Zdraví a nemoc v povědomí našich předků od pravěku po současnost: Československo 80. let

Mgr. Alexandra Surá, Ph.D., NLK

V 80. letech bylo Československo stále pod silným vlivem Sovětského svazu. V polovině této dekády zahájil sovětský prezident Michail Gorbačov reformu, tzv. perestrojku, jejímž cílem byla modernizace socialistického systému, zvýšení efektivity ekonomiky a větší otevřenost společnosti, glasnosť. Tyto reformy vytvořily prostor pro svobodnější projevy a otevřenější kritiku režimu v Československu, kde panovala dlouhodobá ekonomická stagnace, neefektivita centrálně plánovaného hospodářství a rostoucí touha obyvatel po svobodě a demokracii. [1] Mezi hlavní zdravotní problémy v tehdejším Československu patřila onkologická onemocnění, nemoci kardiovaskulárního systému, diabetes, respirační choroby a psychické potíže. V roce 1981 lékaři ve Spojených státech amerických poprvé popsali novou nemoc, která způsobovala těžké selhání imunitního systému u dosud zdravých jedinců, nemoc dostala název AIDS.  [2, 39]

Jakým způsobem probíhal boj proti kouření?

Kouření bylo v Československu běžně tolerováno a společensky přijímáno. Lékaři varovali před jeho zdravotními riziky a volali po systematické osvětě veřejnosti. Jejich výzvy nezřídka narážely na nezájem společnosti a hluboce zakořeněné společenské zvyklosti. Přestože určité povědomí o zdravotních rizicích spojenými s kouřením existovalo, zejména v souvislosti s rakovinou plic, mnozí kuřáci zlehčovali situaci známým rčením: „Na něco přece umřít musím“. [3, 4 ] Pediatři upozorňovali na skutečnost, že věková hranice začínajících kuřáků se postupně snižuje, a zároveň informovali, že kouření u dětí a adolescentů způsobuje únavu, malátnost, závratě, poruchy soustředění, bolesti hlavy, nechutenství, úbytek na váze, zhoršení školního prospěchu, zvýšenou nemocnost a respirační potíže. V prevenci kouření u dětí připomínali význam rodiny, školy, mládežnických a sportovních organizací a zájmových kroužků. Zdůrazňovali rovněž potřebu důsledné kontroly dodržování zákazu prodeje tabákových výrobků dětem a dospívajícím. [5, 6] Dále poukazovali na skutečnost, že děti vyrůstající v rodinách kuřáků jsou často vystavovány pasivnímu kouření již od nejútlejšího věku. [7]

Ve snaze oslovit různé skupiny obyvatel byly vydávány tiskoviny s cílem zvýšit povědomí o škodlivosti kouření. Ústav zdravotní osvěty například distribuoval letáky jako 10 + 1 otázka o kouření (1980), [8] Chcete mít z dítěte nekuřáka? (1982), [9] Dívkám o kouření (1982) [10] či Dlouhodobé kuřáctví a plicní nemoci (1988) [4]. Z vydaných brožur lze jmenovat například O kouření (1980), [11] Mládež a kouření: pomůcka pro pedagogy a vychovatele (1986) [12] nebo Epištoly k smělým kuřákům (1987) [13].

V roce 1988 proběhl celorepublikový projekt Šance pro 3 milióny, jehož cílem byla veřejná osvěta a změna postojů vůči kouření. Vědecká rada Ministerstva zdravotnictví ČSR, složená z představitelů různých lékařských oborů, vyhlásila k 1. lednu 1988 celospolečenskou kampaň proti kouření s názvem Šance pro 3 milióny, na jejímž řízení se podílela spolu s Ústavem zdravotní výchovy v Praze. Název akce symbolicky vyjadřoval výzvu dát třem milionům dětí, které se podle demografických prognóz měly narodit do konce 20. století, šanci vyrůstat ve zdravém ovzduší. Ve svém vyjádření se Vědecká rada MZ odvolala na Světovou zdravotnickou organizaci (WHO), která již v roce 1986 upozornila na rizika spojená s užíváním tabákových výrobků. Projekt byl naplánován na dva roky a během této doby měl oslovit široké vrstvy obyvatel napříč celou společností. [14] Resortům zdravotnictví, školství, kultury, vnitra a médiím byly rozeslány prováděcí pokyny. Realizace projektu zahrnovala informační kampaň, která probíhala prostřednictvím rozhlasu, televize, tisku, veřejných besed, vzdělávacích akcí a distribucí informačních brožur a letáků. [15, 16] O projektu a jeho realizaci informoval tisk, kupříkladu Rudé právo, [17] Průboj, [18] Československý sport, [19] Mladý svět, [20] Květy [21] a Vlasta [22].

