce 1922-23 posunout zkoušku z anatomie do 4. semestru. V následujícím roce bylo možné skládat zkoušky z fyziky a biologie ve 2. semestru jako doposud, zkoušku z chemie v 4. namísto 3. semestru a zbývající zkoušky z anatomie, fysiologie a histologie v 5. semestru. Přitom, jak uvádí zpráva SČM, „jeví se tendence vymáhati všechny tři zkoušky posledně jmenované v krátkých, snad čtrnáctidenních lhůtách za sebou.“  V roce 1924 ministerstvo obnovilo plnou platnost starého rigorosního řádu z r. 1899 (resp. 1903). Spolek československých mediků protestoval 12. 3. 1924 u profesorského sboru fakulty s tím, že absence zkoušek v prvních třech semestrech nenutí studenty k účasti na přednáškách, že rané rigorózní zkoušky omezí nadbytečný počet studentů, že na zkoušky těsně u sebe nemá student možnost se řádně připravit a konečně, že velkému počtu studentů proti r. 1903 termíny ve dvou semestrech nebudou stačit a mnozí si budou muset nákladné studium prodloužit. [10] Na návrh fakult povolilo ministerstvo „zcela výjimečně“  výnosem z 5. 2. 1925 skládání zkoušek z fyziky a biologie ve 2. semestru i pro školní rok 1924-1925, tato úprava byla nadále prodlužována, až byla výnosem z 11.6.1927 prodloužena na neurčito. [11]  Další projekty reformy lékařského studia následovaly, jak ze strany profesorů, tak studentských organizací, zůstalo však u návrhů.  Jak ukazují vzpomínky pozdějšího profesora dětské chirurgie Václava Tošovského (1912-2007), skládali i ve 30. letech studenti zkoušku z fyziky a biologie ve 2. a z anatomie, fyziologie a histologie v 5. semestru studia. [12]

Další dvě Normandovy grafiky ve sbírce muzea, skupinové portréty profesorů teoretických a klinických oborů, zadal Spolek československých mediků r. 1927 na návrh a ve prospěch Podpůrného fondu „Purkyně,“ založeného r. 1887 k podpoře nemajetných mediků. [13]

Již na karikatuře teoretiků, již lze považovat za dřívější verzi Studentova snu, se objevují prof. Weigner s ukazovátkem a prof. Růžička s opicí; se žábou na vodítku tam stojí fyziolog František Mareš (1857-1942), v roce 1932 již na odpočinku. Přesné okolnosti vzniku „Studentova snu“ neznáme: může jít o návrh další skupinové karikatury, která již tiskem nevyšla. V roce 1930 vydal SČM ve prospěch Purkyňova fondu raději lept J. E. Purkyně, v dalších letech opakovaně nálepky s Purkyňovým portrétem. [14]

Předseda Podpůrného fondu MUC. Josef Nováček (1910-1987) ve zprávě pro 67. letní valnou hromadě SČM ve své zprávě zmiňuje zisk z prodeje nálepek a uvádí, že „do jiných akcí (vydání nových karikatur profesorů) jsme se nepouštěli, nechtějíce riskovat event[uální] ztráty.“ [15] Proti vydání kresby mohly ovšem mluvit i rozpaky některých portrétovaných.

Eugen Normand se narodil 2.7.1891 v Ciutulesti (ves v okrese Floresti v dnešním Moldavsku) a po maturitě na Akkermanském mužském gymnáziu v Cetatea Alba (dnes Bilhorod-Dnistrovskyi, turecky Akkerman) studoval práva v Kyjevě a Oděse (1911-1916). Již v Oděse byl podle některých zdrojů činný i jako divadelník.[16] V roce 1920 z Ruska emigroval, nejprve do Rumunska (Cluj) a koncem roku 1922 do Prahy, kde se zapsal na Ruskou právnickou fakultu v ČSR (1922-1924). [17] Později studoval sochařství u K. Stachovského na Ukrajinském studiu výtvarných umění (Ukrajins’ka Studija Plastyčnoho Mystectva, USPM). [18]  Jeho kresby vycházely již r. 1925 v časopisu Švanda dudák i v denním tisku;  v kulturním tisku vydával karikatury z divadelního prostředí. [19]

Skupinové karikatury profesorů lékařské fakulty nebyly jediné Normandovy kresby s touto tematikou: k padesátinám oftalmologa prof. Otakara Lešera (1878-1929) vyšla jeho karikatura v příloze Večera a ještě na zimní valné hromadě  Spolku československých mediků 1.11.1937 předali medici prof. Františku Marešovi jako protektorovi Spolku jeho karikaturu. [20] Jako sochař portrétoval Normand premiéra Karla Kramáře, básníka Danyla Ratgauze (1868-1937) nebo Olgu Nabokovu-Petkevič (1903-1978), sestru spisovatele Vladimira Nabokova. [21]

