Zdraví a nemoc v povědomí našich předků od pravěku po současnost – Doba pobělohorská

Mgr. Alexandra SURÁ, Ph.D., NLK

Jedná se o epochu ohraničenou dvěma událostmi, kterými byla bitva na Bílé hoře (1620) a nástup Marie Terezie na český trůn (1740). V dějinách evropské medicíny je 17. století charakterizováno odvratem od dosavadních autorit a začátkem nové experimentální lékařské vědy. Pokrok v medicíně se odehrával zejména v teoretické rovině, v praxi byly aplikovány převážně dosavadní léčebné metody. Lidé trpěli různými chorobami, z nichž některé dosáhly epidemických rozměrů. Kromě moru se začínají šířit neštovice, tyfus a úplavice. Třicetiletá válka, kterou je poznamenána tato doba, se podepsala na zdravotním stavu populace. V době války bylo obyvatelstvo sužováno drancováním, nedostatkem potravin způsobujícím podvýživu a neustálým stresem. Po jejím skončení dochází k postupné stabilizaci a nárůstu počtu obyvatelstva (1,2,3).

Kde mohl člověk získat informace o moru?

Morové epidemie, které zasahují ve vlnách České země, postihují přímo či nepřímo životy obyvatelstva. Instrukce, jak se chovat při epidemii, byly podávány prostřednictvím infekčních řádů, letáků a nařízení jednotlivých měst. Lidé měli také možnost se setkat osobně s opatřeními, která byla zavedena k zabránění šíření nákazy (např. vydávání zdravotních pasů, ochrana vstupu do měst, omezování shromažďování lidí, karanténa, pravidla pro nakládání s majetkem zemřelých a standardizované postupy při pohřbívání mrtvých) (1).

Mezi lidem se šířila protimorová literatura, která představovala zdroj stávajících informací. Typickým příkladem lidového poučení o moru je spis Krátká rada kterak by se sprostý člověk a chudí lidé v čas morové nákazy zachovati měli od Ezechiela Bautschera. V publikaci se nacházejí rady, jak čelit nákaze. Člověk se měl vyhýbat místům, kde se onemocnění vyskytovalo, a před odchodem z domu požít posilňující přípravek, na jehož přípravu byl přiložený návod. Doporučováno je také smýčení a pravidelné vykuřování obydlí směsí bylin. Autor také zmiňuje zvyk zavěšovat květ řebříčku před okny proti morovému povětří nebo nošení různých přívěsků, které měly svého nositele chránit před morem (např. lískový oříšek naplněný rtutí, byliny zašité v sáčku). V kapitole, ve které jsou popsány příznaky moru, se nachází poučení, jak rozpoznat rozdíl mezi morovou boulí a oteklinou jiného původu. Z léčebných prostředků je doporučováno zejména pocení, pouštění žilou a užívání přípravků, na jejichž zhotovení jsou uvedeny recepty. Nalezneme zde také instrukce, jak by se měl chovat člověk, který se nakazil morem, a doporučení vyléčeným lidem, které se týkalo očisty ložního prádla, šatstva a obydlí. Není opomenuta ani duchovní podpora v podobě modliteb, určených k odvrácení morových ran (4).

Spis Krátká však gruntovní zpráva a naučení o moru, jehož autorem je Jan František Polentzi, je určen, jak je psáno v úvodu, všem země obyvatelum a lidu obecnýmu. Autor klade důraz na prevenci a správnou životosprávu a poskytuje různé návody, jak čelit nákaze. Recepty na přípravu protimorových prostředků jsou v některých případech uváděny ve dvojí verzi, a to jak pro ty, kteří si mohli dovolit dražší suroviny, tak pro chudé. Z obecných hygienických opatření je například uvedeno rozdělávání ohňů na veřejných místech za účelem spálení morem zamořeného vzduchu. Kromě vykuřování obydlí směsí bylin doporučuje autor čistit vzduch párou stoupající z hrnce, ve kterém byly svařeny předepsané byliny. Z příznaků uvádí především zimnici, která se střídá s horkostí, bolest celého těla, bledost, bolesti hlavy, hlízy, pryskýře (puchýře) a modré fleky na kůži. V samostatné kapitole poskytuje autor různá doporučení, jak se bránit nákaze a jak postupovat v případě nakažení, jednotlivým skupinám obyvatelstva – rodičům malých dětí, kojícím ženám, těhotným, rodičkám, šestinedělkám, chůvám, pannám, chudým a duchovním. (5) Z česky psaných knih o moru lze dále jmenovat publikaci Všeobecná a přirozená před nemocemi obrana (1679) Jakuba Jana Václava Dobřenského z Černého Mostu nebo knihu Václava Ardensbacha Zbrojnice proti moru (1679).

