Ústa a nosy v bílém: 125 let roušek v českém zdravotnictví

Mgr. Šimon KRÝSL, Zdravotnické muzeum NLK

Obličejové masky – pro něž se v průběhu posledního roku nevratně vžilo označení roušky – se staly emblémem doby koronaviru. V počátcích epidemie – a pro mnohé dodnes – zastupuje rouška ochotu podílet se společném zápasu zdravotníků, záchranných sborů i laiků s nákazou, zapojit svou práci, invenci i fantazii. Jindy a pro jiné symbolizují „náhubky“ nevítaná opatření státu, který brání lidem se shromažďovat, podnikat a zřejmě i mluvit. Obličejové masky byly však kontroverzní vždycky.

Maska odděluje i chrání, tvoří bariéru mezi zdravým a nemocným, mezi lékařem a pacientem, ale i mezi odolným a ohroženým. Masky, současné i minulé, jsou nutně i ve středu COVIDové expozice Zdravotnického muzea. Jaká je ale jejich historie?

Obr. 1 Část COVIDové expozice Zdravotnického muzea NLK, 2020. Foto Veronika Löblová

Roušky, masky, ústenky či chránítka chránily před infekcí z nosu a úst dlouho předtím, než lékaři znali pojem kapénkové infekce. Nejpozději během morových epidemií v Evropě 17. století – ne-li dříve – se lékaři ukrývali před „špatným vzduchem“, miasmaty působícími onemocnění, pomocí naolejovaného oděvu a houby nasáklé octem, kterou si drželi u nosu a úst. Často zobrazovaný šat inspirovaný vojenským brněním měl r. 1619 navrhnout královský lékař Charles de l’ Orme (1584-1678). Masky se „zobákem,“ plněným vonnými bylinami, česnekem či routou, které známe z německých tisků 18. století, měly chránit lékaře, který byl nucen přiblížit se nemocným, a zároveň mu uvolnit ruce.[1]  Dnešní roušky však navazují spíše na masky chirurgické, které na sály koncem 19. století, v době nástupu aseptické chirurgie, zaváděli chirurgové v německy mluvících zemích. Stejně jako dnešní roušky ochraňovaly především druhého člověka, pacienta.

Obr. 2 Tisk s obrázkem “doktora Zobáka” se satirickými verši ve směsi němčiny a latiny, mědirytina Fig. Mikulicz Paula Fürsta, Nürnberg, kolem 1720. Oskar Rosenthal, ed., Die Heilkunde in der Geschichte und Kunst: Abreisskalendere für Ärzte 1926 [Lékařství v dějinách a umění: trhací kalendář pro lékaře 1926] (Berlin-Britz: IDRA Verlagsanstalt, 1925), Zdravotnické muzeum NLK

Obr. 3 Zřejmě nejstarší ilustrace protimorové masky z naolejovaného plátna s bronzovým zobákem z benátského lazaretu, 2. polovina 14. století. Chirurgia cauteriorum, secundum Rogerium, Brunum et Rolandum, Ms. Lat. VII XIII F (3090), Bibliotheca Marciana di Venezia. Pozdější fotografie z rukopisu, 19. století, Wellcome Collection, V 0029672

Antisepse i asepse, použití dezinfekčních roztoků k odstranění škodlivých bakterií i úsilí udržet operační ránu, pole i sál zcela prosté mikrobů, nalezly základ v objevech z bakteriologické laboratoře. V době zavádění asepse mají svůj kořen mnohé propriety dnešní chirurgie: bílé pláště a rukavice, blyštivé, celokovové nástroje a přístroje k jejich sterilizaci i rukavice a masky. R. 1883 prosadil Gustav Adolf Neuber (1850-1932) v nemocnici v Kielu sterilní operační pláště a oddělil operační sály pro septické a neseptické případy. Na vlastní aseptické klinice vybudoval zařízení pro sterilizaci vzduchu. Ani kontaminace, již na sál vnášel operatér, jeho asistenti, sestry i osoby přihlížející, nemohla uniknout pozornosti.  Mytí rukou mýdlem a alkoholem se stalo pravidlem v evropských i amerických nemocnicích, na řadě klinik byly běžné i hedvábné, bavlněné a později gumové rukavice, sterilizované spolu se zástěrami a plášti. Nové postupy však přicházely pomalu: mnohým se důsledná organizace operačního prostředí, zákazy vstupu, kontrola čistoty a povinné stejnokroje zdály nadbytečné i směšné.

Rozpaky dlouho budily i chirurgické roušky či „masky“, které zavedl r. 1896 profesor chirurgie ve Wroclawi (Breslau) Johann Mikulicz-Radecki (1850-1905). Mikulicz usiloval o maximální kontrolu sterility: obvazy a nástroje mu podávali přímo ze sterilizátoru, jednotlivým studentům či „divákům“ povolil přístup k operaci jen v dlouhých pláštích a gumových botách. Čistota rukou a nástrojů však nedostačovala. Mikuliczův spolupracovník, hygienik Carl Flügge (1847-1923), jako první ukázal, že nejčastější původci ranných infekcí, zlatý a bílý stafylokok a streptokoky, ránu osidlují při rozhovoru, kašli či kýchání během operace. „Čím více lidí je přítomno, čím více z nich trpí katarem dýchacích cest, čím hlasitěji se mluví, tím větší je nebezpečí. Vzdálenost od operačního stolu nehraje velkou roli. Sebemenší proudění vzduchu roznese velkou část rozptýlených kapének na metry daleko, až nakonec dopadnou do operačního pole nebo na nástroje volně ležící kolem.“[2] Mikulicz zakázal na sále veškerou zbytečnou mluvu – pokyny operatér podával gesty rukou – ale tu a tam bylo promluvit přece jen třeba. Chirurg stižený rýmou by navíc nesměl operovat vůbec. Řešením byl sterilní ovaz úst (mulový závoj, Mundbinde) z jedné vrstvy gázy, upevněný ke sterilní čapce a kryjící nos, ústa i vousy. „I na ně jsme si rychle zvykli,“ píše Mikulicz, „pří dýchání si jich ani nevšimneme, tak jako dáma, která si na ulici zakrývá tvář závojem.“[3]  Ve Švýcarsku se zastáncem masek stal oftalmolog Otto Haab (1850-1931), který již r. 1883 překrýval operační plochu skleněnou deskou a operoval nemocné se šedým zákalem (kataraktem) přes ni.[4]  Operační masky se objevily i ve Francii: chirurg Paul Berger (1845- 1908) použil již r. 1897 masku ze šesti vrstev gázy, dole upevněnou k zástěře.

Obr. 4 Johann Mikulicz-Radecki na operačním sále, Wroclaw, 1899, wikimedia commons

V následujících dvaceti letech prošly masky řadou úprav, které měly zvýšit jejich účinnost i pohodlí chirurga. Oskar Witzel (1856-1925) v Bonnu navrhl trojitý závoj z jednoho kusu gázy přes hlavu i tvář. „Vedla nás myšlenka, že operatér ke své práci potřebuje jen ruce a oči; pokud může zbytek těla zakrývat plášť, je třeba a možné vyloučit i hlavu kromě očí.“ Závoj ponechal jen štěrbinu pro oči, v teplém počasí se v něm však chirurg silně potil a těžko se mu dýchalo. [5] K. A. Schuchardt (1856-1901) doporučil masku ze dvou pásů gázy, pro hlavu a pro ústa, nos a vousy, upevněnou na temeni pružným kovovým obloukem. Robustnější masky však byly nepohodlné a lékař si je těžko sám nasazoval bez pomoci sestry. [6] Pro menší zákroky – ušní, oční či zubní – navrhl r. 1907 stomatolog Otto Eichentopf (1874- 1931) lehkou masku upevněnou gumovou páskou nebo stranicemi brýlí, se závojem spadajícím přes ústa a nos. Podobnou masku najdeme i v učebnici břišní chirurgie Berkeley Moynihana (1865-1936) z r. 1906.[7]

Obr. 5 Závoj podle Witzela, jak jej popsal asistent kliniky Friedrich Wenzel. Felix Rosenow, “Über orale Sepsis mit besonderer Berücksichtigung der Tröpfeninfektion und die Möglichkeit ihrer Verhütung durch Schutzmasken” [O ústní sepsi se zvláštním přihlédnutím ke kapénkové infekci a možnosti zabránit jí ústními maskami], Deutsche Monatsschrift für Zahnheilkunde 11 (1922), 321-340, 332.