Československý rozhlas zahájil 1. ledna 1988 seriálový pořad Šance pro 3 milióny s podtitulem Rozhlasový experiment pro všechny, kdo kouří. Na jeho přípravě se podíleli redaktoři Jana a Boris Rieglerovi, režie se ujal Karel Weinlich a moderátorem byl Miroslav Horníček. Pořad vzbudil značný zájem veřejnosti a do redakce dorazila vlna dopisů od kuřáků z celé republiky. [23] O projektu informovala rovněž Československá televize prostřednictvím krátkých spotů. Pracovníci zdravotní výchovy organizovali kurzy odvykání kouření, o které byl mimořádný zájem. [16, 24] Pro pracoviště, která se chtěla přihlásit k myšlence nekuřáckého prostředí, byl k dispozici plakát s nápisem Nekuřácké pracoviště. [25, 26] V rámci akce se na některých pracovištích zhotovovaly nástěnky zaměřené na propagaci nekuřáctví. [27]

Z dalších protikuřáckých aktivit lze zmínit nekuřáckou seznamovací dovolenou pořádanou Obvodním kulturním a vzdělávacím střediskem v Brně ve spolupráci s oddělením zdravotní výchovy Moravského ústavu národního zdraví. Součástí programu byl i blok zaměřený na osvětu nekuřáctví s cílem motivovat účastníky k dlouhodobému zanechání kouření. [28]

Průzkumy prováděné během kampaně Šance pro 3 milióny ukázaly, že hlavní myšlenky podpory nekuřáctví se rychle rozšířily mezi veřejnost a pozitivně ovlivnily společenskou atmosféru. Během kampaně začal klesat prodej cigaret a zároveň přibývalo rozhodnutí kuřáků přestat kouřit nebo snížit denní spotřebu cigaret. Stále více kuřáků se rovněž snažilo omezit kouření v přítomnosti dětí a nekuřáků. [29]

Informační leták o škodlivosti kouření / NLK

Jaké bylo povědomí obyvatelstva o chorobách přenášených pohlavním stykem?

Zákonná opatření v boji proti pohlavním chorobám vycházela ze Zákona o péči o zdraví lidu č. 20/1966 sb. [30] Na jeho základě byla ustanovena opatření proti pohlavním chorobám a zásady jejich hlášení, která byla zveřejněna ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví č. 30/1968. [32]

Podle těchto směrnic podléhala povinnému hlášení pohlavně přenosná onemocnění, jako jsou syfilis, kapavka, měkký vřed a lymphogranuloma venereum. V případě potvrzení nákazy byl lékař povinen zaslat zprávu o pozitivním nálezu na předepsaném tiskopise dermatovenerologickému oddělení Okresního ústavu národního zdraví  podle místa bydliště pacienta. [32]