V Praze se věnoval především divadlu: r. 1923 založil se skupinou mladých ruských herců a výtvarníkem Nikolajem Bakulinem (1896-1962) Divadlo pocitů (Teatr nastrojenij).  V září 1923 režíroval v Ruském domě v Panské ulici 16 Rozum (Mysľ) Leonida Andrejeva, v říjnu sehrál v komedii Nina D. A. Mansfelda roli gruzínského knížete Rustašidzeho; v dalších představeních vystoupil ještě v lednu a únoru 1924. [22]  R. 1924 přešel do souboru Ruského dramatického divadla Olgy Chovancové: účinkoval ve vaudevillu Darmojedka Ilji A. Salova ve vinohradské Měšťanské besedě, v Salovově komedii Šťastný den a aktovce Jerome Klapky Jeromeho Barbara nebo ve Dnech našeho žití a Lesu  Leonida Andrejeva. [23] Od roku 1926 se připojil jako herec, režisér a scénograf k Prvnímu pražského ruskému divadlu Vladimira Chinkulova (1890-1956). V listopadu 1927 vystoupil v komedii Správní hoši Sergeje Razsochina v režii A. Breie: podle recenzenta Večera „s obvyklým bodrým humorem je vlastně původcem všech komických situací a veselé nálady obecenstva.“[24] V představení v Měšťanské besedě, které Chinkulov založil na Puškinově Borisi Godunovovi a Skoupém rytíři (13.12.1928), sehrál dvouroli Varlaama a Micaila v první a roli žida Šalomouna v druhé části. Puškinský večer zaujal i ministerstvo zahraničních věcí, které na příkaz ministra Krofty podpořilo zakoupením vstupenek i tento soubor, který předtím státní podporu na rozdíl od jiných ruských divadel v Československu nedostával. [25] Vystupoval rovněž jako konferenciér a komik, například ve Večeru legionářského humoru v Národním domě na Vinohradech, kde se ujal i výpravy a režie  (30.6.1928), nebo Pohádkách pro dospělé s Járou Kohoutem, Františkem Kreuzmannem a dalšími v paláci Radio (21.10.1928). 29.12.1928 uváděl koncert a bál ruských sokolů na pražském Žofíně s tancem a bruslením. [26] V roce 1932 hostoval ve Švandově divadle v roli velkoknížete ve hře Felixe Gandéry Konečně muž, v režii M. Mellanové s Hanou Popovskou v hlavní roli. [27]

Od roku 1933 spolupracoval s Ruskou dramatickou skupinou kolem E. F. Dněprovy: v jeho režii divadlo uvedlo v Umělecké besedě např. Cestu květin Valentina Katajeva (29.9.1934), Zázračný kov Vladimira Kiršona (16.11.1934), hru Julije Beljajeva Psiša (Psyché, 3.1.1935) nebo Vypůjčenou lyru V.V. Škvarkina (27.2.1935). Vystupoval i v literárních programech Svazu ruských spisovatelů a novinářů, jako byl  čechovovský večer 4.3. 1935 nebo večer k 25. výročí smrti Lva Tolstého 2.5.1935 v Unitarii.[28]  V roce 1935 byl obsazen do filmu Trosečníci v ráji, který společnost Delta-Film natáčela na jugoslávské riviéře, film však zřejmě nikdy dokončen nebyl. [29]

V říjnu 1935 pozvalo Ruské dramatické divadlo v Rize E.  Normanda a herečku Ruské dramatické skupiny Tatianu Danilovnu Ratgauz (1909-1993) k hostování. [30] Ještě v červnu 1936 se vrátil do Prahy, aby jako host uvedl v Umělecké besedě hru Šťastná svatba Marka Jakovleviče Trigera s T. Ratgauz v hlavní roli. [31] Jisté zprávy o jeho dalším osudu nemáme. Podle některých podání se ještě r. 1955 objevil v Paříži jako režisér a konferenciér, pravděpodobně však zmizel v Rumunsku na konci 30. let. [32]

.

.

.

.

