Šimon KRÝSL, Zdravotnické muzeum NLK

V roce 2018 slaví Oční klinika 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 200 let od svého založení.  Klinika si výročí připomněla 13. června odborným seminářem, tematickou výstavou a bohatě ilustrovanou publikací. Výstava, která v prostorách kliniky a klinické knihovny zobrazila dvě století pražské oftalmologie, vznikla ve spolupráci s řadou odborníků a pamětníků i se Zdravotnickým muzeem Národní lékařské knihovny. Předměty ve vitrínách dokumentují přístroje, nástroje a pomůcky, které sloužily a slouží léčbě nemocných i výuce studentů, z historických sbírek Oční kliniky a Zdravotnického muzea. Obrazové panely představují historii budovy kliniky, její přednosty a zároveň významné oftalmology v Praze od 18. století do současnosti, i novinky, jimiž klinika oboru v jednotlivých obdobích přispěla.[1] 

V době vzniku Všeobecné fakultní nemocnice r. 1790 byla výuka oftalmologie v Rakousku včetně českých zemí převážně teoretická. Obvykle byla součástí fyziologie, případně anatomie: výzkumu zraku se věnoval prof. Jiří Procháska (1749-1820), profesor anatomie, fyziologie i očního lékařství, ale rovněž Jan Evangelista Purkyně (1787-1869), který zavedl objektivní vyšetření očního pozadí a studoval subjektivní zrakové jevy.  Procháska přednášel oční lékařství od r. 1778 studentům 2. ročníku podle podkladů H. Boerhaava (1762) a později J. J. Plencka (1788), s praktickými ukázkami operací ve vlastním bytě.  Jeho nástupce, profesor fyziologie Josef Rottenberger (1760-1834), měl již k dispozici i učebnici zakladatele vídeňské oční kliniky (1812) Josepha Beera (1763-1821). Pro praktickou výuku se Rottenberger pokusil zřídit po Beerově vzoru soukromý ústav pro léčbu chudých očních nemocných, který však z finančních důvodů zůstal otevřen jen krátce.[2]

Dekret dvorské studijní komise z 2. května 1818 o zřízení klinik očního lékařství na lékařských fakultách reagoval na kabinetní list císaře Františka I. z 25. dubna. Dekret předepsal semestrální teoretické i praktické kursy na všech universitách monarchie, jakmile na nich bude jmenován profesor, povinné pro studenty 5. ročníku medicíny a nepovinné pro studenty chirurgie. K získání titulu magistra očního lékařství musel student absolvovat dva půlroční kursy a pod dohledem profesora úspěšně operovat kataraktu (šedý zákal). Především však musel být zřízen „na každé universitě, tak jako pro lékařství a chirurgii, při nemocnici klinický ústav pro oční lékařství, jenž bude přijímat nemocné s očními chorobami během celého školního roku a v jehož blízkosti budou probíhat i přednášky.“[3]

Proces zřizování pražské oční kliniky si vyžádal čas. Pátého září 1818 byl vypsán konkurs na místo profesora, 10. září povolilo gubernium zřízení kliniky ve všeobecné nemocnici a pověřilo stavební komisi hledáním vhodných prostor. Na jaře 1819 pak byly klinice přiděleny dvě malé a podle všeho tmavé místnosti chirurgické kliniky v prvním patře západního křídla nemocnice (tedy na straně směrem k Vltavě), původně operační sálek a pokoj pro operované, posluchárnu oftalmologie sdílela s chirurgií. Takto malé prostory bylo snadné přesouvat a umístění kliniky v západním křídle se následujících letech neustále měnilo. Po přestavbě nemocnice (1838 -1840) se klinika přemístila do nového východního křídla, kde měla operační sál, dva pokoje a pokojík asistenta a stále sdílenou posluchárnu, později získala další dva pokoje ve staré (východní) části nemocnice.[4]