Pacientovi, který navštívil lékaře na základě příznaků, byl odebrán biologický materiál na laboratorní vyšetření. Pokud byla u dotyčného diagnostikovaná pohlavní choroba, bylo nutné, aby uvedl osoby, se kterými měl pohlavní styk. Ohlášení sexuální partneři byli následně písemně vyzváni, aby se dostavili na dermatovenerologické oddělení na vyšetření. Pacientovi, u kterého byla prokázána pohlavní choroba, bylo nutné vysvětlit význam depistáže z důvodu zabránění šíření či reinfekce choroby. Nakažení byli povinni se léčit, chodit na kontroly a nesměli ohrozit nákazou jiné osoby. Vědomá nákaza byla kvalifikována jako trestný čin. Nedodržel-li nemocný pokyny a nařízení lékaře, mohl být za asistence Veřejné bezpečnosti nuceně hospitalizován na dermatovenerologickém oddělení. Edukace o nutnosti depistáže byla důležitá také u ostatních pohlavních chorob (např. trichomoniáza, genitální bradavice či veš muňka), aby se zabránilo dalšímu šíření nákazy. [32, 33, 34] Osvěta zaměřená na prevenci šíření pohlavně přenosných chorob probíhala především prostřednictvím tiskovin a přednášek. V ordinacích gynekologů a na dermatovenerologických odděleních byly k dispozici letáky s informacemi o příznacích, způsobu přenosu, léčbě a prevenci pohlavně přenosných chorob, například Stručné pokyny pro nemocné kapavkou, [35] Trichomoniáza [36] či Pohlavní nemoci [37]. Mezi vydanými brožurami lze uvést například, Co by mladí lidé měli také vědět (1982) [38] či Sexuálně přenosné nemoci (1987) [33]. V průběhu 80. let se objevují zprávy o nové sexuálně přenosné chorobě, která se přenáší mezi homosexuály a narkomany. Roku 1981 v odborném článku Kaposi’s sarcoma and Pneumocystis pneumonia among homosexual men publikovaném v časopise Morbidity and Mortality Weekly Report, byly popsány případy vzácného typu zápalu plic a Kaposiho sarkomu u homosexuálních mužů v USA. Tato zpráva představovala jeden z prvních oficiálních záznamů o nové nemoci, která byla pojmenována Acquired Immunodeficiency Syndrome (AIDS). [39] Na počátku osmdesátých let se právě tento název pro infekci HIV začal používat. [39, 42, 43, 44]

Také československá periodika začínají informovat o nemoci a lidi mají z choroby strach. Roku 1983 byl v časopise Mladý svět otištěn článek s názvem Nebezpečí zvané AIDS, popisující nemoc se 100% úmrtností, jež se šíří z USA do Evropy. [40] Redakci následně zaplavila vlna telefonátů a dopisů od čtenářů, kteří se báli nákazy a žádali více informací o této nové chorobě. Následujícího roku otiskla redakce Mladého světa článek s názvem Komu hrozí AIDS, ve kterém se k nemoci vyjadřovali přední odborníci z oblasti imunologie, virologie, mikrobiologie a epidemiologie. Zaměřovali se na otázky, kdo je nemocí ohrožen, jaké jsou možné cesty přenosu a jakým způsobem je možné se před nákazou chránit. [41] Informace o této chorobě lidé nacházeli kromě československého tisku také v populárně naučných brožurách. Vychází například AIDS: otázky a odpovědi (1988), [42] Sex? AIDS! (1989) [43] či 25 otázek a odpovědí o AIDS  (1989) [44]. Pořádají se osvětové přednášky [45] a pro zvýšení informovanosti i pomoc nemocným je zřízena specializovaná poradna [46]. V Československu byl první případ HIV diagnostikován v roce 1985, [47] první úmrtí na AIDS bylo potvrzeno roku 1987 [48].

V povědomí lidí byly pohlavní choroby spojovány s promiskuitou, prostitucí a partnerskou nevěrou, před nimiž je možné se chránit především zdrženlivostí, používáním prezervativu a vyhýbáním se pohlavnímu styku s osobami pochybné pověsti. [35, 36, 37] Riziko nákazy AIDS bylo v té době vnímáno jako problém týkající se především homosexuálů [2] a uživatelů drog. [45] Poté, co bylo uveřejněno, že je možný i heterosexuální přenos, byly s chorobou spojovány i prostitutky. [49, 50]

Osvětový materiál o sexuálně přenosných nemocech / NLK

Informační brožura / NLK

Jaké bylo povědomí obyvatelstva o prostituci?

