Mgr. Šimon Krýsl, Zdravotnické muzeum NLK

Spolkové ministerstvo zdravotnictví společně se Spolkovou lékařskou komorou, Spolkovou komorou zubních lékařů a Spolkovými asociacemi lékařů a stomatologů zdravotních pojišťoven v Německu uděluje každé dva roky Cenu Herberta Lewina (Herbert-Lewin-Preis) za výzkumnou práci při „zpracování dějin lékařek a lékařů  v době národního socialismu“ (Aufarbeitung der Geschichte der Ärztinnen und Ärzte in der Zeit des Nationalsozialismus).

Letošní první cenu obdrželi na ceremoniálu 21. listopadu Věra Trnková a Stephan Heinrich Nolte za knihu In den Grauzonen der Geschichte (V šedých zónách dějin) o životních osudech pražského pediatra prof. MUDr. Bertholda Epsteina (1890-1962).[1] Kniha propojuje vědeckou biografii tohoto dlouho opomínaného lékaře, dějiny českých zemí a osud jejich židovských obyvatel ve 20. století, s osobní a rodinnou pamětí autorů a dalších současníků, lidí, jejichž životy se s Epsteinovým protnuly a které přímo i nepřímo zasáhlo totéž zlo, jež poznamenalo Epsteinův život. Publikace vyšla v berlínském nakladatelství Hentrich & Hentrich a její české vydání se připravuje.

Berthold Epstein se narodil v Plzni a promoval r. 1914 na německé lékařské fakultě v Praze. Po vojenské službě na frontách první světové války i v nemocnicích v zázemí nastoupil r. 1920 na II. dětskou kliniku pražské německé fakulty, zaměřené především na péči o kojence, jejíž vedení převzal v roce 1932. Hlavním tématem jeho odborné práce byla dětská výživa, publikoval však i práce o tuberkulóze a dalších infekcích kojeneckého věku. Roku 1929 spoluzakládal a později vedl Německou pediatrickou společnost v Československu (Deutsche Gesellschaft der Kinderheilkunde in der Čechoslovakischen Republik), která pořádala na klinice pravidelné odborné konference. Rostoucí antisemitismus na německé universitě jej koncem r. 1938 donutil z místa odstoupit.  Do roku 1940 a nástupu nového přednosty, SS-Untersturmführera Hermanna Maie – který si získal těžko pochopitelnou přízeň i u některých českých profesorů – kliniku řídil přednosta interní kliniky Wilhelm Nonnenbruch. Epsteinovi se v březnu 1940 podařilo, ještě se svolením úřadů, odejít do Norska, které však nacistické Německo na jaře příštího roku rovněž okupovalo.  Nacisté, za pomoci norských kolaborantů, všechny norské Židy i židovské uprchlíky sepsali, ožebračili a odvezli do Osvětimi. Až na výjimky tam všichni, včetně Epsteinovy manželky Ottilie, zahynuli v plynových komorách.

Po válce se Epstein vrátil se sovětskou armádou z Osvětimi do Československa a na Slovensku se připojil jako důstojník zdravotnictva ke Svobodově armádě. Jako lékař německého jazyka a vzdělání i jako Žid však musel ve vlasti čelit nesčíslným obtížím a nespravedlivým nařčením: kvůli tomu, že se r. 1930 hlásil k německé národnosti, že před válkou působil na německé universitě, že pracoval v Osvětimi u Josefa Mengeleho (okolnostmi se nikdo nezabýval), falešně obviněn byl dokonce i z mučení vězňů v táboře. Čeští kolegové, lékaři a profesoři, se za Epsteina nepostavili: z jejich vzpomínek má čtenář spíše dojem, že jej odepsali a nebyli obzvlášť mile překvapeni tím, že se vrátil. Až koncem roku 1949 – a na přímluvu, ze strany ministra Josefa Plojhara či některého z jeho náměstků, kteří sami přežili tábory v Buchanwaldu a Dachau – získal Epstein místo přednosty dětského oddělení nemocnice Na Bulovce. Na lékařskou fakultu se vrátit nemohl. Ve své pracovně v nemocnici, v plném nasazení, zemřel na třetí infarkt.  Podobně jako další němečtí, především židovští lékaři, kteří v Praze působili, zůstal známý – zejména pracemi o kojenecké výživě – pouze mimo svou vlast. Až dodnes: lékaři doma, kteří jej nezažili osobně, se o něm na fakultě nedozvěděli.

Autorka Věra Trnková, stejně jako mnoho dětí povětšinou ze židovských rodin, narozených těsně po válce, byla sama Epsteinovou pacientkou. O život Bertholda Epsteina se zajímala dlouhá desetiletí. Z malé poznámky v knize o Mengelem v roce 2019 náhodnou zjistila, že se Epsteinem zabývá i německý pediatr dr. Stephan Heinrich Nolte a oba se dohodli, že téma zpracují společně.