Konkurs na místo přednosty – písemná práce, přednáška a operace na mrtvém – proběhl v Praze, Vídni a Linci 14. 11. 1818. Z pěti kandidátů byl vybrán pražský stavovský oční lékař Johann Nepomuk Fischer (1777-1847), dříve Beerův asistent ve Vídni, který od r. 1808 operoval v hradčanském Klarově ústavu a své operační hodiny zpřístupnil i posluchačům medicíny. Jmenován byl 25. ledna 1820 a dekret mu byl doručen v březnu téhož roku. Téhož roku 17. dubna slavnostně zahájil v pražském Karolinu přednášky a nadále přednášel pět dní v týdnu po hodině praktické výuky. V květnu požádal o klinického asistenta. Asistentské místo do té doby zdarma zastával asistent chirurgické kliniky Friedrich Peithner von Lichtenfels (1795–1854) a když Fischer téhož roku onemocněl, zastupoval jej na klinice i místě stavovského očního lékaře – rovněž bezplatně – sekundář Karel Petr Dvořák (1793-1832). Dvořák placené místo získal a klinika tak měla od 18. 11. 1820 prostory, přednostu, pacienty i asistenta.[5]

V lednu byly Dvořákovi zaslány úřední instrukce pro asistenty kliniky, Fischer zároveň požádal i o přidělení obytné místnosti pro asistenta. Místo bylo přidělováno na jeden rok s možností prodloužení. Dvořák je zastával dvakrát a po odchodu z kliniky se stal stavovským očním lékařem: jeho nástupcem na klinice i v této funkci byl Josef Ryba (syn známého hudebního skladatele, 1795-1857). Mezi řadou dalších asistentů vynikl Ferdinand Carl Arlt (1812-1887), který pozici asistenta zastával v letech 1840-1842, v roce 1843 se habilitoval z ušního lékařství, po Fischerově smrti vedl oční kliniku a r. 1849 ji převzal jako řádný profesor. Fischerovým asistentem byl i Arltův nástupce Josef Hasner (1819-1892), později též rektor University Karlovy.[6]Johann Nepomuk Fischer se v řadě ohledů zasloužil o vybudování kliniky.  Zřídil ambulantní oční kliniku, aby mohl léčit chudé pacienty na veřejné náklady a získat tak ambulantní nemocné pro demonstrace studentům. Oční nemocné pro výuku nacházel i na dalších odděleních všeobecné nemocnice; od r. 1841 zařídil, aby pražské nemocnice, chorobince a další ústavy informovaly kliniku o zesnulých s očními chorobami a zajistil tak mrtvé pro pitvy na oční klinice.  Pro výuku získal rovněž fantomy k nácviku operací katarakty a slzných cest, včetně dvou přístrojů z dílny pražského mechanika Josefa Božka (1782-1835).[7] Do fantomů se vkládaly oči z mrtvých i ze zvířat: pro nedostatek očí vyvinul Fischer umělé oči z přírodních materiálů. „Průhledná rohovka [umělého oka] sestává ze zvlášť upraveného ovčího střeva, duhovka z pružné, modře zabarvené tkáně předivek [molů Phalaena tinea evonymella či Phalaena tinea padella], čočka z kaučuku, sklivec z rosolovité hmoty, skléra zčásti z korku, zčásti z kůže nebo papíru.“[8]

Pro demonstraci vzácnějších očních chorob dal v druhé polovině 30. let vyrobit voskové a zřejmě i skleněné modely, které zhotovil asistent patologického ústavu Maxmilian Paulus (1809-1879), pozdější kustod sbírky voskových modelů vídeňského Josephina. Na II. sjezdu německých přírodozpytců a lékařů v Praze r. 1837 referoval Fischer jak o operačních fantomech, tak o modelech. Zatímco Božkovy fantomy se fyzicky nedochovaly, voskové modely jsou dodnes na Oční klinice a byly významnou součástí výstavy k jejímu výročí. [9]