Prostituce v socialistickém Československu nebyla výslovně zakázaná zákonem, byla však považována za nežádoucí jev, který odporoval ideálům socialistické společnosti. Jelikož v tehdejším režimu platila povinnost pracovat a každý občan musel mít oficiální zaměstnání, postih prostituce jako způsob obživy by postrádal právní smysl. Právní postih nebyl veden přímo proti prostituci jako činnosti, ale za příživnictví, podle paragrafu 203 trestního zákona. V Československu platila zákonná povinnost pracovat a paragraf o příživnictví byl využíván k trestnímu postihu osob, které nebyly zaměstnány a nechaly se vydržovat nebo si způsob obživy obstarávaly jiným nekalým způsobem. [51] Veřejná bezpečnost kontrolovala ženy podezřelé z prostituce, zda mají v občanském průkazu razítko potvrzující jejich pracovní poměr.

Mnohé prostitutky se pohybovaly na okraji společnosti, často byly závislé na alkoholu a nedařilo se jim začlenit se do běžného života, ani pravidelně docházet do zaměstnání. Prostituce se provozovala různými způsoby. Privátní prostitutky nabízely své služby ve vlastních nebo pronajatých bytech. Tento způsob prostituce byl často založen na osobních doporučeních mezi klienty. Pouliční prostitutky, ve veřejném povědomí známé jako šlapky či šlápoty, se pohybovaly na známých místech, například v blízkosti hotelů, motorestů, podél hlavních silničních tahů a v okolí hraničních přechodů. Zvláštní skupinu tvořily tzv. luxusní prostitutky, které působily v prostředí vybraných podniků, barů a hotelů, jež navštěvovali především zahraniční hosté a prominentní domácí klientela. Pro některé ženy představovala prostituce pouze vedlejší zdroj příjmu ke stálému zaměstnání. Prostituce byla mnohdy organizována prostřednictvím pasáků, kteří na ženy dohlíželi, a vybírali od nich část výdělku. Prostitutky byly vnímány jako rizikový faktor pro šíření pohlavně přenosných chorob. Často proto docházelo k policejním zátahům, po nichž následovaly povinné lékařské prohlídky na dermatovenerologii, včetně odběrů biologického materiálu. Prostituce byla v očích veřejnosti spojována s morálním úpadkem, kriminalitou a rizikem šíření pohlavně přenosných chorob. [53]

V médiích byla prostituce často zobrazována jako výsledek vykořisťovatelských poměrů kapitalismu, kde jsou ženy nuceny prodávat své tělo kvůli bídě, nezaměstnanosti a chybějící sociální ochraně. V roce 1987 vychází v Československu kniha My děti ze stanice ZOO, autentický příběh narkomanky, která si v západním Berlíně vydělávala na drogy prostitucí. Kniha vyšla nákladem 60 tisíc výtisků a stala se bestselerem. [54]

Téma prostituce v Československu se objevilo v týdeníku Mladý svět v rámci seriálu Příběh, který se stal (1984). Jedním z příběhů byla reportáž o dívce, která utekla z domova a nějakou dobu se živila prostitucí. [55] V roce 1988 vychází ve stejném periodiku článek nazvaný Na Václavským Václaváku, ve kterém je popsán noční život jednoho červnového dne v centru Prahy. Autor článku, který strávil noc s hlídkou Veřejné bezpečnosti, popisuje zásah proti prostitutkám. Líčí scénu, jak ženy vycházejí z pražského hotelu Jalta, před nímž stojí přistavený mercedes a taxík.  Čtenářům Mladého světa se tak naskytl pohled do tehdejšího polosvěta prostituce. [56]

Jaké bylo povědomí o mužské homosexualitě, která byla v 80. letech spojována s onemocněním AIDS?

V 80. letech nebyla homosexualita trestná, zákon z roku 1961, kterým byla homosexualita dekriminalizována, vycházel z výzkumu lékařů Kurta Freunda a Jaroslava Nedomy. Ti došli k závěru, že homosexualita je zatím nevyléčitelná, tudíž ji nelze trestně postihovat. [2, 57]

Trestného činu se dopustil podle § 244 zákona č. 140/1961 Sb. pouze ten, kdo vykonal  pohlavní styk s osobou téhož pohlaví mladší 18 let nebo za pohlavní styk s osobou téhož pohlaví přijal nebo poskytl úplatu. Trestně odpovědný byl rovněž ten, kdo zneužil závislého postavení této osoby nebo svým jednáním vyvolal veřejné pohoršení. [58] Otázka veřejného pohoršení nebyla v zákoně přesně definována, a tak zůstává nejasné, do jaké míry byly projevy náklonnosti homosexuálů na veřejnosti považovány za trestné.