Obr. 6 Maska podle Eichentopfa. Rosenow (1922), 336

Mikuliczův asistent Wilhelm Hübener (1867- po 1930) zjistil, že masky, které těsně přiléhají k nosu a rtům, snadno zvlhnou hlenem a stávají se zásobárnou bakterií. Použil proto drátěný košík z chloroformové narkotizační masky, potažený dvojitou vrstvou gázy, nahoře zavěšený na nosu a dole obemykající bradu. Zdvojení látky a její vzdálení od úst významně snížilo množství vydechovaných bakterií. S maskami tohoto typu se někde setkáme ještě ve 30. letech. [8]

Obr. 7 Úprava narkotizační masky podle Hübenera. Hübener (1898), 357

V různých zemích a na různých klinikách se různé aspekty asepse prosazovaly postupně. Pro střední Evropu typické propojení nemocnic s lékařskými fakultami tvořilo dobrý základ pro zavádění nových metod. Vědecký program fakult zahrnoval i laboratorní výzkum. Mladí chirurgové se školili několik let u významných odborníků v čele klinik a v té době pracovali jak na sále, tak v laboratoři. Laboratorní objevy tak snadno upotřebili při operacích a v péči o nemocné. Jednotlivé inovace se však na přísně hierarchicky uspořádaných klinikách mohly prosadit jen z vůle přednosty: pravidla přísné asepse na chirurgické klinice ve Wroclawi (Mikulicz) nebo I. chirurgické klinice ve Vídni (Anton von Eiselsberg, 1860-1939) zahrnovala masky, sterilní pláště a pravidelně převlékané rukavice, aseptická pravidla v Berlíně byla mnohem volnější. Řada chirurgů aseptický oděv, „celý ten chirurgický kostým s čepcem, maskou přes ústa a závojem“ (slovy Alexandra Fränkela, 1857-1941) přímo odmítla, s odkazem na cenu, pohodlí operatéra i neprůkazný vědecký podklad: důraz na přítomnost či nepřítomnost bakterií zanedbává stav a vnímavost či odolnost pacienta. A. Fränkel radil r. 1907, aby Flüggeho masky nosili ti klinici, kteří při operaci učí mladší a nemohou se zdržet mluvení: jinak se bez nich chirurg snadno obejde.[9] Švýcarský chirurg Conrad Brunner (1859-1927) se domníval, že masky jsou namístě tam, kde je chirurg nucen operovat při zánětu dýchacích cest: jinak stačí dodržovat hygienu úst, vyhnout se zbytečnému mluvení a nelze-li jinak, podat si nástroj sám. Ilustrace „náležitě zahaleného chirurga“ uvádí jen jako „kulturně-historickou chirurgickou zajímavost.“[10]

Obr. 8 Conrad Brunner, Handbuch der Wundbehandlung (Stuttgart: Enke, 1916), 397

Jak tomu bylo v Praze či Brně, přesně nevíme. V české lékařské literatuře se objevovaly referáty o zavádění masek a dalších aseptických metod v Německu, ale postupech asepse na pražských klinikách se z nich mnoho nedozvíme. Rozdíly ve standardech asepse byly značné a dovozovat praxi v českých zemích z německých či rakouských pramenů může být zrádné.  Na české chirurgické klinice v Praze zaváděl asepsi Karel Maydl (1853-1903), na německé Anton Wölfler (1850-1917), o maskách se však zprávy o jejich činnosti přímo nezmiňují. Wölfler byl zastáncem striktních pravidel včetně užívání chirurgických rukavic. Píše, že při použití desinfekce nástrojů i ran chirurg ví, že škodlivé mikroorganismy odstranil, chce-li operační prostor zcela zbavit choroboplodných zárodků, musí „usilovat o co nejpřísnější opatření s ohledem na dotyk i vzdušné infekce.“[11] Chirurgický úbor, jehož byl svědkem ve Wroclawi, popsal r. 1902 tehdejší asistent české chirurgické kliniky v Praze Bedřich Honzák (1870-1933): „Plátěné kalhoty, prací košile bez límců a rukávů, sterilisované pláště, pod nimi lehká zástěra z billrothbatistu, sterilisované nitěné rukavice a rukávce na předloktí, masky na nos, ústa a vous, bílé čepičky kryjí vlas. Zkrátka vše promyšleno “[12] Honzák považuje takové aseptické vybavení za dobrou myšlenku, má je ale za nákladné a upozorňuje, že rukavice mohou otupit cit v prstech a vést i k přílišné bezstarostnosti k riziku infekce. Podobně se na přelomu století argumentovalo i o maskách, Mezi rané zastánce asepse patřil i primář a zakladatel nemocnice v Hořicích (1889) Evžen Levit (1850-1900). Ve vzpomínkách na otce vydaných r. 1939 vypráví chirurg Jan Levit (1884- 1944) o počátcích antiseptické chirurgie v Hořicích r. 1895 a o studijní cestě na Mikuliczovu kliniku, kde s otcem viděli nitěné rukavice i sterilní roušky k odkládání nástrojů. Zda Levita inspirovala cesta na vratislavskou kliniku i k používání masek, můžeme jen odhadovat.

Obr. 9 Cohn (1900), 468

Od konce 19. století radili někteří používat masku i nemocným, pacientům s otevřenou tuberkulosou, ale i spálou, záškrtem nebo infekčním zánětem mozkových blan. Na význam Flüggeho objevu kapénkové infekce i operačních masek pro ochranu před jinými než rannými infekcemi poukázal již Hübener. Masku doporučil jak nemocnému, tak zdravým lidem v jeho blízkosti. Bernhard Fränkel (1836-1911) prokázal, že při kašli se bacily tuberkulózy v mulové masce zachytí. Za masky, přes všechny výhrady či předsudky, náhrady není: kapesník nebo vatový tampon pacient nestačí před zakašláním vytáhnout z kapsy a navíc při dalším používání bacily dále šíří. Masky jsou na místě „všude tam, kde souchotináři bydlí, pracují nebo spí spolu s dalšími lidmi ve vzdálenosti menší než jeden metr. … Tam, kde není možné masky používat, jako na postelích a lůžkách v nemocnici vzdálených méně než metr od sebe, dal jsem zřídit paravány, železné konstrukce s nataženou látkou.“[13] Podobně jako Hübener potáhl Fränkel chloroformovou masku dvojitým mulem a doplnil ji násadkami za uši.  Lékař berlínské polikliniky pro plicní nemoci Sigismund Cohn (1874-?) navrhl pro nemocné tuberkulózou i zřejmě nejstarší jednorázovou masku: zřízenci polikliniky je vyráběli z japonského hedvábného papíru a přidělovali je kašlajícím pacientům.[14]  „Chránítka“ před ústa pro nemocné i jejich opatrovníky zmiňují i předpisy o potlačení tuberkulózy, které vydalo rakouské ministerstvo vnitra r. 1902 a které zůstaly za první republiky v platnosti. [15]  I ve 20. a 30. letech mělo zakrytí úst a nosu nahradit neschůdné „sociální distancování“. Ani ve stísněných dělnických domácnostech, ani na pracovišti nebylo možné dodržet dvoumetrové rozestupy a zdravotní systém nedokázal podchytit nakažené a umístit je do léčeben dříve, než se otevřená tuberkulóza rozvinula. Pacienti však často svou nemoc a potřebu chránit okolí nechápali a vhodné – či jakékoliv – masky stejně nebyly k dispozici. [16]

Během epidemie plicního moru v Mandžusku v letech 1910-1911 byly textilní masky zřejmě poprvé masově použity venku, mimo nemocnice a ordinace. Infektolog Wu Liangde (1879-1960), pověřený vedením protiepidemické kampaně, se během studia v Británii seznámil s textilními chirurgickými maskami. Na rozdíl od řady kolegů považoval mor za infekční chorobu, šířící se vzduchem přímo z člověka na člověka. Masky, které dal vyrobit na ochranu před morem, vycházely z masek chirurgických, ale měly několik vrstev gázy a bavlněné látky. Nosit je měli jak lékaři zdravotníci v nemocnicích a ti, kdo se starali o pohřbívání mrtvých, tak nemocní sami a jejich kontakty: snahou bylo zajistit masky pro celé obyvatelstvo země.

