Zdraví a nemoc v povědomí našich předků od pravěku po současnost: 70. léta

Mgr. Alexandra Surá, Ph.D., NLK

Po potlačení Pražského jara roku 1968 nastalo období normalizace, charakterizované represí a upevňováním moci komunistického režimu. Většina obyvatel se soustředila na soukromý život a přizpůsobila se stávajícím podmínkám. Přesto existovali jednotlivci a skupiny, které se s politickou situací odmítali smířit. Nejvýznamnějším činem českého disentu bylo prohlášení Charty 77, která upozornila na porušování občanských práv a svobod v Československu. Zhoršující se ekologická situace měla vážné dopady na zdraví obyvatelstva, zejména v průmyslových oblastech, jako byly severní Čechy a Ostravsko. V těchto regionech výrazně narostl počet nemocí horních cest dýchacích, zvláště u dětí, rizikových těhotenství a onkologických onemocnění. Díky očkování se podařilo téměř eliminovat některé infekční choroby, zejména tuberkulózu, záškrt, poliomyelitidu a černý kašel. Zvyšuje se výskyt onemocnění srdce a cév, zhoubných nádorových onemocnění, diabetu a obezity. V důsledku sociální politiky, která byla zaměřená na mladé rodiny se zvýšila porodnost. [1, 2]

Jakým způsobem probíhala propagace metody samovyšetřování prsů (SP)?

Za autora metody samovyšetřování prsu je pokládán chirurg Cushman Davis Haagensen (1900–1990), který ji nejprve zavedl na svém pracovišti, a o výsledcích, které přinesla (snížení rizika pozdního odhalení rakoviny prsu), informoval v článku uveřejněném roku 1952 v časopise Journal of the American Medical Association. [3] V témže roce vychází v časopise Zdraví lidu článek Dr. A. Epštejna, který doporučuje, aby žena dohlížela na stav svých prsů, a najde-li zatvrdlinu, okamžitě vyhledala lékaře. [4] O metodě samovyšetřování prsů přednesl MUDr. Z. Šerý v roce 1967 na celostátní konferenci gynekologů v Plzni referát, který byl následujícího roku otištěn v časopise Československá gynekologie. [5]

Propagaci metody samovyšetřování prsu v Československu předcházely nejprve přípravy, které probíhaly během roku 1969. Podíleli se na nich odborníci z gynekologie, porodnictví, chirurgie a onkologie spolu s pracovníky zdravotní výchovy. Ústav zdravotní výchovy vydal metodické pokyny, které stanovovaly postup a zásady při propagaci této metody. S celonárodním projektem byli seznámeni lékaři a sestry pracující v oboru gynekologie a porodnictví, chirurgie, onkologie a praktického lékařství. Pro tyto odborníky byly pořádány přednášky a školení, na nichž byli obeznámeni s technikou samovyšetření prsu a také způsobem edukace a motivace žen k pravidelnému samovyšetřování. Záměrem bylo uvědomit ženy, že existuje metoda na rozpoznání patologických změn v prsou, naučit je správnému způsobu samovyšetřování a poučit je, že v případě nalezení zatvrdliny by měly neprodleně navštívit lékaře. Při propagaci metody neměl být u žen vzbuzován strach, nebylo vhodné upozorňovat na případy, kdy žena zemřela na rakovinu prsu. Místo toho mělo být zdůrazněno, že včasný záchyt prostřednictvím samovyšetřování zvyšuje úspěšnost léčby. [6, 7, 8] Ústav zdravotní výchovy vydal podrobný návod doplněný ilustracemi, který popisuje skladbu prsu, jeho změny během menstruačního cyklu a postup, jak správně provádět samovyšetření. Jednalo se o rozkládací leták, který nesl název Pro cenný pocit jistoty a jeho autorem je MUDr. Z. Šerý. [9] Roku 1970 byla metoda uvedena do praxe. Informovaly o ní kupříkladu deník Ústředního orgánu Komunistické strany Československa Rudé právo [10], Večerní Praha [11], listy Československé komunistické strany Západočeského kraje Pravda [12], noviny Jihomoravského krajského výboru KSČ Rovnost [13], krajský týdeník KSČ Severočeského kraje Průboj [14], deník Jihomoravského krajského výboru KSČ Nová svoboda [15]. Dále časopis pro ženy Vlasta [16] a časopis vydávaný Československým červeným křížem Zdraví [17]. Podrobný návod metody byl otištěn v knize Domácí lékař (1971, 1974) [18]. V krátkometrážních filmech Moje vzdálené družky (1968) a Samovyšetření prsu (1969) bylo názorně ukázáno, jak by měla žena postupovat, když si vyšetřuje svá prsa. Tyto filmy byly určeny na přednášky konané pro ženy nad 30 let. Film Stud a strach (1973) ukazoval, že největší šancí, jak porazit rakovinu, je objevit a léčit onemocnění včas, čehož lze docílit praktikováním zmiňované metody samovyšetřování. [8, 21,]