Homosexualita byla řazena mezi sexuální poruchy a chápána jako odchylná sexuální orientace.  [59] V průběhu 80. let se postoj k homosexualitě v odborných kruzích začal postupně měnit a docházelo k přehodnocování dřívějších názorů, [60, 61] což nakonec vedlo k jejímu vyškrtnutí ze seznamu sexuálních poruch v roce 1990. [62]

Veřejnost často vnímala homosexualitu jako něco amorálního a společensky nepřijatelného. Projevy náklonnosti mezi osobami stejného pohlaví vyvolávaly u mnoha lidí pohoršení a homosexuálové byli rovněž spojováni s šířením onemocnění AIDS.  [61]

V povědomí veřejnosti byli homosexuálové často vnímáni jako zženštilí muži, kteří věnují přehnanou pozornost svému vzhledu, jsou navonění, pečlivě upravení, s afektovaným chováním. Další pohled na svět homosexuálů sehrály neoficiální kanály, v podobě filmů propašovaných ze západních zemí na VHS kazetách, které se v té době podomácku kopírovaly a šířily mezi lidmi. Mezi takto kolující filmy patřila komedie Policejní akademie (1984), v níž se objevuje ikonická scéna Blue Oyster Bar. Zde jsou návštěvníci gay baru Modrá ústřice zobrazováni jako hypermaskulinní muži v kožených oblecích. Pro mnoho diváků v Československu, kteří film shlédli, to byl vůbec první vizuální kontakt s tématem homosexuality. [63]

S pojmem homosexuál se občan v Československu mohl setkat také prostřednictvím beletrie. Šlo o postavy, které byly často spojovány s buržoazií, dekadencí, exotikou, výstředností či bohémstvím. [64, 65, 66, 67]. Z příruček pro laickou veřejnost zaměřených na dospívání, sexualitu a rodinu, ve kterých bylo možné najít alespoň některé informace o homosexualitě, lze uvést například: Knížka pro chlapce: o dorůstání a dospívání (1980), [68] Dospívající v rodině (1981), [69] Malá abeceda rodiny (1983), [70] Moderní láska a sexualita, manželství a rodina (1985), [71] Sexuální zrání mladého muže (1986) [72] nebo Vychováváme děti (1988) [73]. Sami homosexuálové, kteří se obraceli na sexuologické oddělení, hledali potvrzení své sexuální orientace, potřebovali poradit, jak o ní mluvit s rodiči, nebo hledali podporu při navazování partnerských vztahů. Zajímali se také o informace týkající se onemocnění AIDS, které bylo v té době silně medializované a spojované s homosexualitou. Mnozí z nich také usilovali o zvládnutí úzkostí a strachu, které u nich vyvolávala nejistota nebo negativní zkušenosti z okolí. [74].

Společenský tlak, zejména ze strany rodiny, vedl k tomu, že mnozí homosexuálové raději svou orientaci skrývali. Někteří dokonce vstupovali do manželství s osobami opačného pohlaví, aby se vyhnuli odsouzení, a ochránili své společenské postavení nebo pracovní místo. [61, 75] Veřejné přiznání k homosexuální orientaci vyžadovalo značnou odvahu, a proto se k ní otevřeně hlásil jen málokdo.

Použité zdroje:

  1. RATAJ, Jan a HOUDA, Přemysl. Československo v proměnách komunistického režimu. Online. Vysokoškolská učebnice. V Praze: Oeconomica, 2010. ISBN 978-80-245-1696-7.
  2. ANDĚL, Michal; ČERNÝ, Karel; DIVIŠOVÁ, Bohdana; HLAVÁČKOVÁ, Ludmila; KŘÍŽOVÁ, Eva et al., 2023. Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada, Lékařství. Praha: Paseka. ISBN 978-80-7637-331-0, s. 436, 438-440.
  3. Kontrola kuřácké epidemie – každý může pomoci!, Časopis lékařů českých. Roč. 126, č. 23, s. 729. ISSN 0008-7335.
  4. ROŽÁNEK, Pavel, 1988. Dlouhodobé kuřáctví a plicní nemoci. Praha: Ústav zdravotní výchovy.
  5. SVOBODOVÁ, A, 1981. Zkušenosti dětí školního věku s kouřením cigaret. Československá pediatrie. Roč. 36, č. 7, s. 400-402.
  6. KŘIVÁK, František, 1988. Patnáctiletí v oblacích kouře. Zdravotnické noviny (Avicenum/Mladá fronta). Roč. 37, č. 11, s. 4. ISSN 1805-2355.
  7. OMELKA, F; HORÁČKOVÁ, E a BYSTRÝ, J, 1988. Koureni u soucasne mladeze. Československá pediatrie. Roč. 43, č. 6, s. 341-343.
  8. SVOBODOVÁ, Alena a VODRÁŽKA, Rudolf, 1980. 10 + 1 otázka o kouření. Praha: Ústav zdravotní výchovy.
  9. SVOBODOVÁ, Alena, 1982. Chcete mít z dítěte nekuřáka? : rady pro novopečené i zkušenější rodiče. Praha: Ústav zdravotní výchovy.
  10. SVOBODOVÁ, Alena; ŠEVČUK, A. G a ŠTĚPANOVOVA, Z. N, 1985. Dívkám o kouření. Praha: Ústav zdravotní výchovy.
  11. NOVÁK, Miroslav, 1980. O kouření. Praha: Avicenum.
  12. SVOBODOVÁ, Alena a KOZÁK, Jiří T, 1986. Mládež a kouření: pomůcka pro pedagogy a vychovatele. Praha: Ústav zdravotní výchovy.
  13. KANDUS, Jiří, 1987. Epištoly k smělým kuřákům. Praha: Avicenum.
  14. Šance pro 3 000 000 : Z výzvy vědecke rady ministerstva zdravotnictví ČSR k celospolečenské protikuřácké kampani, Zdraví (Praha). Roč. 36, č. 1, s. 6-7. ISSN 0139-5629.
  15. HOUŠTĚK, Josef; KUBAT, K a BIRČÁK, Ján, 1988. Výzva k celospolečenské protikuřácké kampani „Šance pro 3 miliony“. Československá pediatrie. Roč. 43, č. 2, s. 100-101.
  16. KOZÁK, Jiří T. Šance pro tři milióny: jak je to s kouřením? Studijní materiály na pomoc lektorům. Praha: Horizont, 1988.
  17. Rudé právo:Orgán Ústředního výboru KSČ. Praha: Komunistická strana Československa, 1988, 68-69. ISSN 0032-6569.
  18. Průboj: Časopis Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem: KV KSČ Ústí nad Labem, 1988, 40. ISSN 1804-5782.
  19. Československý sport: [Praha]. Praha: Orbis, 1988, 36. ISSN 0323-1224.
  20. Mladý svět: týdeník. Praha: Mladá fronta, 1988, 30. ISSN 0323-2042.
  21. Květy. Časopis pro celou rodinu. Praha: 1988, 38. ISSN 0023-5849.
  22. Vlasta. Praha: Mona, 1988, 42. ISSN 0139-6617.
  23. HAŠKOVCOVÁ, Helena, 1988. Rozhlasový experiment pro všechny, kdo kouří. Zdravotnická pracovnice. Roč. 38, č. 9, s. 550-552. ISSN 0049-8572.
  24. Zdravotnické noviny. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 26.8.1988, 37(34), s. 4. ISSN 0044-1996.
  25. Zdravotnické noviny. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 22.7.1988, 37(31), s. 2. ISSN 0044-1996.
  26. Zdravotnické noviny. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 15.3.1988, 37(11), s. 2. ISSN 0044-1996.