Gynekolog Herbert Lewin (1899-1982), po němž je cena pojmenovaná, se jako Žid a dlouholetý člen sociální demokracie v Německu nemohl habilitovat. Ve 30. letech byl primářem ženského oddělení židovské nemocnice v Berlíně a později v Kolíně nad Rýnem. V říjnu 1941 byl deportován do lodžského ghetta a později do Osvětimi, kde působil jako vězeňský lékař.  Po válce se vrátil do Kolína a spoluorganizoval, na podnět tehdejšího starosty Konrada Adenauera, evakuaci kolínských Židů z Terezína. Habilitoval se v Kolíně roku 1948, v letech 1950-1967 řídil městskou gynekologickou kliniku v Offenbachu u Frankfurtu nad Mohanem. Ani poválečná doba se však neobešla bez skandálů. Starosta Offenbachu v září 1949 nově zvoleného ředitele Lewina odvolal s odůvodněním, že jako bývalý vězeň koncentračního tábora se bude mstít a žádné pacientky mu tedy nelze svěřit. Až celosvětové protesty a skandál v médiích přiměl městskou radu rozhodnutí změnit.  V roce 1952 byl Lewin jmenován mimořádným, od r. 1965 řádným profesorem frankfurtské university. V letech 1963-1969 předsedal Ústřední radě Židů v Německé spolkové republice, byl členem německé komise UNESCO a Spolkové zdravotní rady.

Náměstí Herberta Lewina v Berlíně- Charlottenburgu, nově vybudované v roce 2004, je dnes sídlem spolkových lékařských organizací, které Lewinovu cenu udělují. Ulice Haedenkamp-Strasse v Kolíně nad Rýnem, pojmenovaná po nacistickém lékaři a stavovském činiteli, nadšeném zastánci protižidovských a rasistických opatření Karlu Haedenkampovi (1889-1955), byla přejmenována na ulici Herberta Lewina až roku 1986. Ne snadno a nikoli bez odporu z lékařských kruhů: Deutsches Ärzteblatt tehdy psal o “odsouzení“ Haedenkampa daleko přesahujícím spravedlnost“ a cíleném znevážení lékařské komory,“ k jejímž představitelům jako ředitel německého lékařského kongresu patřil. Město Kolín nad Rýnem uvádělo ještě rok na cedulích obě jména a pro totéž se jako „gesto usmíření“ [sic] rozhodl časopis.[2]

Herberta Lewina a Bertholda Epsteina spojuje více než jejich osud v době nacistického panství. Oba zažili, třebas v různé míře, diskriminaci i po válce a před válkou. Téma výživy, podvýživy a hladu propojuje Epsteinovu osobní a odbornou dráhu i knihu Trnkové a Nolteho: od Epsteinových předválečných prací po spor s Josefem Švejcarem o místě mléka ve stravě kojence a zároveň o místě německé pediatrie v dějinách československé medicíny, od hladovění v Osvětimi po nechutenství jeho poválečných dětských pacientů, jejichž rodiče přežili koncentrační tábor, a Epsteinův recept na „kašičku před kojením.“ Zároveň však toto téma váže i životy a práci obou lékařů. Pro sociálního demokrata Lewina byla strava především politické téma. Ve 20. letech zakládal Výbor pro lidovou výživu (Reichsverein Volksernährung), který vydával levné recepty a zřizoval lidové kuchyně pro hladovějící chudé obyvatele Berlína; v roce 1932 doložil důsledky podvýživy a přepracování na organismus ženy. I tato skutečnost činí udělení ceny Herberta Lewina autorům Epsteinovy biografie více než případným.

[1] Vera Trnka, Stephan Heinrich Nolte, In den Grauzonen der Geschichte: Der Prager Kinderarzt Berthold Epstein (1890-1962) (Berlin und Leipzig: Hentrich & Hentrich Verlag, 2022).

[2] „Gedenken an Herbert Lewin,“ Deutsches Ärzteblatt 83/24 (1986), A-1733. Srov. Rebecca Schwoch, „Herbert Lewin und Käte Frankenthal: Zwei jüdische Ärzte aus Deutschland,“ Deutsches Ärzteblatt 101/19 (2004), A 1319-A 1321; „’Durch großen Zufall dem Inferno entronnen’: der deutsche Arzt Herbert Lewin (1899-1982),“ ZFA-  Zeitschrift für Allgemeinmedizin 82/8 (2006), 349-351.

---

Citace

KRÝSL, Šimon. Herbert-Lewin-Preis životopisu Bertholda Epsteina. Lékařská knihovna. Online. 2021, roč. 26, č. 3-4. ISSN 1804-2031. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/archiv/2021-26-3-4/herbert-lewin-preis-zivotopisu-bertholda-epsteina/ [cit. 22.12.2024].