Do vysílání rozhlasu a televize byly zařazeny pořady propagující onu metodu. Ženám přicházejícím do ambulancí ženského lékaře a také těm, které byly hospitalizované na gynekologickém či onkologickém oddělení, byly poskytovány návody na metodu SP. Ve městech, na venkově a ve velkých závodech, kde byl zaměstnán větší počet žen, se konaly přednášky, na jejichž organizaci se zpravidla podíleli pracovníci zdravotní výchovy, gynekologové, ženské sestry, obvodní lékaři, pracovnice Československého červeného kříže a členky Svazu žen. Lektoři přednášek byli lékaři a zdravotní sestry. Přednášky byly obvykle doplněny filmem nebo promítáním diapozitivů a ženy při nich obdržely tištěný leták, podle kterého si mohly provádět vyšetření doma. Ve větších městech byly zřízeny poradny, které mohla žena navštívit, pokud měla podezření na rakovinu prsu nebo potřebovala odborné poradenství. [6, 7, 8, 19, 20]

Leták Pro cenný pocit jistoty / Muzeum Nlk

Jaké bylo povědomí obyvatelstva o narkomanii?

Československá drogová scéna se v 70. letech 20. století vyznačovala specifickými rysy a vývojem, který byl ovlivněn politickým prostředím. Cestování mezi východními a západními zeměmi bylo silně omezeno, na hranicích byly přísné kontroly občanů, poštovní zásilky podléhaly důkladné celní kontrole. Drogy jako heroin, hašiš a kokain se v Československu vyskytovaly jen sporadicky, zpravidla byly do země pašovány zahraničními státními příslušníky. [34, 35]

Specifickým fenoménem v socialistickém Československu bylo zneužívání těkavých látek. Pro jejich uživatele byla typická nízká věková hranice, protože tyto látky se nacházely v domácnostech nebo je bylo možné levně koupit v obchodech. Jednalo se především o čisticí prostředky, lepidla a rozpouštědla (např. toluen, benzín, aceton). Inhalace těchto látek nevyžadovala žádné speciální vybavení, výpary se vdechovaly z nasáklého hadru nebo igelitového pytlíku. Když už bylo zneužívání těkavých látek nějakým způsobem řešeno, obvykle to bylo z pohledu trestního práva. [22, 23, 24, 25, 27, 28] „VB eviduje jen ty mladistvé toxikomany, kteří se dopustili nějakého přestupku. Většina však dosud jejich záchytu uniká“ píše autorka článku věnovanému toxikománii školní mládeže, uveřejněného roku 1978 v periodiku Protialkoholní obzor [27].