Obr. 10 Oběti moru v Mandžusku, foto z knihy Čuma v Maňčžurii 1910-1911 g., Thomas H. Hahn, wikimedia commons

V přeplněných vojenských nemocnicích první světové války pomohly masky zabránit zkříženým respiračním infekcím: ošetřovatelé s maskou se od pacientů nenakazili a nemohli přenést spálu, záškrt či neštovice na raněné v „čistých místnostech.“ Ještě nižší procento infekcí vykazovaly špitály, v nichž masku nosili i ambulantní a infekční pacienti. Zkušenosti z války inspirovaly i opatření, k nimž úřady v některých evropských státech, v sedmi amerických městech i některých částech Austrálie a Kanady přistoupily během „španělské chřipky“ let 1918-1920. Ve Švédsku byly na podzim 1918 masky přidělovány všem, kdo přicházeli do styku s nemocnými, především personálu nemocnic.  Zkoušely se i v  nemocnici v Lausanne a jinde ve Švýcarsku[17]; londýnský vojenský lékař Thomas Carnwath (1878-1954) doporučil zavést obličejové masky proti nákaze pro všechny obyvatele města. V San Francisku i dalších městech tato opatření zřejmě počet obětí pandemie snížila. Právě z těchto měst a zemí pocházejí fotografie zdravotníků i lidí na ulici v maskách, které dnes, spolu s uzavřenými vchody obchodů či restaurací, tvoří obraz chřipkové epidemie. I proto v českých zemích „obrazy chřipky“ chybí. V rakousko-uherské monarchii jinde se masky setkávaly s podivem nebo s posměchem. Český deník popisuje zavádění masek v Austrálii s tím, že „vláda … doporučila nošení zvláštních zákopových masek [?] na ulici, což se skutečně vžilo tak, že ulice skýtají prazvláštní, takřka příšerný pohled.“[18] (…) Vídeňský pediatr Carl Hochsinger (1860-1942) píše v Neues Wiener Tagblatt, že se mu „některá ochranná pravidla zdají bezcenná. K čemu jsou mentolové nebo vatové smotky do nosu či obličejové masky, jaké nosí ve Švýcarsku, proti vysoce infekční povaze chřipky, která se, tak říkajíc, protáhne každou klíčovou dírkou? Měli bychom se jen vyhnout, jak jen možno, pobytu v pokojích nemocných, v tramvajích a zaplněných místnostech.“ Podobně se vyjádřil internista Franz Dörbeck (1866-?), který působil v Petrohradu a později v Berlíně: dnešní „profylaktické prostředky nemůžeme brát vážně. To platí i o ochranné masce, kterou opět vytahují ze zbrojnice starých morových doktorů a kterou ve všeobecné praxi vůbec nejde použít. Jako profylaxe připadá v úvahu jen racionální hygiena úst a krku a je-li to možné, vyhnutí se styku s nemocným, neboť nemoc se přece jen přenáší z člověka na člověka.“[19]  Masky ovšem narážely na odpor i v zemích, kde byly povinné.[20]

Obr. 11 Holičství pod širým nebem, University of California, Berkeley, 1918. National Archives 26428662, wikimedia commons

Obr. 12 Ošetřovatelka s maskou, chřipkový pavilon Walter Reed Hospital, Washington, D.C., 1918-1919. Foto Harris & Ewing, wikimedia commons

Na chirurgických klinikách se masky, obvykle jednoduchého střihu z gázy nebo bavlny, rozšířily ve 20. letech. Stále však nebyly běžné ve všech zemích a ve všech nemocnicích. Jaroslav Šindelář informoval r. 1931 čtenáře Národních listů o tom, „jak se dnes operuje“: „Jedním z nejdůležitějších předpokladů úspěšné operace jest zábrana infekce samé. […] Nynější metoda aseptická brání již vzniku jakékoliv infekce a proto je úspěšná. […] Na hlavu si dává operatér sterilní bílou čepici a na obličej sterilní masku, aby nedýchal do rány.  […] Chirurg operuje obyčejně s jedním nebo častěji se dvěma asistenty, kteří mu účelně pomáhají. Instrumentář, který musí být stejně připraven jako operující, má na zvláštním stolku pokrytém sterilní rouškou vyvařené chirurgické nástroje, které hbitě podává operatéru a asistujícím.“ Popisuje však Šindelář ideál, nebo obecnou praxi v každé nemocnici na počátku 30. let? Popis aseptického operačního sálu, který si návštěvníci anatomického muzea na Matějské pouti v Praze téhož roku mohli prohlédnout kukátkem, naznačuje, že představa chirurgie již tehdy zahrnovala „doktory v bílých pláštích, masky na tváři [a] rukavice“, každodenní realita se ovšem mohla lišit.

Důležitým pramenem k poznání nástupu chirurgických masek jsou jednak učebnice pro mediky a především ošetřovatelky – příprava pacienta i lékaře k operaci byla úkolem zdravotních sester a chirurg mohl předpokládat, že o ni bude postaráno – jednak fotografie z chirurgických oddělení, které mohou ukázat, nakolik běžné operování v masce, rukavicích a sterilním oděvu v té či oné době bylo.[21] Zcela spolehlivým zdrojem ani ty, ani ony nejsou. Učebnice jsou preskriptivní: nepopisují praxi v nemocnicích své doby, ale doporučený standard a postihují nejvýše situaci na autorově klinice, již dávají za vzor. I fotografie mohou někde ukazovat ideální stav: často však mají být na skupinových snímcích, ač pořízených na sále, zobrazené postavy především snadno k rozeznání.

Obr. 13 Česká chirurgická klinika v Praze, kolem 1924, Fotoarchiv Zdravotnického muzea NLK, FA 1002.

V příručce Der chirurgische Operationssaal z r. 1922 uvádí vrchní sestra chirurgické univerzitní kliniky v Berlíně Franziska Berthold, že na klinice používají obdélníky „z lehké lněné či batistové látky, opatřené tkanicemi (délka 35, šířka 20 cm), i [masky ze] dvou vrstev gázy tomuto účelu dostačují.”[22]  Podobně popisuje oděv chirurgů i sestra Beata Šlechtická, vrchní ošetřovatelka chirurgické kliniky v Brně, ve zřejmě české nejstarší učebnici, která se tématu dotýká, z r. 1929. „Obličejové masky pro operatéry se zhotovují z tetrové látky [měkké bavlny tkané do čtverců], velikosti asi 30x 15 cm, tkaničkou se připevňují na hlavu (dávají se sterilisovati). Na hlavu dáme operatéru a asistujícím čepice, zhotovené z jakékoli bílé látky. Zástěry pro operatéra a asistující jsou z nepromokavé pryžové látky nebo z billrotbatistu; také se užívá voskovaného plátna.“[23] Vyobrazení masky v knize bohužel chybí: zřejmě však šlo o obdélník z bavlněné látky, s tkaničkami v rozích nebo vázanými kolem hlavy.

Více detailů poskytuje učebnice Ošetřování chirurgických nemocných Arnolda Jiráska, přednosty 1. chirurgické kliniky v Praze, jež vyšla v řadě vydání mezi lety 1938 a 1954. Jirásek knihu založil jak na vlastních přednáškách od počátku 20. let na státní ošetřovatelské škole v Praze, tak na materiálech kolegů a evropských i amerických příručkách. Za standard asepse pokládal r. 1938 Baťovu nemocnici v Brně pod vedením Bohuslava Alberta (1890-1952). Nově postavená nemocnice mohla plnit všechny nároky na aseptickou chirurgii od omyvatelných stěn a nábytku ze skla a lakovaného kovu po plánovité uspořádání místností. Jirásek doporučil rovněž lehké a pohodlné“ masky z bílého mulu „podle Alberta“: maska užívaná na 1. chirurgické klinice je upevněna tkalouny kolem uší a krku a úplně zakrývá ústa a nos. (Obr.) Sestry, které se k pacientovi tolik nepřiblížily, si kryly pouze vlasy sterilním čepcem. Jirásek přitom trvale zdůrazňoval, že masky neposkytují naprostou ochranu a kladl důraz na „němé operování“ a komunikaci s asistenty a instrumentáři pomocí gest.[24]

Obr. 14 Ústroj přímého účastníka operace, Jirásek, Ošetřování chirurgických nemocných (1938), 91

V některých českých a moravských nemocnicích se masky objevily později. Ještě počátkem 30. let operovali bez masek ve vinohradské nemocnici, jinde i mnohem déle.[25] V příběhu masek sehrála roli přednáška o epidemii ranné infekce na chirurgickém oddělení nemocnice v Hradci Králové, již na pracovní schůzi České chirurgické společnosti v Praze r. 1941 přednesl patolog Antonín Fingerland. Původcem „hromadné pooperační hnisavé nákazy, která během týdne u sedmi pacientů vedla k sepsi a u pěti k úmrtí, se ukázal být chirurg, který trpěl vcelku banální rýmou a zánětem hrtanu, ale sliznice nosu a mandlí měl obsazené virulentními streptokoky. Chirurg si chránil ústa a nos jednoduchou dvouvrstvou bavlněnou maskou (molino), ale protože zaučoval mladší lékaře, nemohl nemluvit. Testy na hradecké prosektuře ukázaly, že maska snížila streptokokovou nálož jen asi na třetinu a při kašli či kýchání pacienta neochránila. Fingerland tak doložil klíčové místo kapénkové infekce v šíření nemocničních nákaz i význam „němého operování“ v masce, ukázal ale také, jak nedostatečné používané obličejové masky jsou. [26]