---

1. Srov. https://muzeum.nlk.cz/kategorie/predmet-mesice/
2. Lenka Maixnerová, Veronika Löblová, Michal Záviška, „Zpracování a zpřístupnění Sbírky výtvarného umění v NLK ,“ v tomto čísle Lékařské knihovny.
3. Aleksej Záhoř, „Cesta k výročnímu zasedání APIMU,“ Věstník československých lékařů 48/41 (9.10.1936),  1287- 1292; „Čestná rada zasedá (feuilleton),“  Věstník československých lékařů 47/31-32 (2.8.1935), 1022-1024.
4. MUDr. Osvald Holzer uprchl r. 1939 před nacisty do Číny a později do USA. Další karikatury O. Holzera – prof. Františka Hájka (1886-1962) a pravděpodobně prof. Antonína Hamsíka – nalezneme v knize Joanie Holzer-Schirm, Dobrodruhy proti své vůli: pozoruhodné příběhy z druhé světové války o boji o přežití, útěku a mezilidských poutech (Praha: Stanislav Juhaňák- Triton, 2014), příloha za str. 248.
5. Zvláštní katedra lékařské fyziky na pražské lékařské fakultě – na rozdíl od Brna či Bratislavy – až do uzavření vysokých škol nacisty nevznikla. Srov. Ivo Hrazdíra a Lukáš Bolek, eds., Lékařská fyzika a biofyzika ve spirále času (Jindřichův Hradec: Epika, 2018), 12-21.
6. Bohumil Jan Eiselt, O vzniku a začátcích české lékařské kliniky (Praha: B. Eiselt, 1908), 8
7. Ondřej Schrutz, „Glossy k novému lékařskému řádu rigorosnímu,“ Časopis lékařů českých 39/5 (1900), 119-121, 39/6, 142-145, 39/7, 166-169: 120.
8. Nařízení správce ministeria věcí duchovních a vyučování ze dne 21. prosince 1899 (č. 271 ř. z.), jímž se mění rigorosní řád pro lékařské fakulty nařízení ze dne 15. dubna 1872, ř. z. č. 57. Dostupné on-line z: http://alex.onb.ac.at/cgi-content/anno-plus?apm=0&aid=rbo&datum=18990004&seite=00001283. Nařízení ministra věcí duchovních a vyučování ze dne 14. dubna 1903, jímž mění se rigorosní řád pro lékařské fakulty, nařízením ze dne 21. prosince 1899 vydaný.  Dostupné on-line z: http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=rbo&datum=1903&page=287&size=45 ; s komentáři v Otto Placht a František Havelka, eds., Předpisy pro vysoké školy republiky československé (Praha: vl.n., 1932), 1785-1796.
9. Výnos ministra věcí duchovních a vyučování ve shodě s ministeriem vnitra ze dne 22. května 1902, online na http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=rbo&datum=19020004&seite=00000263 ; Nařízení ze 14. dubna 1903 (výše), srov. Placht a Havelka (1932), 1786.
10. „Rozdělení dílčích zkoušek prvního rigorosa,“ Věstník českých lékařů 37/1 (5.1.1924), 9-10; „O první rigorosum,“ Věstník českých lékařů 37/7 (16.2.1924), 99-101.
11. Placht a Havelka (1932), 1806.
12. Václav Tošovský, Padesát let chirurgem (Praha: Karolinum, 1990), 41-45.
13. Meziválečná generace pražských českých profesorů kliniků (1927), Zdravotnické muzeum NLK, MG 44, MG 438; Disputace lékařů při pitvě kuřete (1927), Zdravotnické muzeum NLK, MG 43. První z obou grafik vyšla rovněž na první straně Večeru z 19.1.1928 („Zachránci našeho zdraví v karikatuře“), druhá v Národních listech („Profesoři lékařské fakulty v karikatuře,“ Národní listy 3.12.1927, 4). Návrh Podpůrného fondu na vydání karikatur (předsedou Fondu byl MUC. Jiří Moudrý (1905-1957), později docent gynekologie) byl schválen na řádné letní valné hromadě SČM 23.5.1927 (Věstník českých lékařů 39/27 (2.7.1927), 491).
14. Věstník českých lékařů 42/39 (26.9.1930), 885; Věstník československých lékařů 46/29-30 (27.7.1934), 842; Věstník československých lékařů 49/8 (26.2.1937), 308; Medický svět 2/1 (1936), 1
15. Věstník československých lékařů 46/29-30 (27.7.1934), 842.
16. Srov. Tribuna 22.9.1925, 5
17. „Normand, Evgenij Osipovič,“ http://rusgrave.tmweb.ru/card.php?id=2124 (9.11.2018). Podle některých zpráv působil již počátkem 20. let v Rize tamtéž; rovněž O.L. Lejkind, K.V. Machrov, D. Ja. Severjuchin, Chudožniki russkogo zarubež’ja, 1917-1939: biografičeskij slovar’ (Sankt-Peterburg: Notabene, 1999), 444). Do Prahy přijel z Cluje (Kolozsvár), kde pracoval jako grafik a ilustrátor v časopise Cultura Poporului (srov. Cultura Poporului 2/43 (19.2.1922), 8)., Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II, evidence obyvatel; Policejní ředitelství Praha II, všeobecná spisovna, kt.  9329, N 1046.
