Mgr. Šimon KRÝSL, Zdravotnické muzeum NLK

Společná výstava Zdravotnického muzea NLK a Městského muzea a galerie ve Svitavách „Epidemie a pandemie“ byla ve svitavském muzeu otevřena od 14. 4. do 22. 5. 2022. Představila dějiny infekčních nemocí, které zasáhly Svitavy, české země, Evropu a lidstvo od středověku do roku 2020, od pravého moru přes choleru, neštovice a tuberkulózu po španělskou chřipku a COVID-19. Shrnout formou výstavy COVID-19, snahu „zvítězit“ nad koronavirem i meze, na něž boj s pandemií narážel, by bylo zjevně předčasné, možná o léta či desetiletí.  Až naši následníci budou s to náležitě představit význam událostí let 2020-2021 v dějinách zdravotnictví i společnosti. Ostatně až v poslední době, a ne bez souvislosti právě s COVIDem, jsme získali i odstup dostatečný k pochopení průběhu a důsledků španělské chřipky. Na zasazení  COVIDu do historie pandemií jako takových však snad příliš brzy není. Lze ukázat, že mnohé jevy, které se zdály nové, mají dlouhou historii, a lze možná naznačit, co se na konci 20. století skutečně mění; ať jde o globální kontext, roli státu v (některých) systémech zdravotní prevence a péče, nebo nebývalé výsledky vědeckého výzkumu, které ovšem ani dnes nejsou k dispozici všem.

V úvodu výstava představila epidemie moru, které zpustošily Středomoří pozdního starověku a Evropu, včetně českých zemí, ve vlnách od 14. do 18. století, i „třetí pandemii“ let 1850- 1959, která pronikla z Asie do Austrálie, Afriky i severní Ameriky. [3] Vystavené návody k boji s morem pocházely z 16. i z počátku 20. století, z doby, kdy nemoc zuřila ve střední Evropě, i z let, kdy mor z našich zemí vymizel, ale strach z něj zůstal. Vedle vycpané krysy, která nákazu přenášela, nebo nástrojů k chirurgické léčbě rozříznutím a vypálením hlíz i k pročištění těla pouštěním žilou byly k vidění modlitby a svaté obrázky či morový tolar jako dík za skončení epidemie z roku 1557.

     

Jáchymovský morový tolar z dílny Nickela Milicze (1557) se starozákonní scénou Mojžíše, chránícího Izrael mosazným hadem před epidemií na líci a scénou Ukřižování na rubu. ZM NLK

Část výstavy věnovaná choleře, která vystřídala mor po roce 1830 a šířila se především znečištěnou vodou, představila dobová hygienická nařízení i lékařské zprávy o průběhu epidemie, léky klasické medicíny i úspěšné homeopatie, množící se patentní léčiva i postupy v 19. století vzkvétajícího přírodního lékařství.

Klystýrová stříkačka přinesla v léčbě infekce projevující se zvracením a průjmy více škody než užitku, během cholerové vlny ve 30. letech však dala vzniknout prvním nástrojům k infuzi. Jak stříkačky, tak historické infuzní soupravy se na výstavě rovněž představily.

Neštovice pustošily lidská sídla již ve starověku, jak ukazují jizvy v tváři faraona Ramsese V. Po evropských městech se rozšířily za křížových výprav a v 16. století je kolonizátoři zanesli do Nového světa, kde vyhladily většinu původních obyvatel.

Léky proti neštovicím a dalším virovým infekcím máme až v posledních desetiletích. Na přelomu 18. a 19. století však lékaři dostali do rukou novou zbraň proti této nemoci, očkování. V následujících 200 letech vakcinace potlačila pravé neštovice v Evropě a Americe. Až mezinárodní spolupráce v rámci WHO v 60. a 70. letech, přes hranice světadílů i nepřátelských bloků, však vymýtila tuto nemoc na celém světě. Výstava mapuje vývoj očkovacích nástrojů, očkovacích vysvědčení, ale i odporu proti očkování, od Edwarda Jennera po poslední oběti neštovic v 70. letech. Očkování proti neštovicím inspirovalo i boj proti dalším infekčním nemocem: vzteklině, choleře či tyfu. Hromadné očkovací kampaně po druhé světové válce v mnoha zemích včetně Československa zúčtovaly s tuberkulózou, záškrtem či dětskou obrnou.

Právě tuberkulóza byla v 19. a první polovině 20. století hlavním problémem pro veřejné zdravotnictví. Jejího původce objevil Robert Koch roku 1882, účinnou léčbu však přinesla až antibiotika v polovině 20. století. Bránit šíření infekce tak měly zákazy plivání na veřejnosti či plivátka na nádražích či v kapsách nemocných. Pokyny k „sociálnímu distancování“ či nošení roušek se v chudých oblastech měst mohly jen stěží prosadit a léčebné ústavy, financované z veřejných či z dobročinných zdrojů, zajistily přístup k zdravé výživě či čerstvému vzduchu jen části nemocných. K léčebným postupům patřily chirurgické zásahy jako pneumotorax či horské slunce, které mělo nahradit skutečný sluneční svit. K diagnostice nemoci přispěly vynálezy 19. století, stetoskop a rentgenový přístroj i tuberkulinové kožní testy po roce 1900.