Na téže schůzi Fingerland spolu s hradeckým primářem chirurgie Janem Bedrnou (1897-1956) přednášeli i na téma „Jsou dosavadní operační masky účelné?“[27] Představili masku s celofánovou vložkou, která bránila průchodu kapének přes tkaninu a která se stala po desetiletí standardním modelem, ač její výroba musela být nákladnější.[28] Na přílišnou prostupnost gázových masek upozorňovali ve 30. letech i chirurgové v jiných zemích: mezi vrstvy masky se vkládal celofán i flanel, guma nebo celulóza.[29] Shodnou masku, jak v diskusi sdělil Antonín Kostelecký (1914-1983), tehdy v nemocnici na Vinohradech, zavedl již r. 1934 František Burian na tamní plastické chirurgii. V horní části Burianovy masky byl zastrčen kovový proužek k usazení na nos; vzduch uniká po stranách, mimo operační pole, a nezamlžuje brýle.[30]  Bedrnovu či Burianovu masku převzali na řadě českých nemocnic včetně vinohradské (1943) nebo 1. pražské chirurgické kliniky.  Jak uvádí Emerich Polák, na vinohradském chirurgickém oddělení zabránilo toho roku nahrazení mulových masek maskami s celofánovou vložkou streptokokové epidemii. [31]  Fingerlandova přednáška později dokládala argumenty příznivců i odpůrců masek. V anketě Rozhledů v chirurgii (organizované Jiráskem) z r. 1943 o přežitých postupech v chirurgii se k ní vrátil jak Karel Neuwirth (profesor chirurgie a urologie v Brně, 1893-1970), tak tehdejší primář kutnohorské nemocnice Václav David (1892-1976). Neuwirth trval na maskách a sterilním oděvu nejen pro přímé účastníky operace, ale pro všechny přítomné na sále: přednáška podle něj ukázala, „jak nebezpečná je kapénková infekce a jak nutný je požadavek užívání dobrých ochranných masek. Co platí pro operatéra a asistenta, platí pro každého, kdo přijde do blízkosti operačního pole.“[32] Pro Davida patřily masky jednoznačně mezi staré, zbytečné zvyklosti. Podle něj Fingerland prokázal, že proti infekci jsou neúčinné, zároveň „každá maska ztěžuje dýchání operujícího a často i překáží v zorném poli. Nedovedu si představit, že bychom mohli používat jakýchkoli masek na operačním sále obráceném k jihovýchodu, kde letos v létě pohybovala se teplota na sále mezi 34°C až 37°C. […] Na velkém chirurgickém oddělení s počtem 5000 operací ročně, které jsem po 10 let vedl, neužívali jsme vůbec masek, za to však vždy vystříhali se zbytečného mluvení na sále. […] Máme tudíž setrvati při užívání masek, které chirurga obtěžují, bezpečnost asepse však podstatně nezvyšují?“[33] Davidova odpověď ukazuje, že ani v Plzni (kde byl v letech 1933-1942 primářem chirurgie a po válce přednostou chirurgické kliniky), ani v Kutné Hoře masky k operačnímu úboru před válkou nepatřily.

Obr. 15 Na pražské chirurgické klinice r. 1939, vlevo dr. Karabcová, u stolu dr. Stýblo, prof. Jirásek, snad pozdější prof. Niederle. Fotoarchiv Zdravotnického muzea NLK, FA 3853.

Masky našly uplatnění i v porodnictví, zejména od 30. let. Rodička i novorozenec byli přitom stejně ohroženi infekcí ze strany personálu jako chirurgický pacient s otevřenou ranou.  Již r. 1916 zmiňuje Stanislav Vomela (1892-1958) návrh Franze Hamburgera (1874-1954), aby nemocné matky chránily dítě nošením masky: „návrh ten nebyl“ však „dosud prakticky vyzkoušen, a mimoto předpokládá ovšem od matky znalosti nebezpečí, které pro dítě sama skýtá.“[34]. V roce 1936 vyžadoval Josef Švejcar (1897-1997), aby tuberkulózní matky po první týdny – než bude možný přechod na umělou výživu – kojily v masce, Karel Klaus (1898-1969) doporučil masku všem, kdo přijdou do styku s rodičkou, je-li podezření na zánět dýchacích cest.  „Důsledná ochrana maskou sníží možnost kapénkové infekce na minimum, V Anglii, kde profylaxi puerperální infekce v tomto směru byla věnována značná péče, podán byl statisticky jasný důkaz o tom, že kapénková infekce skutečně nebezpečná je a že lze nebezpečí infekce touto cestou zdárně čeliti.“ [35]  Další motivaci pro zavádění roušek do porodnic přinesla epidemie streptokokové horečky omladnic počátkem protektorátu. Zemský úřad v Praze nařídil oběžníkem z 10. 7. 1939 „vhodnou masku obdobnou masce, kterou mají chirurgové při operaci, a to z dvojí husté, dýchání dovolující látky“ lékařům a sestrám v porodnici i porodním asistentkám. V protokolu o hlášení horečky omladnic z r. 1940 i v návrhu na jeho úpravu, již zpracovala pracovní komise České společnosti gynaekologické a porodnické, se povinně uvádí, zda měla porodní asistentka „před porodem, při porodu a po porodu“ ochrannou masku. [36]  Na schůzi Společnosti v červnu 1943 se Jiří Trapl (1880-1965) vrátil k anketě Rozhledů v chirurgii. Budou-li „opravdu nepropustné,“ „význam masek pro ochranu operačního pole je bezesporný“, zároveň ale varoval, že „nestačí zahalit si obličej tenkou rouškou.“ Bezpečně operovat však znamená především při operaci mlčet. I Jan Tůma (1887-1949) se v diskusi vyslovil pro masky: „ne že by zabránily kapénkové infekci, na to ovšem jsou ty masky nedokonalé, ale přece jenom chrání, a pak, myslím, že operatér méně mluví.“ S odkazem na  …. Tůma zdůraznil, že maska musí jít nejen přes ústa, ústa, ale i přes nos: právě v tom byly masky 20. let nedostatečné.[37]  Náměty gynekologů měly za debatou v chirurgii zřejmě jisté zpoždění: nové, účinné modely byly jak nepohodlné, tak nákladné a na porodnických odděleních by masku muselo nosit více lidí a po delší dobu. Ve 40. letech přibyla do povinného obsahu kufříku porodní asistentky maska z hydrofilové gázy, zatímco maska s celofánovou vložkou až roku 1950. [38]

Obr. 16 Operační maska s celofánovou vložkou a olůvkem. Polák (1956), 41

Ani s nástupem antibiotik po r. 1945 se světová medicína od používání masek neodvrátila, zájem o nové materiály a konstrukce však poklesl.[39] V poválečném Československu tomu bylo alespoň po nějakou dobu jinak. Vývoje operačních masek se na přelomu 40. a 50. let ujal Státní zdravotní ústav, po roce 1952 Ústav epidemiologie a mikrobiologie, pod vedením Karla Rašky (1909-1987). Zdravotnické kontroly státních nemocnic r. 1949, jichž se Raška zúčastnil, ukázaly vedle jiných hygienických nedostatků i panující „nejednotnost používání obličejových masek na operačních sálech a mnohde jejich ledabylé nasazování. Jednou z 25 nemocnic jsme se setkali se vžitou a vehementně hájenou představu, že maska při operacích je vůbec zbytečná. V této nemocnici jsme zastihli na sále vedle operujících i osoby, které přišly rovnou ze zahrady a mluvily nad otevřeným břichem, zatím co na chodbě před sálem se třídilo špinavé prádlo. […] Díky bohu, takové zjevy jsou snad ojedinělé a doufejme, že všichni naši chirurgové a ostatní operující uznávají a nosí při výkonu obličejové masky. Nyní už jde jen o to, aby nosili masky dobré. Pro informaci jsme zkoušeli 2 typy masek, užívané v současné době na 2 pražských klinikách.“[40]

V reakci na tyto výsledky testoval tým mikrobioložky Evy Aldové (1922-2018) ve Státním zdravotním ústavu čtyři typy používaných masek, a to jak na operačním sále, tak při péči o nemocné. Jednoduchá, sepraná maska používaná v podolském ústavu měla na rozptyl streptokoků, stafylokoků a dalších bakterií ve vzduchu nevalný efekt, ač o něco omezila výskyt a růst bakterií na živných půdách. O mnoho lepší nebyla ani dvojitá maska z dětských klinik pražské všeobecné nemocnice. Výrazně lepší výsledky přinesla maska s celofánovou vložkou z nemocnice ve Františkových Lázních; vůbec nejlepší byly obdélníkové masky podle modelu UNRRA, užívané ve Státním zdravotním ústavu, s flanelovou vložkou mezi dvěma vrstvami hustého mulu a zášivkami po stranách.[41]