Zneužívání či nadměrné užívání léků se postupně od 50. let 20. století stalo jevem, který ovlivňovala snadná dostupnost a nízká cena mnoha léčiv. Pro sedativní, hypnotický a anxiolytický účinek byly konzumovány léky obsahující analgetikum, barbiturát či kodein. Velké oblibě se těšila Algena, která byla z důvodu nadměrného užívání v roce 1972 stažena z volného prodeje. Alnagon, přezdívaný „Áčko“, se prodával bez lékařského předpisu až do roku 1987. Populárními z volně dostupných léků se staly také Dynil a Spasmoveralgin. Z anxiolytik, tedy léků zmírňujících pocit úzkosti a duševního napětí, byl vyhledávaný zejména Diazepam a Seduxen. Uvedené léky byly často běžnou součástí domácí lékárničky. Abusus těchto léků se týkal především střední a starší generace a také mladých narkomanů. Jaký byl rozdíl mezi spořádaným člověkem závislým na lécích a narkomanem na okraji společnosti? Prvním zmíněným případem byli lidé, kteří vedli běžný život a zapadali do tehdejší akceptované společnosti. Jejich závislost byla obvykle diskrétní a méně nápadná. Užívali léky kvůli potřebě se uklidnit, usnout či zvládat stres a nároky, které na ně byly kladeny v zaměstnání či v rodině. Oproti tomu narkomani užívali látky cíleně, a to za účelem změny svého vědomí. K navozování změny stavu vědomí často kombinovali léky, míchali si různé koktejly často v kombinaci s alkoholem. Podomácku si vyráběli drogy, například izolovali z Alnagonu kodein, který si vpravovali do žíly. Z kodeinu připravovali tzv. „braun“, který získal svůj název podle charakteristické hnědé barvy. Stimulační drogu pervitin vyráběli z efedrinu získaného z volně prodejného Solutanu. Zneužívali léky kvůli kašli (antitusika), jako byl Kodylan a Ipecarin, obsahující efedrin a kodein. Z antiastmatik byl kvůli složce efedrinu zneužíván Yastil a Felsol. Triphenidyl, přezdívaný „trip,“ který byl určený pro léčbu Parkinsonova syndromu, se užíval jako euforikum a ve vyšších dávkách pro halucinogenní účinky. Léky, které nebyly volně prodejné, si obstarávali falšováním receptů; byly zaznamenány případy vykradených lékáren a ztráty léků v nemocnicích. [29, 30, 31, 32, 33, 34, 35]

Rovněž byly vyhledávány rostliny obsahující přírodní halucinogenní látky pro jejich schopnost měnit vnímání reality a vyvolávat halucinace. Evidovány byly i případy pokusů o podomáckou výrobu LSD. Marihuana byla často spojována s alternativními subkulturami a projevy nesouhlasu s režimem. Přitahovala zejména mladé lidi, kteří hledali nové zážitky a cesty sebevyjádření. Jedním ze způsobů, jak tehdy získat semena pro její pěstování, byl ptačí zob. Mezi uživateli drog představovaly v Československu opiáty spíše okrajovou záležitost, jejich získání bylo obtížné. Tajné vynášení těchto látek ze zdravotnických zařízení nebo neoprávněná manipulace s lékařskými recepty byly jedněmi z mála způsobů, jak se k nim uživatelé mohli dostat. [34, 35]

Algena, Dynil, Sedolor / Muzeum NLK

Jaké bylo povědomí o narkomanii a jaká byla prevence?

Informace o narkomanech se mezi lidmi šířily omezeně a většinou se tak dělo neformálními cestami. Na veřejnost občas pronikly informace o policejním zátahu na zábavě nebo v hospodě kvůli výskytu drog nebo o tom, že na některé ze škol či internátů docházelo k užívání drog či vdechování těkavých látek. Ve společnosti existovalo určité povědomí o různých formách užívání drog, tato problematika však byla veřejností považována za okrajový jev, který se týkal pouze marginálních skupin nebo světa za železnou oponou.

V socialistických médiích byla narkomanie obvykle spojována se západními zeměmi, které byly prezentovány jako zdroj morálního úpadku a společenské zkaženosti. Drogy a jejich užívání byly často vykreslovány jako důsledek kapitalistického způsobu života. Přestože obraz socialistické společnosti byl vládou i médii prezentován jako zdravý a morální, vládnoucí elity si musely připustit, že narkomanie v socialistickém Československu existuje. Ve stranickém tisku se objevovaly informace o narkomanii v souvislosti s jejím řešením jako problémem, který je třeba odstranit prostřednictvím ideologické výchovy a represivních opatření. V tisku se příležitostně objevovaly zprávy o úmrtích v důsledku intoxikace. [34] Kupříkladu v deníku Rudé právo byla roku 1974 otisknuta zpráva o smrti 19letého mladíka, který zemřel v důsledku inhalování Čikuli, jehož tělo bylo nalezeno ve sklepě domu v Ostravě. [36]