Fischer byl rovněž autorem první učebnice očního lékařství vydané v Čechách: jeho práce Klinischer Unterricht in der Augenheilkunde (1832) je vystavena spolu s díly dalších přednostů kliniky a knihami významnými pro oftalmologii v Čechách v dějinách i současnosti v knihovně Oční kliniky, kterou založil a doplňoval. Řada knih této knihovny nese na frontispisu věnování „Bibliothecae ophthalmicae  dono dedit J. Fischer“. Již r. 1821 daroval klinice 60 knih, r. 1828 pak celou svou odbornou knihovnu. Některé knihy věnovali studenti kliniky i Fischerovi nástupci, jejichž věnování v knihách rovněž nalezneme.[10]

Fischer usiloval o jmenování universitního výrobce nástrojů, který by zajistil kvalitní nástroje i pro oční kliniku a s nímž by bylo možné se dohodnout na potřebě i povaze nástrojů. Při příchodu na kliniku si přinesl nástroje vlastní, které se používaly ještě r. 1836; v červenci 1821 povolilo gubernium zakoupení řady nástrojů pro praktickou výuku oftalmologie (celkem za 271 zlatých). Johann Pilz z Mikulášovic byl jmenován universitním nástrojařem v lednu 1822, ale do Prahy nepřijel a nástroje klinika objednávala ve Vídni po konzultacích s tamější klinikou.[11] Sám Fischer navrhl například drobnou, zahnutou pinzetu, kterou doporučoval především k iridektomii (vytažení a odstranění části duhovky) a vytváření umělé zornice. Ve své učebnici oftalmologie (1832) píše: „tam, kde bylo možné umístit novou zornici do vnitřního koutku oka, prokázala mi velmi dobré služby má pinzeta o délce tři čtvrti palce, jejíž celou lehce zahnutou rukojeť držím mezi palcem opřeným pod nosem [im Nasenwinkel] a ukazovákem. Zmíněná pinzeta, poněkud robustnější konstrukce, se dobře hodí i k jiným účelům, např. k odstranění cizích těles v oku. (I další nástroje, používané v očním lékařství, by mohly a měly být mnohem kratší, mnohem menší!)“  Fischerova pinzeta byla používána donedávna: na výstavě na oční klinice je k vidění společně s pravoúhle zahnutou kličkou k úplnému vynětí čočky, která nese jméno Ferdinanda Arlta nebo lžičkou k obdobnému účelu, kterou modifikoval a popsal Anton Elschnig (1863-1939), poslední předválečný přednosta německé kliniky v Praze.[12]

Během dvou set let historie zažila klinika rozdělení a opětovná spojení. Roku 1883 byla pražská universita rozdělena na českou a německou:  Josef Hasner z vedení na protest proti rozdělení odstoupil a přednostou německé části byl jmenován Adolf Schenkl  (1841-1924), přednostou české Josef Schöbl  (1837-1902), jehož přednášky se staly základem první česky psané oftalmologické učebnice. Oční lékařství podle přednášek Josefa Schöbla z rukopisu litograficky rozmnožil r. 1892 Schöblův student Václav Novotný (1861-1945), později praktický lékař v Trstěnici u Litomyšle. I tato učebnice, se Schöblovými vlastními ilustracemi očních chorob i nástrojů, byla na výstavě představena. [13]

Německá klinika byla od r. 1900 umístěna v přízemí tzv. jubilejního pavilonu, dokončeného o dva roky dříve, v roce 50. výročí vlády Františka Josefa I., kde se – ač v jiných prostorách – nachází Oční klinika i dnes.[14]