K dalším přístupům, jejichž účelem byla ochrana před morovou nákazou a které provázel nemalý zájem obyvatelstva, patřilo stavění morových sloupů, náboženská procesí a pronášení modliteb určených k odvrácení moru (1).

Jaké bylo povědomí o účincích minerálních pramenů?

Lidé navštěvovali prameny a studánky, kterým byly přisuzovány léčivé účinky. K určitým pramenům se vázaly také pověsti o navracení mládí a krásy. Některé lokality s léčivými prameny byly hojně navštěvovány a uctívány jako poutní místa (např. Svatá Hora u Příbrami, Blatnice pod Svatým Antonínkem, Hostýn). Tam, kde vznikla lázeňská místa (například Kuks, Luhačovice, Teplice, Karlovy Vary), byly pod dohledem lázeňského personálu poskytovány léčebné procedury. Přestože během třicetileté války docházelo k zavírání lázeňských zařízení, v druhé polovině 17. století narůstá obliba využívání přírodních pramenů k léčbě. Koupele a pitné procedury byly doporučovány na řadu chorob. Kromě vědeckých prací zabývajících se léčebnými prameny vycházejí také popularizační spisy určené širší veřejnosti (1,6,7). V českém jazyce vychází například roku 1696 spis lékaře Karla Valentina Kirchmayera  Starodávný Kukus Studnice, nyní nově vyzdvižený Hradišťský živý pramen. Autor zde píše o složení, léčivých účincích a způsobu užívání minerálního pramene v Kuksu. Pozornost je věnována také poutnímu místu a lázním, které byly na tomto místě zřízeny. Spis, jak uvádí autor, je určen obecnému a prostému lidu, a je koncipován tak, aby byly poskytnuty jasně a přehledně všechny potřebné informace, aby přílišná obšírnost čtenáře neomrzela (8).

Mariánský pramen v Malé Chuchli FOTO. A. Surá

K poučení širších vrstev obyvatelstva byl určen také spis Hydriatria Nova, který vyšel současně v českém i německém jazyce roku 1721. Autor tohoto popularizačního spisu, jímž je lékař a právník Jan František Löw z Erlsfeldu, popisuje složení, účinky a způsob užívání minerálního sirného pramene, který se nacházel u obce zvané Libníč. Uvádí řadu chorob, na které doporučuje jak pitné kůry, tak koupele a také radí, v jakém případě není vhodné pramen užívat. O tom, že byl pramen znám, píše: „Všickni vesměs mladí i staří vejš jmenované vesnice obyvatelové svedčí a povídají: že od rodičův ano i od předkův svých častěji o též smradlavé vodě rozličné věcy slýchaly“ (9). Kromě uvedených publikací, vzniká na konci 17. století řada česky vydávaných spisů věnovaných léčivým účinkům pramenů. Votivní dary a děkovné nápisy, které byly zanechávány jako projev díků za vyléčení, také svědčí o oblibě a využívání léčivých pramenů širokými vrstvami obyvatelstva (6).

Jaké představy měli lidé o početí a plodnosti?