Obr. 17 a a 17 b Návrh na jednotný typ obličejové masky, Aldová (1953), 723

V dalších letech testovali v SZÚ masky z dalších nemocnic v celé republice i kopie modelů popsaných zahraničními autory, např. čtvercovou masku až z devíti vrstev elastické fáčoviny podle Esty McNett (určené průvodně pro prevenci tuberkulózy), již vyrobila sestra Jarmila Roušarová (1900-1979) z Ústavu pro péči o matku a dítě. [42] Cílem bylo vytvořit jednotný typ masky pro hromadnou výrobu pro všechny československé nemocnice. Zkoušené masky se skládaly z 1- 8 textilních vrstev, prokládaných vložkami z celofánu, různě silného flanelu i filtračního papíru. I zde měla nejlepší filtrační výsledky v laboratoři maska s flanelem, při zkouškách v nemocnicích ji však lékaři odmítli jako nepohodlnou a příliš teplou. Vlákna flanelu pronikaly mulem a dráždily pokožku obličeje, těsná maska mohla působit záněty dutin. Ani masky s celofánem či filtračním papírem nevyhovovaly: vydechovaný proud vzduchu s kapénkami přes ně sice nepronikl, maska však kapénky nezachytila, ale jen odchýlila do vzduchu, odkud stále mohly spadnout do rány. Po hladkém materiálu přitom kapénky nasycené bakteriemi klouzaly. SZÚ nakonec navrhl anatomického tvaru masku typu „Š“ (zřejmě podle A. Štraubové) ze dvou vrstev bavlněného šifonu. Jedna vrstva byla střižena rovně, druhá  šikmo, takže prostory mezi vlákny kryly vlákna druhé vrstvy. Na rovné straně masky byla dutina pro zasunutí kovového plíšku, jímž maska přiléhá k nosu.  Masku dále testovali jak v Ústavu pro péči o matku a dítě, tak na klinice plastické chirurgie. Burianova klinika ta ji doporučila k výrobě, bude-li zajištěna trvalá kvalita materiálu, aby se maska netrpěla opakovaným praním. Do jaké míry bylo toto možné v 50. letech zaručit, zůstává otázkou.

Nově navržené metody a modely pomůcek se do praxe prosazovaly – pokud vůbec – se značným odstupem. V učebnici chirurgie pro ošetřovatelky, poprvé vydané r. 1947 a podruhé r. 1956, Emerich Polák stále doporučoval masku s neprodyšnou vložkou a nánosníkem, tedy model zaváděný ve válečných letech. Stejný model – „Burianovu masku“ — prosazoval Arnold Jirásek v dalších vydáních Ošetřování chirurgických nemocných (1952, 1954) a najdeme ji ještě v učebnici Obecné chirurgie Jana Knoblocha (1900-1997)  z r. 1965  [43]. Podle Poláka má „správná maska […] krýti nos a ústa a má mezi dvěma vrstvami látky obsahovati celofánovou vložku“: ilustrace ukazuje i olůvko k upevnění k nosu. Polák zároveň upozornil (ještě r. 1956), že „operační maska není dosud všeobecně užívána a pokud ano, užívá se různých, často nedostatečných typů.“[44] V Práci sestry na operačním sále (1955) uvedl Bohuslav Niederle (1907-2000) masky s vložkou jak z celofánu, tak flanelu a s vloženým olověným páskem: upozornil ale i na „nejnovější mikrobiologické zkoušky (dr. Aldová),“ podle nichž ani dvojité masky s vložkou „nezabezpečují zcela před kapénkovou infekcí a byla navržena maska ušitá ze dvou vrstev nedráždivého šifonu,“ která filtruje lépe.[45]

Obr. 18 František Burian se spolupracovníky při operaci, počátek 60. let. Archiv Kliniky plastické chirurgie 3. LF UK a FN Královské Vinohrady

Zavádění antibiotik neodstranilo riziko bakteriálních nákaz ani v porodnicích.  Na maskách pro všechny přítomné na porodním sále trvá r. 1945 Jan Tůma; především při péči o nedonošené děti jsou masky nezbytné jak pro lékaře, tak porodní asistentky.[46] Miroslav Kos zdůraznil r. 1947, že tatáž pravidla platí na sále porodním i operačním. „Nebezpečí kapénkové infekce z nosní a ústní flory lékařů a personálu ohrožuje v praxi i ústavech poporodní a pooperační průběh. Někteří autoři považují toto nebezpečí za minimální, zachovává-li se při operaci nebo porodu přísně zásada tzv. ‚němého operování.’ Ba dokonce zamítají obvyklá ochranná opatření proti kapénkové infekci jako nošení obličejových operačních masek (s ohledem na zdraví operujících a zdravotnického personálu — David). […] Zejména v porodnictví, kde – nehledě k bakter[iologické] vnímavosti terénu – při řadě fysicky obtížnějších výkonů dochází k prohloubení a zrychlení dýchání operujících, považujeme nepoužití masky za hrubou chybu.“ [47]  V roce 1956 podtrhl i Otto Bradáč (1916-) požadavek, aby všichni pracovníci „na odděleních s kojenci bezpodmínečně nosi[li] masky, a to nejen masky symbolické, z několika vrstviček gázy, ale masky z plátna a dostatečně velké, aby zakrývaly jak ústa, tak nos,“ tedy masky obdobné těm, jež navrhl tým Státního zdravotního ústavu.[48]

Obr. 19 Zdravotnické noviny 17. 11. 1956, 2

Ve Zdravotnických novinách se objevil i nákres masky pro sestry „podle návrhu prof. Rašky“ a čepce, tak, jak se představily na nedávné přehlídce zdravotnických pracovních a ochranných oděvů.[49]

Metodické pokyny ministerstva zdravotnictví z r. 1956 nařizují „docílit, aby střední a nižší zdrav[otničtí] pracovníci  nosili ochranné masky při styku s rodičkou na porodním sále, zejména na porodu, při styku s novorozenci jak na porodním sále, tak na novorozeneckém pokoji a při přenášení novorozenců ke kojení atd. Ochranné masky musí nosit též nedělky při styku s novorozenci. […] Masky používané nedělkami a pracovníky musí být účinné a musí být vyměňovány nejméně 1krát za 24 hodin.“[50]

Nakolik se zdravotníci i rodičky takových pokynů drželi či vůbec mohli držet, nevíme: pamětníci naznačují, že realita byla často jiná. V šedesátých letech se „názory na význam infekce pro novorozence“ měnily: uznání, že pro další vývoj dítěte je nutné, aby dovedlo vytvořit s mikroorganismy symbiózu.  Ještě roku 1966 Josef Šístek a Josef Švejcar varují před trvajícím „vysokým optimismem v klinickém myšlení“ a trvají na přísném protiepidemickém režimu včetně „nošení obličejových masek s celofánovou vložkou při všech úkonech v porodnické části.“[51]  Jak uvádí r. 1973 Karel Poláček (1910-2005), ke konci 60. let většina oddělení pro nejmenší pacienty od používání masek ustoupila, přesto, že mnoho zdravotníků zůstává nosiči bakteriální, zejména stafylokokové infekce. Poláček zároveň upozorňuje na trvalé riziko virových respiračních nákaz. Soudí rovněž, že „u matek při kojení má užívání masky jisté oprávnění. […] V období kolem porodu nelze vyloučit nahodilé akutní onemocnění dýchacích cest a styk matky s dítětem při kojení je velmi úzký. Nelze podceňovat ani výchovný význam tohoto opatření, protože stále připomíná matce, že k malému dítěti je třeba přistupovat se zvýšenou hygienickou péčí.“ [52]  Psychologické škody, které by sestra či porodní asistentka se zakrytou tváří mohla působit novorozenci i ženě, a tím spíše matka v masce dítěti, však začala porodnická literatura zvažovat až v souvislosti s psychosomatickými směry v porodnictví počátkem let 80.[53]

Obr. 20 Sestra s novorozencem, Ústav pro péči o matku a dítě v Praze, Album fotografií z oboru zdravotnické práce pro pana ministra zdravotnictví Dr. J. Plojhara (1955), Fotoarchiv Zdravotnického muzea NLK, FA 3603