18. Oksana Pelenska, Ukrajins’kyj portret na tlì Prahy (Ukrajins’ke mystec’ke seredovyšče v mìžvojennìj Čecho-Slovaččynì) (Praha: Národní knihovna, 2005), 167-168. Ruská právnická fakulta byla v Praze založena 18. 5. 1922 a měla zajistit výuku právníků, znalých ruského – předrevolučního – práva; mezi jeho profesory byla řada právních autorit evropského významu z řad emigrace. Ačkoliv její založení schválilo československé ministerstvo zahraničí i ministerstvo školství a akademický senát University Karlovy nad ní převzal patronát, nikdy nezískala status československé vysoké školy a její absolventi neměli právo praxe v ČSR. Srov. „Ruské a ukrajinské školství v Československu,“ Václav Veber et al., Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918-1945 (Praha: Karolinum pro Seminář pro dějiny východní Evropy při ÚSD FFUK, 1996), 15.
19. Pavla Koritenská, Humoristický časopis Švanda Dudák (rigorózní práce, Masarykova univerzita Brno, 2008), 63, 90.
20. Velká Praha, příloha Večera 192 (18.8.1928), 1; Věstník československých lékařů 39/52 (24.12.1937), 852.
21. Pelenska (2005), 167; Lejkind e al. (1999); http://rusgrave.tmweb.ru/card.php?id=2124.
22. Ljubov Běloševska, ed., Kronika kulturního, vědeckého a společenského života ruské emigrace v Československé republice = Chronika kul’turnoj, naučnoj i obščestvennoj žizni russkoj emigracii v Čechoslovackoj respublike (Praha: Slovanský ústav AV ČR, 2000-2001), díl I., 112, 116, 130, 138
23. Běloševska, Kronika, díl I.,  186, 189; Igor V. Inov,  Literaturno-teatral’naja, koncertnaja dejatel’nost’ bežencev-rossijan v Čechoslovakii (20-40-je gody 20-go veka) = Divadelní a koncertní činnost ruské emigrace v Československu ve 20-40. letech 20. století (Praha: NK ČR, 2003), 161-162; Tribuna 22.9.1925, 5.
24. Večer 16.11.1927, 2.
25. Inov (2003), 262.
26. Národní politika 20.6.1928, 3; Večerní list 29.6.1928, 2; Národní politika 18.10.1928, 4; Československý legionář 10 (1928), 7; Běloševska, Kronika, díl I., 340.
27. Premiéra hry se uskutečnila 22.9.1932. Srov. Národní listy  24.9.1932, 2, Národní politika 24.9.1932, 7, Polední list 22.9.1932, 2.
28. Běloševska, Kronika, díl II., 266, 273, 284, 297, 311; Národní listy 29.9.1934, 3, 2.3.1935, 2; recenze Beljajevovy Psiši v Národní politice, 5.1.1935, 4.
29. Národní politika 25. 4. 1935, 3; Večer 7.5.1935, 4, Kinorevue 15.5.1935, III.
30. Národní listy 5.10.1935, 5; srov. Ludmila Sproge, „Belletristika T.D. Klimenko-Ratgauz na stranicach gazety Segodnia,“ http://www.russianresources.lt/archive/Rathaus/Rathaus_2.html (11.12.2018)
31. V představení hostoval rovněž herec Ruského dramatického divadla a manžel T. Ratgauz V.V. Klimenko (Běloševska, Kronika, díl II., 383). Tatiana Ratgauz (dcera básníka D. Ratgauze) v Ruském dramatickém divadle v Rize působila v letech 1935-1941 a 1944-1946 (http://lr4.lsm.lv/lv/raksts/neproshedshee-vremja/tatjana-ratgauz–muza-v-dvuh-ipostasjah.a50949/, 11.12.2018).
32. Jak Pelenska (2005), tak Lejkind et al. (2003) uvádějí, že na konci 30. let odešel do Bukurešti, kde jeho stopa mizí. Zdrojem informací o Normandově pařížském působení (http://rusgrave.tmweb.ru/card.php?id=2124) může být záměna osob: podle kroniky L. A. Mnuchina Russkoje zarubežje: kronika naučnoj, kulturnoj i obščestvennoj žizni, 1940-1975 Francija, díl 2., 1955-1960 (SParis a Moskva: YMCA Press a Russkij puť, 2000), 51, režíroval „p. Normand“ (g. Normand) čechovovské představení N. D. Jančevského v Salle d’Iéna v Paříži.

---

Citace

KRÝSL, Šimon. Studentův sen Eugena Normanda: předměty měsíce ze sbírek Zdravotnického muzea NLK. Lékařská knihovna [online]. 2018, roč. 23, č. 3-4 [cit. 22.12.2024]. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/archiv/2018-23-3-4/studentuv-sen-eugena-normanda-predmety-mesice-ze-sbirek-zdravotnickeho-muzea-nlk/. ISSN 1804-2031.