Přestože v oblasti reprodukce panovaly různé teorie a bylo učiněno několik objevů (objevení spermií Antoni van Leeuwenhoekem nebo popsání folikulů vaječníků Regnierem de Graafem), laici řešili zejména praktické otázky, a to jak zplodit zdravého potomka nebo, v případě nechtěného těhotenství, jakým způsobem zabránit početí (10). Návody, jak počít a porodit zdravé dítě, byly předávány po generace. Pokud žena nemohla přijít do jiného stavu, žádala o radu porodní bábu nebo bylinkářku, od které zpravidla obdržela návod na přípravu léku, nebo přímo potřebný medikament. Různé návody a recepty na přípravky slibující plodnost poskytovaly také raně novověké porodnické příručky, herbáře a bylináře (12,13). Zpravidla se jednalo o jednoduché návody ze snadno dostupných surovin. Například ženě, která nemohla otěhotnět, byl doporučen nápoj připravený vařením petržele v bílém víně nebo odvar ze šalvěje (12). Na neplodnost byly doporučovány také některé minerální prameny: „Neplodné k plodnosti schopné činí“, píše František Löw z Erlsfeldu o prameni v již zmíněném spise Hydriatria Nova (9).

Řada rituálů a zvyků byla praktikována během svatebního obřadu a o svatební noci. Zajistit plodnost novomanželů měl zvyk pohazování plodinami. Také úprava novomanželského lože se řídila danými pravidly (11).

Ne vždy bylo těhotenství žádoucí, k takové situaci docházelo zejména v případě mimomanželského pohlavního styku, který byl nepřípustný. K zabránění otěhotnění byly používány různé prostředky. Antikoncepční vlastnosti byly přisuzovány určitým bylinám, některými páry byla praktikována přerušovaná soulož (14,15,16).

Jaký postoj měli lidé ke smrti a čeho se nejvíce obávali?

Mariánský morový sloup ve Velvarech byl vystavěn na památku morové nákazy, která postihla Velvary roku 1713

V raném novověku byla smrt chápána jako přechod do věčného života, kterému předchází Boží soud. Lidé měli obavy, že nebudou na smrt řádně připraveni. Za účelem oné přípravy vycházely praktické příručky „umění dobré smrti“ (Ars moriendi). Tyto příručky, které byly známy již od středověku, jsou v pobělohorském období hojně vydávány a stávají se oblíbeným a užívaným žánrem barokní náboženské literatury. Byly jakýmsi praktickým duchovním průvodcem životem až do smrti (17). Populární byl například spis Umění křesťanské aneb příprava k dobré smrti, což je český překlad v té době hojně překládaného a populárního spisu De arte bene moriendi libri duo, jehož autorem je Robert Bellarmin (18). V případě vážné nemoci dobře posloužila Rukovět z rozličných katolických učitelů: na žádost mnohých vzácných lidí, nemocným a umírajícím, užitečně při posledním pomazání, před i při smrti sloužící (19). Podle Ars moriendi, která úzce souvisela s Ars vivendi (umění správného života) měl být člověk na smrt připraven řádným životem. V hodině smrti měl mít vyřešeny své pozemské záležitosti, např. usmíření se s nepřáteli či ustanovení závěti. Dále měl litovat svých hříchů, oddat se Boží vůli a odolávat nástrahám ďábla, který v poslední hodině bojoval o jeho duši. Pokud to okolnosti dovolily, měla být u umírajícího zajištěna přítomnost kněze, který by poskytl potřebná zaopatření. Kromě uvedených příruček sloužily k přípravě na dobrou smrt také obrazové výjevy. V baroku byla smrt zobrazována jako kostra zahalená do plachetky držící v ruce meč nebo kosu. Akt umírání je zpravidla zobrazen umírajícím obklopeným nebeskými bytostmi a rodinou, u jehož lože stojí kostlivec (17,20).