V literatuře 60. a 70. let nalezneme řadu podnětů ke zlepšení materiálu a konstrukce masek. Zda se některé z těchto masek začaly vyrábět, však není známo. Karel Halačka (1910- 2002) a Jiřina Kožoušková r. 1962 ukázali, že interloková pletenina z kadeřeného silonového hedvábí zachycuje více mikrobů a zároveň prodyšnější a méně tedy zatěžuje nositele, než dvojitý šifon, který použila Eva Aldová. Materiál byl rovněž méně propustný, odolnější a snáze se dezinfikoval než ochranná maska švédské výroby „Svedia.“[54] V roce 1972 zkoušeli Rudolf Pavlanský, L. Sýkorová a L. Vondráček na ortopedické klinice ILF vložku do látkové masky z filtračního papíru, složeného do obdélníku s vystřiženým klínem po stranách, pro ochranu pacientů před infekcí zlatým stafylokokem. V článku navrhli, aby z tohoto materiálu byly vyráběny i „lisované masky… k jednorázovému použití, jako je tomu v zahraničí.“[55]  Další osud těchto návrhů je rovněž nejasný. První jednorázové papírové masky známe již z 30. let, ve světě se však prosadily až počátkem let 60.[56]  Do československé medicíny pronikaly pomalu: v posledním vydání Práce sestry na operačním sále (1986) píše Bohuslav Niederle, že „dokonalou ochranu poskytují jen spotřební [jednorázové] masky se speciální filtrační schopností s 98% účinností,“ ty však někdy [?] nebývají „k dostání.“[57] Nakolik byly jednorázové masky (domácí či zahraniční) v 70. či 80. letech dostupné a nakolik byly výjimkou známou jen na několika klinikách? Obecně se podle pamětníků měly rozšířit až kolem poloviny 90. let, po vstupu České republiky do Evropské unie. Odpověď na tyto otázky tedy může naznačit i dobu, kdy se v českých zdravotnických zařízeních masky staly normou i skutečností. S nástupem 90. let i v novém tisíciletí patří v českých zemích masky – či roušky – k dobré lékařské praxi. Výzkumné studie, které – jako v dějinách mnohokrát – přínos masek k ochraně před nemocničními infekcemi v 90. letech zpochybňovaly, na této praxi nezměnily nic. Podobně jako při epidemii virové respirační nákazy se budeme raději mýlit na straně opatrnosti.

Obr. 21 Chirurgická rouška, 70.- 80. léta 20. století. Zdravotnické muzeum NLK, 15/2013.

Starší návrhy předcházejí i opatření doby COVIDové, jež přikazují či doporučují nosit masky ve veřejném prostoru. Zmínili jsme epidemii španělské chřipky či plicního moru z počátku 20. století. Různě vážné epidemie respiračních nákaz, především chřipky, českou společnost provázely i v druhé polovině století. Zabránit jejich šíření měly kapesníky a šátky: v 50. a 60. letech se však v návrzích vracely i masky, a to nejen pro zdravotníky. V roce 1957 Zdravotnické noviny citují návrh sovětského epidemiologa Ivana Jolkina (1903-1985) nosit roušky ze čtyř vrstev mulu: nemocní vždy, když se setkají s jinými lidmi, zdraví při cestě tramvají, v kině či obchodě či ve školách a školkách. Jolkin doporučil, aby „v době epidemie každý nemocný, který přijde na polikliniku, při odchodu dostal mulovou masku a po celou dobu ji nosil. S výrobou masek, dodává článek, by jistě pomohli dobrovolníci Červeného kříže. Je těžko říci, zda byly tyto návody alespoň někde uvedeny do praxe.[58]

Obr. 22 Zápalková nálepka Solo Lipník pro Ústřední ústav zdravotnické osvěty, 1958. Zdravotnické muzeum NLK, MGN 73.

V roce 1965 navrhuje Július Varšányi (1894-?) ve Zdravotnických novinách všem nosit s sebou tři kapesníky – jeden na utírání nosu, dva čisté k zakrytí nosu a úst v dopravě – a dále píše:  „Nebylo by od věci – v době zvýšeného nebezpečí chřipkové epidemie – používat v dopravních prostředcích a vůbec ve styku s větším počtem lidí ochranné masky. Je sice pravda, že by veřejnost zprvu přijala tento „zlepšovák“ s posměchem: nu, ale takový už je osud všech dobrých nápadů.“[59] V Japonsku, Číně či na Tchaj-wanu jsou masky („roušky“) běžným prostředkem ochrany i zdvořilosti k ostatním už od 50. let. Ani v českých zemích možná nešlo o jediný takový návrh, ale o tom, že by se jej – po válce a před rokem 2020 – úřady kdy pokusily uskutečnit, nevíme.

Pokusili jsme se postihnout některé momenty z historie roušky – či masky – ve zdravotnictví českých zemích a sousední Evropy v průběhu 20. století. Je zřejmé, že tento příběh má mnoho mezer: z literatury se dovídáme víc o tom, jak by zdravotníci i laici, zdraví či nemocní, měli chránit sebe i druhé před respirační infekcí, než o tom, jak opravdu postupovali. Mnozí z Vás, našich čtenářů, si ale na masky v nemocnicích, porodnicích i jinde vzpomíná: a Vaše vzpomínky, ať staré deset či padesát let, jsou pro nás nesmírně cenné. Možná si roušky vybavíte pobytu v porodnici, možná si chirurgové nebo porodní asistentky mezi Vámi rozpomenou na podobu masek, které používali, na nedostatek ochranných pomůcek či protekci nutné k tomu je pro středisko či nemocnici získat. A třeba nám dokážete povědět, kde se roušky – ať říkají učebnice cokoli – nosily a kde ne. Za Vaše vyprávění, za fotografie nebo i roušku, kterou jste nalezli doma či v garáži, Vám budeme ve Zdravotnickém muzeu vděčni.

Obr. 23 Roušky záchranných sborů, které inspirovaly poštovní známku Filipa Heyduka, 2020. Expozice Zdravotnického muzea NLK, 2020. Foto Petra Vobecká

[1] Zda se takové masky používaly dříve, než počátkem 17. století, je nejisté. V obrazové sbírce londýnské Wellcome Collection  nalézáme ilustraci, údajně z benátského  rukopisu 14. století, která ukazuje masku z naolejovaného plátna s bronzovým zobákem. Roku 1683 píše Michel de St. Martin (1614-1687), že L´Orme„ nikdy nezapomněl navléci se od nohou po hlavu do obleku s kozlečí kůže, jehož byl autorem, doplněného maskou z téže kůže s půl stopy dlouhým nosem, aby odklonil škodlivý vzduch.“  Vyobrazení „morových doktorů“ pocházejí až z německých tisků 18. století a se skutečností nemusí mít mnoho společného. Srov. Marion Maria Ruisinger: Die Pestarztmaske im Deutschen Medizinhistorischen Museum Ingolstadt,“ [Maska morového doktora v DMHM Ingolstadt], NTM Zeitschrift für Geschichte der Wissenschaften, Technik und Medizin 28 (2020), 235-252

[2] Carl Flügge, „Über Luftinfektion“ [O infekci ze vzduchu], Zeitschrift für Hygiene und Infektionskrankheiten 25 (1897),. 194-224: 223.

[3] Johann Mikulicz, „Das Operieren in sterilisieren Zwirnhandschuhen und mit Mundbinde: Ein Beitrag zur Sicherung des aseptischen Verlaufs von Operationswunden“ [Operování ve sterilizovaných látkových rukavicích a s ovazem úst: příspěvek k zajištění aseptického průběhu operační rány], Centralblatt für Chirurgie 24/26 (1897), 713-717; „Über Versuche, die „aseptische“ Wundbehandlung zu einer wirklich keimfreien Methode zu vervollkommen“ [O pokusech zdokonalit „aseptické“ zacházení s ránou natolik, aby se stalo metodou bez choroboplodných zárodků]. Deutsche medizinische Wochenschrift 23/26 (1897), 409-413.

[4] Jacob Streiff, Das Werk von Prof. Dr. Otto Haab : zu dessen Ehrung und zur Erinnerung an seinen 80. Geburtstag den Kollegen gewidmet [Dílo prof. dr. Otto Haaba: věnováno kolegům k jeho uctění a připomenutí ke dni jeho 80. narozenin] (Basel: Schwalbe, 1931), 7.

[5] Friedrich Wenzel, „Die Verwendung von Gazeschleiern bei aseptischen Operationen“[Užití závojů z gázy při aseptických operacích], Centralblatt für Chirurgie 29/19 (1902),513-518.

[6]Karl Schuchardt, „’Kopfklammer’ zur raschen und sicher sitzenden Einhüllung des Kopfes mit steriler Verbandgaze bei aseptischen Operationen, bei der Krankenpflege und bei der Desinfektion von Wohnräumen“[“Spona na hlavu” k rychlému a pevně sedícímu zahalení hlavy sterilním gázovým obvazem při aseptických operacích. Péči o nemocné a dezinfekci obytných místností], Centralblatt für Chirurgie 27/15 (1900), 402-407.

[7] B. C. G. Moynihan, Abdominal Operations [Břišní operace] (Philadelphia: Saunders, 1906), 25-26.