Na problematiku narkomanie upozorňovali lékaři, kteří zdůrazňovali nutnost osvěty a prevence. Poukazovali na zoufalý stav ohledně informovanosti o drogové problematice napříč společností. [22-33, 26] Na celopražském semináři, který se konal roku 1977 pro obvodní pediatry, školní a dorostové lékaře, psychiatry a vedoucí pracovníky jiných rezortů, prim. MUDr. V. Vojtík působící v psychiatrické léčebně Bohnice uvedl, že u vysokého procenta adolescentů přicházejících na jeho lůžkové oddělení, nebyla závislost na drogách rozpoznána nejen rodinou, ve škole či v učilišti, ale dokonce ani odesílajícím ošetřujícím lékařem, a to i v případech, kdy abusus trval od několika týdnů až po dva roky. Zdůraznil, že pediatři, školní a dorostoví lékaři v této oblasti postrádají dostatečné zkušenosti a neobejdou se bez dalšího adekvátního vzdělávání. Vedoucí lékařka pro obor zdravotní výchovy MUDr. E. Stupková apelovala na zapojení celé veřejnosti do boje proti drogovým závislostem, a zdůraznila důležitost včasné diagnostiky abusu drog. Poukázala na významnou roli rodičů, učitelů a vychovatelů v této problematice a na možnosti využití všech forem zdravotní výchovy. Uvedla, že jsou k dispozici letáky, plakáty, metodické listy a filmy, na jejichž přípravě se účastnil Ústav zdravotní výchovy. [26]

Pro osvětu a prevenci drogové problematiky byly natočeny krátkometrážní filmy Domácí lékárnička (1975) a Lék není pouze lék (1977), ve kterých autoři varují před nezodpovědným užíváním a zneužíváním léků. Hraný film Květiny bez kořenů (1978) se zaměřuje na příčiny a následky drogové závislosti u mladistvých. V úvodu filmu Závislost (1979), při jehož vzniku působil jako odborný poradce MUDr. J. Drtil, CSc., je představen historický přehled narkomanie a jejích důsledků, včetně zkušeností slavných osobností s drogami. Následně se děj přesouvá do léčebny, kde probíhají rozhovory lékaře s pacienty trpícími závislostí. Tyto filmy byly primárně určeny jako doplněk k přednáškám věnovaným drogové závislosti. [21] Dále byla do rozhlasového vysílání zařazena hra o mladých narkomanech Svůdné moře stínů (1975). [26]

Jakým způsobem přispěla televize k zdravotní gramotnosti obyvatelstva?

V 70. letech se televizní přijímače postupně stávaly běžnou součástí domácností. Od roku 1970 nabízelo vysílání Československé televize již dva programy. Televize se stala nejen nástrojem zábavy a propagandy ideologických cílů tehdejšího režimu, ale také významnou platformou pro vzdělávání. Zdravotní osvěta prostřednictvím televizní obrazovky byla vnímána jako nástroj s obrovským potenciálem, který mohl zasáhnout širokou veřejnost a efektivně šířit důležité informace o zdraví. Tento nový způsob komunikace umožnil odborníkům informovat a vzdělávat širokou veřejnost o důležitých zdravotních tématech a podporovat zodpovědný přístup k vlastnímu zdraví. Do televizního vysílání byly zařazovány publicistické pořady, které se soustředily na témata, jako jsou prevence nemocí, boj proti otylosti, správná výživa, možnosti léčby závažných onemocnění, zásady první pomoci, otázky pohlavní výchovy, fungování lidského těla, úloha hormonů, význam pravidelného pohybu a také zajímavosti z historie medicíny. [37, 38, 39] Jedním z populárních pořadů, který vysílala Československá televize, byl třináctidílný seriál Nebezpečný svět kalorií, který byl věnovaný problematice nadváhy a zdravého životního stylu. Ústřední postavou pořadu byl renomovaný dietolog a endokrinolog MUDr. Rajko Doleček, jenž srozumitelně a zábavnou formou oslovoval široké publikum. Vysvětloval problematiku nadváhy a propagoval správnou výživu a zdravý životní styl. Seriál měl neobvyklý ohlas, „Národ hubne s Dolečkem“ se stalo téměř neoficiálním heslem té doby. MUDr. Doleček spolupracoval také na vytvoření sedmidílného seriálů o endokrynologii Tajemný svět hormonů a seriálu Nemoc půl miliónu, který byl věnovaný diabetu. Desetidílný seriál Recept pro milion byl koncipován jako průvodce zdravým životním stylem a zdravou výživou. Nabízel praktické rady a informace, které divákům pomáhaly lépe porozumět principům správného stravování, prevenci civilizačních chorob a začlenění zdravých návyků do každodenního života. MUDr. Radim Uzel se v pořadu Rodičovské otazníky zamýšlel nad trendem klesajícího věku rodičů a otázkami spojenými s plánovaným rodičovstvím. Sedmidílný publicistický pořad Tisíciletá medicína byl věnovaný historii léčení a významným pokrokům v medicíně. [40] Jedenáctidílný seriál Soukromý vesmír, zaměřený na problematiku onkologických onemocnění, dosáhl vysoké sledovanosti. Na jeho tvorbě se podíleli odborníci z různých oborů včetně onkologie, chirurgie, imunologie a virologie. Pořadem provázel MUDr. Z. Šerý, který se dlouhodobě věnoval nádorové problematice. Cílem tvůrců pořadu bylo zdůraznit důležitost prevence, časného záchytu a léčby zhoubných nádorů. V pořadu byla věnována pozornost pokrokům lékařské vědy a vyzdvihnuta skutečnost, že diagnóza rakovina neznamená rozsudek smrti. [40, 41] Relace Pohybem ke zdraví si kladla za cíl motivovat širokou veřejnost k aktivnějšímu životnímu stylu a podpořit tělesnou aktivitu jako významného faktoru pro udržení zdraví.