Rozpoznání, zda je člověk skutečně mrtvý, nebylo vždy snadné. Možnost pohřbení zaživa vzbuzovalo všeobecné obavy. Nebezpečí pohřbení zaživa souviselo s krátkým časovým úsekem, který nastal mezi prohlášením za mrtvého a pohřbením. Rychlé pohřby se konaly zejména v době epidemií. Také kvůli omezeným možnostem raně novověké medicíny bylo v některých případech obtížné stanovit smrt. Strach z pohřbení zaživa vzešel jak ze skutečných událostí, tak ze smýšlených příběhů. Zdánlivá smrt se stala oblíbeným tématem románů, divadelních her či kramářských písní. Z opatření, jejichž cílem bylo zabránění pohřbení zaživa, je možné uvést zvyk bdění u zemřelého a jeho vystavování, zachování určité doby před pohřbením, zřizování márnic nebo říznutí či píchnutí do nebožtíkova těla. Zemřelému se také dávalo před ústa peří, hořící svíce nebo zrcátko. Strach z pohřbení zaživa vedl k sepisování závětí, ve kterých jejich autor dával instrukce, jakým způsobem má být po smrti naloženo s jeho tělem (20, 21).

Návody, jak léčit tu či onu chorobu, se i v tomto období předávaly ústně. Díky popularizačním spisům mohly být laikům poskytnuty – podle tehdejších poznatků – informace o prevenci, příznacích a léčbě některých chorob. Určitým zdrojem informací byla, zejména v době epidemií, různá veřejná hygienická nařízení a opatření. Lidé se také zajímali o léčivé prameny a navštěvovali poutní místa, která byla spojována se zázračnými uzdraveními.

Použitá literatura:

  1. SVOBODNÝ, Petr a Ludmila HLAVÁČKOVÁ. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: Triton, 2004. ISBN 80-7254-424-1. s. 61-70,77-78, 85-86.
  1. PORTER, Roy. Dějiny medicíny: od starověku po současnost. V českém jazyce vyd. 2. Přeložil Jaroslav HOŘEJŠÍ. Praha: Prostor, 2013. Obzor (Prostor). ISBN 978-80-7260-287-2. s. 231-275.
  1. ŘÍHOVÁ, Milada. Kapitoly z dějin lékařství. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1021-3. s.79-82.
  1. BAUTSCHER Ezechiel. Krátká Radda, kterakby se sprostý Člowěk, a chudi lidé v čas Morowé Rány zachowati měli, y také, kdyby někde sobě z nich tau Nemocný od Pána Boha nawsstiwen byl, jakby sobě sspatnými, a takměř wssudy se nacházegjcými prostředky pomocy mohl. Kterauž někdy wydal Ezechiel Bautscher Julio Montanus Filosoffie a Uměnj Lekařského doktor, genž w Bohu odpočjwagjcy Marye, Krále Sspanielského Dekrety tehdáž byl Lékařem. Wytisstěná V Jana Joseffa Kyliana, 1680,s. 1-70.
  1. POLENTZI, Jan František. Krátká Wssak Gruntowná Sprawa, a Naučenj O Moru: W který, gak Podstata, Spůsob, Znamenj, a Přjčiny geho Tak také Dobré, Wýborné, a Vžitečné, Prostředky, a Ljky pro vwarowánj, a wyhogenj od něho z řetedlně sau wypsané, a gednoho každého Přirozenj, Létám, Cžasu Roka, Spůsobu Cžlowěka, předesslým, a přitomným Nemocem podle možnosti přiwlastněné, a z gednocené: Z Neymilostiwěgssýho Cýsařskýho, a Králowského Poraučenj: Z Nařjzenj gegich Excellencý a Milosti Pánůw Pánůw Králowských, Mjstodržicých: Z Přjpisu Slawného Magistrátu Academického Pražského. Wytisstěná w Praze: v Dědičůw Jana Karla Geřábka, 1708. [45] l.
  1. KŘÍŽEK, Vladimír. Obrazy z dějin lázeňství / Vladimír Křížek. 2002. ISBN 8072770926. s. 125-126,131,164.
  1. BUDINSKÁ, Jitka a Petra ZERJATKE. Kapitoly z dějin lázeňství. Teplice: Regionální muzeum v Teplicích, 2006. ISBN 80-85321-43-2. s. 35-37.
  1. KIRCHMAIER Z RAICHWITZ, Karel Valentin. Starodáwnj Kvkvs-Studnice, Nynj W nowě wyzdwjžený Hradisstský Žjvj-Pramen. Wytisstěno w Praze: w Welké Karlowé Kolegi v Giřjho Labauna, [1696]. s. 1-92, přímá citace 91.
  1. LÖW Z ERLSFELDU, Jan František. Hydriatria Nova, To gest: Krátké Wypsánj O w nowě nalezené Hlubocké Lázni, od Starodáwna Smradlawá Woda nazwané: Gegižto začátek a přjležitost, Starodáwnost, vzdrawugjcý pregsstěniný, aučinliwost, vžitek a vžiwánj w této Knjžce se wypysugj. Wytisstěno w Starém Městě Pražském: w Ympressy Univ. Carolo Ferd. w Kollegi S.J. v S. Klymenta, [post 1721]. s. 1-127, neplodnost-s. 46.
  1. MORUS. Světové dějiny sexuality. Vyd. 3. Praha: Ikar, 2007. ISBN 978-80-249-0887-8. s. 129-134.
  1. NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře / Alexandra Navrátilová. 2004. ISBN 8070213973. s. 171-172. 184-186. 190. 202-204.
  1. MATTIOLI, Pietro Andrea. Apatéka domácý: W Kteréž se zawjragj a wypisugj rozličná Lékařstwj, snadná k přistrogenj, proti wsselikým neduhům Těla Lidského, y Audůw geho od hlawy až do Nohy také některým nedostatkům Howadským, a giným wěcem k Hospodářstwj náležegjcým. Wytlačeno w Starém Městě Pražském: v Dědicůw M. Danyele Adama z Weleslawjna, 1602. [20], 714, [100] s. 427-428.
  1. RATAJOVÁ, Jana a Lucie STORCHOVÁ. Děti roditi jest Božské ovotce: gender a tělo v českojazyčné babické literatuře raného novověku. Praha: Scriptorium, 2013. ISBN 978-80-87271-76-6., s. 90, 415.
  1. DENZLER, Georg. Zakázaná slast: dva tisíce let křesťanské sexuální morálky. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. ISBN 80-85959-48-8. s. 69.
  1. FRANCEK, Jindřich. Já jsem se dopustila–: sexuální delikty ve východních Čechách 16.-18. století. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2008. ISBN 978-80-7405-014-5. s. 74.
  1. ČECHURA, Jaroslav. Sex v době temna: sexuální život na českém jihu v prvním století Schwarzenberků (1660-1770). V Praze: Rybka Publishers, 2015. ISBN 978-80-87950-14-2. s. 253-268.
  1. MIKULEC, Jiří. Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích Jiří Mikulec. 2013. ISBN 9788024736983. s. 216-218.
  1. BELLARMIN, Robert. Vměnj Křesťanské, aneb Přjprawa k dobré Smrti. Překlad Jakub Kolens a Jiří Petr Příchovský z Příchovic. W Starém Městě Pražském.: v Jana Mladssjho Biliny ec., [1630]. [19], s. 1- 421.
  1. Rukowět. Z rozličných Katolických Včitelůw: na Žádost mnohých Wzáctných Lidj, Nemocným a Vmjragjcým, vžitečně při Poslednjm Pomazánj, před y při Smrti slaužjcý. W Praze: w Staré Kolegi, 1636. [8], 382, [8] s. 1-382.
  1. GRUBHOFFER, Václav. Zdánlivá smrt: noční můra osvícenské Evropy / Václav Grubhoffer. 2018. ISBN 9788025724095. s. 31, 43, 67.
  1. ARIÈS, Philippe. Dějiny smrti. II., [Zdivočelá smrt] / Philippe Ariés ; [z francouzského originálu… přeložila Danuše Navrátilová]. 2000. ISBN 8072032933. s. 126-130.

Citace

SURÁ, Alexandra. Zdraví a nemoc v povědomí našich předků od pravěku po současnost – Doba pobělohorská. Lékařská knihovna [online]. 2020, roč. 25, č. 1-2 [cit. 30.09.2020]. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/2020-25-1-2/zdravi-a-nemoc-v-povedomi-nasich-predku-od-praveku-po-soucasnost-doba-pobelohorska/. ISSN 1804-2031.