[8] Wilhelm Hübener, „Über die Möglichkeit der Wundinfection vom Munde aus und ihre Verhütung durch Operationsmasken“ [O možnosti ranné infekce z úst a ochraně před ní pomocí operační masky],“ Zeitschrift für Hygiene und Infektionskrankheiten 29 (1898), 348-372. V Praze o Hübenerových pokusech referoval r. 1898 František Lašek: Časopis lékařů českých 37/49 (1898), 928-929.

[9] Alexander Fränkel, „Congresseindrücke vom 27. Congress der deutschen Gesellschaft für Chirurgie in Berlin,“ Wiener klinische Wochenschrift 21 (1898), 419-421; idem., „Grundsätze der aseptischen Wunbehandlung,“ in Wilhelm Ebstein, ed., Chirurgie des praktischen Arztes (Stuttgart: Enke, 1907), 22-32: 31.

[10] Conrad Brunner, Handbuch der Wundbehandlung [Příručka ošetřování ran] (Stuttgart: Ferdinand Enke, 1916), 394-398, 397.

[11] Anton Wölfler, „Ueber Operations-Handschuhe“ [O operačních rukavicích],  Beiträge zur klinischen Chirurgie 19 (1897), 255-259, 255;  srov. Thomas Schlich, „Negotiating Technologies in Surgery: The Controversy about Surgical Gloves in the 1890s“ [Sjednávání technologických postupů v chirurgii: kontroverze kolem chirurgických rukavic v 90. letech 19. století], Bulletin of the History of Medicine 87 (2013), 170-197.

[12] Billroth-batist je nepromokavé plátno potažené gutaperčou, které do chirurgie zavedl vídeňský profesor Theodor Billroth (1829 – 1894). Bedřich Honzák, „Z prázdninových potulek: medicínská Vratislav,“ Časopis lékařů českých 34 (1895), 488-490.

[13] Bernhard Fränkel, „Die Tröpfchen-Infektion bei Tuberkulose und ihre Verhütung“[Kapénková infekce u tuberkulózy a jak jí zabránit], Zeitschrift für Tuberkulose und Heilstättenwesen 1/1 (1900), 5-7; recenze Josefa Pelnáře v Časopisu lékařů českých 39 (1900), 405-406; „Zur Prophylaxe der Tuberkulose“ [K profylaxi tuberkulózy], Berliner medizinische Wochenschrift  37/2 (1899.), 21-26;  recenze Antonína Ostrčila v Časopisu lékařů českých 38 (1899), 122.

[14] Sigismund Cohn, „Eine Schutzmaske für poliklinische Zwecke“ [Ochranná maska pro užití na poliklinice], Zeitschrift für Tuberkulose und Heilstättenwesen  I (1900), 468-470.

[15] „Při kašli nechť si nemocný před ústa přidrží vhodné chránítko, aby se chrchel nerozstřikoval. […] Zvláště budiž [opatrovníkům] uloženo, aby se, podobně jako lékaři, kdykoli si ruce nebo jiné obnažené části těla nebo oděv výměšky tuberkulosními znečistí, vhodným roztokem desinfekčním očistili, když nemocný kašle, těla svého zbytečně nepřiváděli v dosah rozptýlených částeček hlenových nebo pokrytím úst a nosu vdechnutí jich se chránili a co největší osobní čistoty pamětlivi byli.“ „Předpisy o potlačení tuberkulosy: výnos předsedy c.k. ministerstva, jako správce ministerstva vnitra ze dne 14. července 1902,“ Praktický lékař 12/8 (1932), 238-240, 239; srov. „K potírání tuberkulosy,“ Český Kneipp 10/8 (1902), 119, „Oběžník zemské správy politické v Praze ze dne 13. srpna 1927 […]: Předpisy o potlačení tuberkulosy,“ in Josef Kristen, ed., Sbírka zdravotních zákonův a nařízení, jakož i důležitých úředních rozhodnutí, sv. 13 (Praha: Spolek lékařů českých, 1928), 373-376.

[16] ? Clara Scherer-Hönigsberg, „Ein Vorschlag zur Tuberkuloseprophylaxe“ [Návrh k profylaxi tuberkulózy], Wiener Medizinische Wochenschrift 77/5 (1927), 168

[17] Prager Tagblatt,14. 8. 1918, 2. Další zpráva v Prager Tagblatt (4.10.1918, 3) zmiňuje, že masek je obvykle užíváno při výskytu plicního tyfu.

[18] Český deník 7.3.1919 (Večerník),. 2

[19] Franz Dörbeck, „Die Influenzapandemie des Jahres 1918“ [Pandemie chřipky v roce 1918], Deutsche Medizinische Wochenschrift 45/26, 27 (1919), 716-718, 743-745: 745.

[20] https://www.cbsnews.com/news/mask-1918-flu-pandemic-controversial/ (18.12.2020)

[21] Lu Wang Adams, Carol A. Aschenbrenner, Timothy T. Houle, Raymond C. Roy, „Uncovering the History of Operating Room Attire through Photographs“ [Odhalování historie sálového úboru prostřednictvím fotografií], Anaesthesiology 124/1 (2016),  19-24.

[22] Franziska Berthold, Der chirurgische Operationssaal: Ratgeber für die Vorbereitung chirurgischer Operationen und das Instrumentieren für Schwestern, Ärzte und Studierende [Chirurgický operační sál: příručka přípravy chirurgických operací a instrumentování pro sestry, lékaře a studenty], 2. vydání (Berlin: Springer, 1922), 52. 3. vydání z roku 1935 doporučuje upravené masky narkotizační: „Masky na ústa lze dostat z továrny hotové: leckdy se používají jednoduché kostry z drátu, vždy nově potažené; lze použít i šátky z lehké lněné či batistové látky […]. Der chirurgische Operationssaal: Ratgeber für die Vorbereitung chirurgischer Operationen, přepracoval Karl Vogeler (1889-1978), (Berlin: Springer, 1975), 12. Pro drátěné masky nemáme z českých zemí doklady, ač jejich používání nelze vyloučit.

[23] Beáta Šlechtická, Základy ošetřování chirurgických nemocných pro mediky a ošetřovatelky (Brno: Občanská tiskárna [1929]), 53.

[24] Mezi novější proponenty „němého operování“ patřil i Josef Riese (1894-1973), primář ve vídeňské nemocnici Milosrdných bratří: Josef Riese, „Stummes Operieren und seine Bedeutung im Vergleich zu anderen Faktoren der Aseptik“ [Němé operování a jeho význam ve srovnání s jinými faktory asepse], Zentralblatt für Chirurgie 63 (1936), 1873-1890, 1922-1939. Bohuslav Niederle představuje v Praze zavedený inventář gest v učebnici Práce sestry na operačním sále.

[25] Emerich Polák, „O vlivu válečných útrap na frekvenci, komplikace a výsledky chirurgické léčby vředu gastroduodenálního,“ Sborník pro pathofysiologii trávení a výživy 6/3 (1952), 97-113: 107.

[26] „Účinnost masek může být ohrožena dvěma okolnostmi. Předně mohou kapičky přímo pronikat maskou, není-li tato dost hustá, jak jsme to zjistili ve vlastních pokusech. Za druhé je jistá část malých kapiček unášena proudem vydechovaného vzduchu do okolí operatéra. Prvou vadu lze odstranit přiměřeným zvýšením hustoty masky. Poněvadž lze takto odstraniti největší i nejpočetnější kapičky, nelze pochybovati o praktické hodnotě takových hustých masek. Druhé vady, tj. vyletování drobných kapiček kolem masky, se sotva kdy bude možno zbaviti nějakým vhodným technickým řešením a proto ani nejdokonalejší dosavadní masku nelze považovat za absolutní ochranu proti kapénkové infekci.“ Antonín Fingerland, „Epidemické streptokokové operační onemocnění,“ Rozhledy v chirurgii 20/9 (1941), 534-543, 542; Pořad V. pracovní schůze České chirurgické společnosti v Praze 21. a 22. června 1941 (Praha: Čs. chirurgická společnost, 1941).

[27] Rozhledy v chirurgii 20/9 (1941), 543. „Druhá přednáška bohužel v Rozhledech v chirurgii chybí (nebyla před sjezdem dodána), takže její obsah známe jen z pozdějších zmínek.

[28] Srov. Antonín Fingerland, „Předpoklady vzniku lékařské fakulty v Hradci Králové,“ Časopis lékařů českých 105 (1966), 187-189.

[29] John L. Spooner, „History of Surgical Face Masks. The Myths, the Masks, and the Men and Women Behind Them“ [Historie chirurgických masek: mýty, masky a muži a ženy za nimi]  AORN Journal 5/1 (1967), 76-80, 77-78. Masku s vložkou z celofánu či gumy nebo masku celuloidovou doporučoval i Josef Riese (výše). Masku ze složené celuloidové fólie se dvěma drážkami, do nichž se zasunou pruhy gázy, navrhl Kurt Oxenius (1881-1950): Ein neuer Mund-und Nasenschützer“ [Nová ochrana úst a nosu], Münchener medizinische Wochenschrift 81 (1934), 769.