Literatura:

  1. Zdravotnictví ČSSR 1971, 1971. Praha: ÚSTAV PRO ZDRAVOTNICKOU STATISTIKU.

  2. SVOBODNÝ, Petr a Ludmila HLAVÁČKOVÁ. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: Triton, 2004. ISBN 80-7254-424-1, s. 218, 221.

  3. HAAGENSEN, C. D. Self-examination of the breasts. Online. Journal of the American Medical Association. 1952, roč. 149, č. 4, s. 356-60. ISSN 00029955.

  4. EPŠTEJN, A. A. Rakovina prsu. Zdraví lidu. 1952, 2, 239.

  5. ŠERÝ, Zdeněk. Chyby v diagnostice a terapii benigních a maligních afekcí mammy. Československá gynekologie, 1968, Roč. 33, č. 1/2, s. 113-116. ISSN 0374-6852.

  6. TRČA, Stanislav. Metodika propagace samovyšetřování prsů. I. část. Praha: Ústav zdravotní výchovy, 1970. Metodické pokyny.

  7. TRČA, Stanislav. Metodika propagace samovyšetřování prsů. II. část. Praha: Ústav zdravotní výchovy, 1972. Metodické pokyny.

  8. TRČA, Stanislav. Metodika propagace samovyšetřování prsů. III. část. Praha: Ústav zdravotní výchovy, 1974. Metodické pokyny.

  9. ŠERÝ, Zdeněk. Pro cenný pocit jistoty. Praha : Ústav zdravotní výchovy, 1970. ilustrace; 19 cm.

  10. Rudé právo: Ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Komunistická strana Československa, 4.1970, 50–51(89), s. [1]. ISSN 0032-6569.

  11. Večerní Praha: list všech pražanů. Praha: MV KSČ, 06.08.1973, 19(154), s. [1]. ISSN 0862-6855.

  12. Pravda: List Československé komunistické strany – odbočka Plzeň. Plzeň: Tiskařské a nakladatelské družstvo Pravda, 7.4.1970, 51(81), s. 2. ISSN 1803-1633.

  13. Rovnost: list sociálních demokratů českých. Brno: J. Opletal, 29.05.1971, 86(126), s. [1]. ISSN 0862-7967.

  14. Průboj: krajský týdeník KSČ Ústeckého kraje. Ústí nad Labem: KV KSČ Ústí nad Labem, 12.05.1970, 22(110), s. [4]. ISSN 1804-5782.

  15. Nová svoboda: deník Komunistické strany Československa pro ostravský kraj. Ostrava: Krajské vedení KSČ, 23.04.1977, 33(95), s. 7. ISSN 2695-0995.

  16. Vlasta. Praha: Mona, 08.12.1971, 25(49), s. 19. ISSN 0139-6617.

  17. Zdraví: časopis Československého Červeného kříže. Praha: Magnet, 12.1975, 23(12), s. 4. ISSN 0139-5629.

  18. KRIVANIČOVÁ, Jarmila. Domácí lékař: moderní zdravovědný rádce. Praha: Avicenum, 1971, s. 378.

  19. Zdravotnické noviny. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 21.7.1977, 26(29), s. 4. ISSN 0044-1996.

  20. Zdravotnická pracovnice: časopis pro střední a nižší zdravotnické pracovníky. Podíl středních zdravotnických pracovníků na zdravotní výchově. Praha: Avicenum, 01.1978, 28(1), s. 27. ISSN 0049-8572.