Pandemie španělské chřipky let 1918-1920 zasáhla ve třech vlnách až třetinu světové populace a vyžádala si na světě na 50 miliónů obětí. Podobně jako u COVIDu-19 komplikovaly virovou infekci těžké zápaly plic, často s hnisavým zánětem pohrudnice. Epidemie propukla během války a všeobecného nedostatku léků, potravin i tepla. I proto byla opatření, které se vlády a místní úřady snažily zavádět, včetně obličejových masek či zavírání škol a divadel, opatrná a často neúčinná. Expozice španělské chřipky představuje léčebné postupy – léčiva k symptomatické terapii, drenáž hrudníku u plicních komplikací, přírodní léčiva i neúčinné i škodlivé, ale o to horlivěji nabízené chemikálie – i snahy identifikovat původce nemoci.

Výstavu uzavírá skromná prezentace pandemie COVID-19. Předměty v ní dokládají především solidaritu a velkorysost zdravotníků i laiků v „první vlně“ šíření nemoci, od plicního ventilátoru Corovent, jejž vyvinuli nadšenci kolem Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT (ze sbírky Národního technického muzea) přes doma šité roušky nebo figurky Igráčků a Lega s rouškami, které zbavovaly děti strachu ze zakrytých tváří.  Představuje však i naději v léky a očkování nebo spory o ochranná opatření a účinná léčiva, jež záhy rozdělovaly ohroženou společnost.

Přes všechny odlišnosti v průběhu epidemií a boje s nimi se mnohé výzvy a i odpovědi na ně v průběhu staletí vracejí. Již „morové rány“ středověku a raného novověku provázela karanténní a hygienická opatření, spory o to, které postupy a léky jsou účinné a které nikoli a kdo o jejich účinnosti rozhoduje, modlitby za ochranu před nemocí a děkování za záchranu, mířící k různým božstvům v různých kulturách, ale i rozvrat hospodářství, strach a panika. Ústenky byly poprvé masově nasazeny za epidemie plicního moru v Mandžusku v roce 1911: později byly neúspěšně propagované proti tuberkulóze i za španělské chřipky a patří ovšem k obrazu covidových let.  Mnohé z historických epidemií se staly se smrtícími při přenosu ze zvířat na člověka. Především u virových onemocnění, ale i u tuberkulózy či moru, byla významná kapénková cesta infekce a s ní spojená hygienická opatření.

Prvním obrazem, jejž návštěvníci viděli, byla postava „morového doktora“ se zobákem s vonnými bylinami, ale i s „hůlkou svatého Rocha“, kterou si držel odstup od nakažených.  Na druhém konci výstavy stál žlutý kovový stoleček „Gastro žije“, podle návrhu brněnského studia Hua hua, který měl během první vlny epidemie umožnit fungování restaurací jako veřejného prostoru. Rodiny či dvojice známých lidé u jednotlivých stolků, ukotvených do země, se navzájem vidí a mohou na sebe mluvit, aniž by se cítili v ohrožení.  „Bezpečnou vzdálenost“ šesti stop známe již z pravidel pro pohřby obětí moru v 17. století.  Na počátku 19. století tuto vzdálenost nařizovala i francouzská karanténní nařízení či pravidla platná v morem zasaženém Egyptě a Turecku. Enrico di Wolmar zmiňuje roku 1827 mezi způsoby, jak se uchránit před morem, oddělení vnitřní prostory domu druhými dveřmi šest stop od domovních.  Ve 20. a 30. letech 20. století mělo pravidlo dvou metrů chránit před tuberkulózou, ač je bylo sotva možné v dělnických domovech či továrnách dodržet.   Pokusy 40. let ukázaly, že kapky hlenu zůstávají ve vzduchu především v rozmezí 1- 2 metrů. Na šíření nákazy má vliv i proudění vzduchu či doba kontaktu a bezpečná hranice zůstala i v posledních letech sporná.  V návrhu stolku, v letácích i a nápisech na podlaze obchodů a úřadů však dodnes slyšíme ozvěnu staleté zkušenosti.

Svitavskou výstavu bychom rádi představili i divákům v dalších městech. Ať se to podaří nebo nikoliv, u její menší verze, nazvané „Morové rány 1521- 2021,“ vás rádi přivítáme v budově Zdravotnického muzea NLK.

---

Citace

KRÝSL, Šimon. Epidemie a pandemie. Lékařská knihovna [online]. 2022, roč. 27, č. 1-2 [cit. 18.04.2024]. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/archiv/2022-27-1-2/epidemie-a-pandemie/. ISSN 1804-2031.