[30] V diskusi poukázal Jiří Diviš (1886-1959)  i na potřebu rozměrnějších a tak lépe chránících masek.

[31] Polák (1952), 107.

[32] Prof. dr. Karel Neuwirt[h], Brno, Rozhledy v chirurgii 22/5 (1943), 177-182, 179.

[33] Doc. dr. Václav David, Kutná Hora, Rozhledy v chirurgii 22/2 (1943), 72-74, 73.

[34] Stanislav Vomela, „Tuberkulosa a válka,“ Lékařské rozhledy 23 (1916), 389- 439: 429

[35] Josef Švejcar, „O výživě novorozence,“ Praktický lékař 16/9 (1936), 193-198, 196. Karel Klaus, „Jak bojovat proti infekci za porodu,“ Zdravotnická revue 18/12 (1936), 209-210.

[36] Oběžník Zemského úřadu v Praze z 8. 4. 1940, Věstník českých lékařů 52/17-18 (1940), 317. Návrh Společnosti z března 1941 žádal mimo jiné hlášení spály, růže, hnisavých ran či zubních zánětů v rodině porodní asistentky:  Č. gynekologie 6/4 (1941), 274.

[37] Jiří Trapl, „Přežité a nesprávné methody v gynaekologii: příspěvek gynaekologa k anketě českých chirurgů,“ Č. gynaekologie 8/10 (1943), 111-114, 112-113; rozprava v Č. gynaekologii 8/9 (1943), 108. Tůma poznamenal, že ve filmu Muži v bílém (s Clarkem Gablem, 1934) „jsou znázorněny masky chybně; tam šly přes ústa, mají jít až přes nos.“ Na fotografiích z filmu mají ovšem lékaři masku dosti vysoko (https://www.imdb.com/title/tt0025489/mediaviewer/rm2296861952/, 23.12.2020).

[38] Věstník Ústřední jednoty porodních asistentek pro Čechy a Moravu 32/2 (1944), 2-3; „Služební instrukce pro okrskové porodní asistentky,“ vyhláška ministerstva zdravotnictví z 27. 3. 1950, Zdravotnická revue 29/5 (1950), 114-120, 120.

[39] Spooner (1967), 107.

[40] Karel Raška, „Zhodnocení výsledků zdravotnických kontrol státních nemocnic,“ Československá nemocnice 17/10 (1949), 305-313. Zmíněné dvě kliniky byly Ústav pro matku a dítě v Podolí a Klinika plastické chirurgie v Praze na Vinohradech.

[41] Eva Aldová, Karel Raška, „Výzkum vzdušných nákaz: 5, Příspěvek k prevenci nemocničních nákaz se zvláštním zřetelem k streptokokovým superinfekcím,“ Časopis lékařů českých 89 (1950), 1320-1325.

[42] Elsa H, McNett, „The Face Mask in Tuberculosis: How the Cheese.Cloth Face Mask Has Been Developed as a Protective Agent in Tuberculosis“ [Obličejová maska při tuberkulóze: jak byla vyvíjena obličejová maska z fáčoviny jako ochranná pomůcka pro tuberkulózu], The American Journal of Nursing  49/1 (1949),  32-36; Eva Aldová za technické spolupráce A. Štraubové, „Návrh na jednotný typ obličejové masky,“ Časopis lékařů českých 92 (1953), 722-726.

[43] Arnold Jirásek, Ošetřování chirurgických nemocných, 3. vydání (Praha: Zdravotnické nakladatelství, 1952), 115-116, 5. vydání (Praha:  Státní zdravotnické nakladatelství, 1954), 114-115. Jan Knobloch, Obecná chirurgie, 5. vydání (Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1965), 119.

[44] Emerich Polák, Chirurgie pro ošetřovatelky: učebnice pro ošetřovatelské školy a ústavy pro vzdělání ošetřovatelek v pomoc[ných]oborech (Praha: Spolek českých lékařů, 1947), 41-42; idem., Chirurgie pro zdravotní sestry (Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1956), 40-41.

[45] Bohuslav Niederle, Práce sestry na operačním sále, 1. vydání (Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1955), 177; 2. vydání 1957, 138; 3. vydání 1965, 183. Ve 3. vydání zůstává formulace shodná: Niederle jen poznamenává, že „masky, dodávané n.p. Řempo, dobře vyhovují svým tvarem i dvojitou vrstvou látky, ale nelze zasunout dostatečně dlouhý kovový pásek tak, aby dobře přilehl k nosu i tvářím pod brýlemi.“

[46] „Nařízené užívání masek chránících nejen ústa, ale i nos, jest samozřejmou povinností veškerého personálu zaměstnaného na sále porodním a vedoucího porod zvláště a měla by se vžíti i do praxe mimoústavní. Ovšem masky mají být nepropustné, pokud možno [sic] sterilizované a nemá bráti tutéž masku jedna osoba po druhé osobě.“ Jan Tůma, „Několik slov o porodnických problémech dnešní doby,“ Praktický lékař 25/12 (1945), 252-256: 254. Srov. Josef Schubert, „Perinatální péče o nedonošené dítě,“ Praktický lékař 27/18 (1947), 401-403, 402.

[47] Miroslav Kos, „Sdělení z praxe: operační masky v porod [nicko]- gyneaek[ologické] praxi,“ Čs. gynaekologie 12/1 (1947), 49-50.

[48] Otto Bradáč, „Každá sestra musí znát nebezpečí stafylokokové infekce,“ Zdravotnické noviny 10. 12. 1956, 2.

[49] „Jaký čepec budou nosit sestry,“ Zdravotnické noviny 17. 11. 1956, 2.

[50] „Metodické pokyny pro prevenci a asanaci stafylokokových onemocnění na porodnických odděleních, v porodnicích a v novorozeneckých pokojích“ z 24. 4. 1956 zpracoval tým pod vedením Jaroslava Jerie (1894-1981), Československá gynekologie 22/3 (1957), 211-214.

[51] Josef Šístek, Josef Švejcar, „Protiepidemický režim a nemocniční infekce na porodnickém oddělení,“ Čs. gynekologie 31/4 (1966), 250-252.

[52] Karel Poláček, „Je anebo není povinnost nosit ústní masky při provozu na novorozeneckém oddělení a u matek při kojení?“ Československá pediatrie 28/10 (1973), 575-576.

[53]  D. Fukalová, recenze M. Odent, Bien naitre (Paris: Seuil, 1976) v Čs. gynekologie 46/8 (1981), 658-661; „Nové psychosomatické směry v porodnictví,“ Čs. gynekologie 48/8 (1983), 608-610

[54] Karel Halačka, Jiřina Kožoušková, „Příspěvek k návrhu nové tkaniny na obličejové masky,“ Čs. epidemiologie, mikrobiologie, imunologie 11/5 (1962), 331-335; Jiřina Kožoušková, Jozef Augustin, „Přednosti interlokové masky při srovnání s maskou „Svedia“,“ Čs. epidemiologie, mikrobiologie, imunologie 14/6 (1965), 363-367. Článek bohužel další detaily k masce Svedia a její dostupnosti v Československu neudává.

[55] R. Pavlanský, L. Sýkorová, L. Vondráček, „Speciální filtrační papír pro filtraci vzduchu, použitý jako vložka do operační masky,“ Praktický lékař 52/1 (1972), 19-20.

[56] Bruno J Strasser, Thomas Schlich, „A History of the Medical Mask and the Rise of Throwaway Culture“ [Historie lékařské masky a nástup vyhazovací kultury], Lancet 396 (2020), 19-20.

[57] Bohuslav Niederle, Práce sestry na operačním sále (Praha: Avicenum, 1986), 84. Příručce, již pod tímž názvem vydali r. 2000 Miloslav Duda (1941-) a spolupracovníci, již vedle bavlněných uvádí masky z netkaného textilu švédské výroby. Miloslav Duda a kol., Práce sestry na operačním sále (Praha: Grada, 2000), 66.

[58] „Význam obličejovej masky v prevencii chrípky,“ Zdravotnické noviny 12. 10. 1957, 2.

[59] J. Varšányi., „´Prekabátime´ chrípku?“ Zdravotnické noviny 25. 2. 1965, 6.


Citace

KRÝSL, Šimon.. Ústa a nosy v bílém: 125 let roušek v českém zdravotnictví. Lékařská knihovna [online]. 2020, roč. 25, č. 3-4 [cit. 16.06.2021]. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/2020-25-3-4/usta-a-nosy-v-bilem-125-let-rousek-v-ceskem-zdravotnictvi/. ISSN 1804-2031.