  21. FRAUENTERKOVÁ, Libuše a Libuše ONDROUCHOVÁ. Katalog zdravotnických filmů 1975-1980. Praha: Ústav zdravotní výchovy, 1982, s. 5.

  22. ZINDR, V. a A. JEZEK. Zkušenosti z léčení abuzu toluenu a čikuli u mladistvých. Protialkoholický obzor. 1978, 13(4), 211-215. ISSN 0862-0350.

  23. PAULOVÁ, Ludmila. Sdělení o výskytu toxikomanií toluenem u mladistvých. 5. symposium o duševním zdraví mládeže. 1973, 110-111.

  24. BOUČKOVÁ, A. Inhalační toxikomanie mladistvých v Brně. Protialkoholický obzor. 1974, 9(5), 142–145. ISSN 0862-0350.

  25. BUDÍN, M. Problémy inhalačních narkotik z pohledu veřejné bezpečnosti. Soubor ref. z celostát. soudně psychiat. konf. 1976 – Špindlerův mlýn. 1976, 66-70.

  26. MERHAUT, B. Ochrana mládeže před toxikomanii. Protialkoholický obzor. 1978, 13(1), 61-62. ISSN 0862-0350.

  27. MACHÁČKOVÁ, D. Toxikomanie školní mládeže. Protialkoholický obzor. 1978, 13(1), 45-47. ISSN 0862-0350.

  28. FIBICHOVÁ, M. a V. VOJTÍK. Několik postřehů ze života mladých toxikomanů. Československá psychiatrie. 1975, 71(5), 308-314. ISSN 0069-2336.

  29. DOFKOVÁ, Ludmila, I. PEŠKOVÁ a Jan SOLICH. K některým problémům volně prodejných léků v ČSSR. Československé zdravotnictví. 1979, 27(5), 213-223. ISSN 0009-0689.

  30. SOLICH, Jan a Ludmila DOFKOVÁ. Problémy zneužívání léčiv. Praha: Ústav zdravotní výchovy, 1974.

  31. DRTIL, Jiří. Aktuální drogové závislosti. Praha: Avicenum, 1978. Thomayerova sbírka.

  32. URBAN, Eduard. Mládež a drogy. Praha: Ústav zdravotní výchovy, 1974. Zdravotní výchova pedagogům.

  33. URBAN, Eduard. Toxikománie. Praha: Avicenum, 1973.

  34. KOLÁŘ, Jan. O problému, který měl nebýt: drogy v socialistickém Československu. Brno

  35. NOŽINA, Miroslav a Miloš VANĚČEK. Drogy v dobách totality: drogový problém v Československu za německé okupace a komunismu. Praha: Academia, 2024. Šťastné zítřky. ISBN 978-80-200-3499-1.

  36. Rudé právo: Ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Komunistická strana Československa, 18.6.1974, 54–55(142), s. 4. ISSN 0032-6569.

  37. GUDEVOVÁ, Jiřina. Zdravotní výchova v tisku, v rozhlase a v televizi v roce 1969. Aktuality ze zdravotní výchovy. 1970, 8(3). ISSN 0568-7519.

  38. TOUFAROVÁ, Anna. Poznávání televize jako zdravotně výchovného prostředku: metodický materiál, výměna zkušeností. Zdravotní výchova, 1974, roč. 36, s. 55-67. ISSN 0231-8350.

  39. Zdravotnické noviny. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 24.11.1977, 26(47), s. 5. ISSN 0044-1996.

  40. Zdravotnické noviny. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 21.12.1978, 27(51–52), s. 11. ISSN 0044-1996.

  41. Zdravotnické noviny. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 26.5.1977, 26(21), s. [5]. ISSN 0044-1996.

Citace

SURÁ, Alexandra. Zdraví a nemoc v povědomí našich předků od pravěku po současnost: 70. léta. Lékařská knihovna. Online. 2024, roč. 29, č. 3-4. ISSN 1804-2031. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/2024-29-3-4/zdravi-a-nemoc-v-povedomi-nasich-predku-od-praveku-po-soucasnost-70-leta/ [cit. 22.12.2024].