  27. Zdravotnické noviny. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 7.10.1988, 37(40), s. 7. ISSN 0044-1996.
  28. Zdravotnické noviny. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 14.10.1988, 37(41), s. 4. ISSN 0044-1996.
  29. chrome extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://adzpo.sk/images/articles/po-1992-27-4-240-243.pdf
  30. Zákon č. 20/1966 Sb. Zákon o péči o zdraví lidu. In Zákony pro lidi. Dostupné z:https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1966-20
  31. Věstník Ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky. 1968. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství. ISSN 0139-9837.
  32. DBALÝ, Vladimír a NAVRÁTIL, Josef, 1987. Choroby přenášené pohlavním stykem. Praha: Naše vojsko. s. 9-22.
  33. ŠŤÁVA, Zdeněk, 1987. Sexuálně přenosné nemoci: základy současných poznatků pro lékaře, zdravotnické pracovníky, pedagogy a laickou veřejnost. Praha: Avicenum.
  34. WILLCOX, R. R a FADRHONCOVÁ, Anna, 1980. Diagnostika, léčení a prevence venerických nemocí. Praha: Ministerstvo zdravotnictví České republiky. s. 6-89.
  35. FADRHONCOVÁ, Anna, 1982. Stručné pokyny pro nemocné kapavkou. Praha: Ústav zdravotní výchovy.
  36. MENDL, Vladimír, 1981. Trichomoniáza. Praha: Ústav zdravotní výchovy.
  37. BŘEZINOVÁ, Alexandra, 1986. Pohlavní nemoci. Praha: Ústav zdravotní výchovy.
  38. OBRTEL, Jan. Co by mladí lidé měli také vědět. Praha: Ústav zdravotní výchovy, 1982.
  39. Kaposi’s sarcoma and Pneumocystis pneumonia among homosexual men–New York City and California. MMWR Morbidity and mortality weekly report. 1981;30(25):305-308.
  40. Mladý svět: týdeník. Praha: Mladá fronta, 6. 9. 1983, 25(37), s. 24. ISSN 0323-2042.
  41. Mladý svět: týdeník. Praha: Mladá fronta, 27.03.1984, 26(14), s. 14. ISSN 0323-2042.
  42. BRTNÍKOVÁ, Marta, 1988. AIDS: otázky a odpovědi. Praha: Ústav zdravotní výchovy.
  43. BRTNÍKOVÁ, Marta, 1989. Sex? AIDS!. Praha: Horizont. ISBN 80-7012-021-5.
  44. WALTER, Gustav, 1989. 25 otázek a odpovědí o AIDS. Praha: Ústav zdravotní výchovy.
  45. VONDRÁČEK, Lubomír, 1989. Určeno mladým lidem: poznatky z hromadných akcí zdravotní výchovy v Praze k tématice AIDS. Zdravotnické noviny.
  46. TAUŠ, Lumír, 1991. Některé poznatky z dvouletého působení poradny pro AIDS. Praktický lékař. Roč. 71, č. 11, s. 436-438. ISSN 0032-6739.
  47. STAŇKOVÁ, Marie, 2011. Před 30 lety byla zveřejněna první zpráva o AIDS. Medical tribune. Online. Roč. 7, č. 18, s. b8. ISSN 1214-8911.
  48. STAŇKOVÁ, Marie; DOLECKOVA, V; KAMINKOVA, J; VACEK, Z a KUBÍN, Milan, 1989. První umrtí na AIDS v Čechách. Praktický lékař. Roč. 69, č. 2, s. 57-59. ISSN 0032-6739.
  49. ČEPICKÝ, Pavel a FERENC, R, 1986. Heterosexuální přenos AIDS. Československá gynekologie. Roč. 51, č. 9, s. 749-750. ISSN 0374-6852.
  50. RABOCH, J, 1988. AIDS a ženská prostituce. Praktický lékař. Roč. 68, č. 24, s. 935-936. ISSN 0032-6739.
  51. Trestní zákon. § 203 – Příživnictví. Ve znění zákona č. 53/1963 Sb., účinném od 17. 7. 1963. In: Zákony pro lidi.cz
  52. CHMELÍK, Jan. Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Online. Praha: Portál, 2003, s. 62. ISBN 8071787396.
  53. BRENNER, Christiane. Líné dívky, lehké dívky?: příživnictví a disciplinace mladých žen v době normalizace. Online. In: Dějiny a současnost. 35. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013, s. 19-22. ISSN 0418-5129.
  54. F., Christiane, Hermann, Kai a Rieck, Horst. My děti ze stanice ZOO: příběh narkomanky. Překlad Zuzana Soukupová. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1987.
  55.  Mladý svět: týdeník. Praha: Mladá fronta, 05. 06.1984, 26(24), s. 19. ISSN 0323-2042.
  56.  Mladý svět: týdeník. Praha: Mladá fronta, 9. 8.1988, 30(34), s. 12. ISSN 0323-2042.
  57. FREUND, Kurt. Homosexualita u muže. Praktický lékař. 1966, 46(7), 271. ISSN 0032-6739.
  58. § 244 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon – znění od 8. 12. 1961. In: Zákony pro lidi.cz [online]
  59. JANÍK, Alojz. Veřejnost a duševně nemocný. Praha: Avicenum, 1987, s. 149.
  60. PROCHÁZKA, Ivo, 1989. Postoje lekaru k homosexualite: Z prednaskoveho vecera spolku ceskych lekaru v praze dne 3. 4. 1989. Časopis lékařů českých. Roč. 128, č. 26, s. 831. ISSN 0008-7335.
  61. GÜNTHER, E, 1986. Homosexualita a spolecnost. Zdraví (Praha). Roč. 34, č. 12, s. 19. ISSN 0139-5629.
  62. Drescher J. Out of DSM: Depathologizing Homosexuality. Behav Sci (Basel). 2015 Dec 4;5(4):565-75.
  63. Police Academy [Policejní akademie] [film]. Režie  Hugh Wilson. USA, 1984.
  64. DANIELSSON, Bengt. Gauguin na Tahiti a Markézách. Praha: Vyšehrad, 1983, s. 21. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:12ec0ae0-a158-11e3-a880-5ef3fc9ae867
  65. MACHALA, Drahoslav et al. To pravé místo: (reportér Hemingway). Praha]: Novinář, 1987.
  66. BALVÍN, Josef, Jaroslav FRYČER, Jindřich POKORNÝ a Martin DYRYNK. Kniha o kabaretu. Praha: Mladá fronta, 1988.
  67. GRANT, Michael. Římští císařové: životopisy vládců císařského Říma v letech 31 př. Kr. – 476 po Kr. Praha: BB art, 2002-1985, s. 44. ISBN 80-7257-731-X.
  68. JACZEWSKI, Andrzej a Jerzy ŻMIJEWSKI. Knížka pro chlapce: o dorůstání a dospívání. Praha: Avicenum, 1980, s. 92.
  69. JANOTOVÁ, Dana a Helena WERNISCHOVÁ. Dospívající v rodině. Praha: Mona, 1981, s. 31.
  70. PACHL, Ladislav a Milada BARTOŠOVÁ. Malá abeceda rodiny. Praha: Panorama, 1983, s. 77.
  71. BRTNÍKOVÁ, Marta a Václav ŠEDIVÝ. Moderní láska a sexualita, manželství a rodina. Praha: Naše vojsko, 1985, s. 71.
  72. PONDĚLÍČEK, Ivo a Jaroslava PONDĚLÍČKOVÁ-MAŠLOVÁ. Sexuální zrání mladého muže. Praha: Avicenum, 1986, s. 93.
  73. PRCHAL, Josef. Vychováváme děti. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, s. 124.
  74. HUBÁLEK, Slavomil, 1988. Skupinova psychoterapie homosexualnich pacientu. Praktický lékař. Roč. 68, č. 5, s. 187-188. ISSN 0032-6739.
  75. HIML, Pavel; SEIDL, Jan a SCHINDLER, Franz, 2013. „Miluji tvory svého pohlaví“ : homosexualita v dějinách a společnosti českých zemí. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-0876-7.

Citace

SURÁ, Alexandra. Zdraví a nemoc v povědomí našich předků od pravěku po současnost: Československo 80. let. Lékařská knihovna. Online. 2025, roč. 30, č. 1-2. ISSN 1804-2031. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/2025-30-1-2/zdravi-a-nemoc-v-povedomi-nasich-predku-od-praveku-po-soucasnost-ceskoslovensko-80-let/ [cit. 12.07.2025].