Česká klinika získala uvolněné prostory v hlavní budově nemocnice. Po rozdělení vedli německou kliniku krátce Hubert Sattler (1844-1928), později profesor v Lipsku, Isidor Schnabel (1842-1908) a Wilhelm Czermak (1856-1906), od r. 1907 Anton von Elschnig. Roku 1933 byl profesorem ustanoven Jaroslav Kubík (1886-1980), jehož r. 1940 nahradil Herwigh Rieger (1898-1986). Přednostou české kliniky byl po Schöblově smrti jmenován Jan Deyl (1855-1924). Po dvouletém působení Otakara Lešera (1878-1929) vedl kliniku až do uzavření českých vysokých škol Roman Kadlický (1879-1948), který se po osvobození do funkce vrátil. Klinika však po válce zůstala rozdělena: z české oční kliniky se stala I. oční klinika, jejíž vedení po prof. Kadlickém převzal Emil Dienstbier (1908-1985), po němž ji postupně vedli Jiří Malec (1920-1997), Šárka Pitrová (nar. 1947) a Jarmila Boguszaková (nar. 1936). Německá klinika se po zrušení německé university r. 1945 stala II. oční klinikou, pod vedením Jaromíra Kurze (1895-1965), Věry Kadlecové (1913-2002), Jarmily Votočkové (1910-1984) a Hanuše Krause (1928-2006).  V roce 1998 byla klinika opět sjednocena a jejím přednostou se stal Martin Filipec (nar. 1955). Od r. 2004 byla přednostkou Bohdana Kalvodová (nar. 1949), po níž převzala vedení kliniky dnešní přednostka Jarmila Heissigerová (nar. 1973).

Výstava odkazuje i na řadu přednostů a dalších pracovníků kliniky novější doby a na proměny oboru v průběhu její historie. Návštěvníci mohli vidět např. optotypy, které pro české nemocné upravil Josef Schöbl, tabuli s českými optotypy a držadlem, již r. 1891 vydal optik pražské oční kliniky Karel Heller (1844-1902), oftalmotropy, výukové modely fungování okohybných svalů z 20. let, zkušební soupravy pro brýle i pro kontaktní čočky, nebo řadu přístrojů a nástrojů, na klinice užívaných, včetně oftalmoskopu, jejž vlastnil a používal prof. Hanuš Kraus.  Ještě cennější byla osobní účast řady někdejších přednostů, profesorů a lékařů kliniky na semináři, který tak ukázal, že příběh pražské oční kliniky je stále živý, že pokračuje do budoucnosti v návaznosti na historii a s vděčností těm, kdo jej v minulosti utvářeli.

Odkazy:

[1] Jarmila Heissigerová, ed., 200 let oční kliniky v Praze (Praha: Maxdorf, 2018). K dějinám pražské oční kliniky srov. Věra Kadlecová, „Počátky oční kliniky v Praze, její první profesor J. N. Fischer a jeho asistenti,“ Československá oftalmologie 39 (1983), 131-138, 202-214, 268-280, 357-374; Svatopluk Řehák, Jiří Řehák, „Historie očního lékařství v Čechách, na Moravě a na Slovensku,“ Česká a slovenská oftalmologie 58 suppl. (2002); Bohdana Kalvodová, „Vývoj oftalmologie na Oční klinice Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze,“ Česká a slovenská oftalmologie 61/ 5 (2005), 303-310. K výuce v Praze před zřízením kliniky srov. Ludmila Hlaváčková, Eva Rozsívalová, Studium a přednášky na lékařské fakultě pražské univerzity v letech 1690-1848 (Praha: Univerzita Karlova, 1984) [2] Kadlecová (1983), 132-134 [3]„Regulierung des Studiums der Augenheilkunde,“ Sr. k.k. Majestät Franz der Ersten Politische Gesetze und Verordnungen für die österreichischen, böhmischen und galizischen Erbländer, Band 46 (Wien, 1920), 147-149, http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=pgs&datum=1818&page=183&size=45 [4] Archiv Univerzity Karlovy (AUK), Podací protokol studijního direktorátu lékařské fakulty (Medizinisches Einreichungs-Protocoll) 1818-1823. Ludmila Hlaváčková, Petr Svobodný, Jan Bříza, Dějiny všeobecné fakultní nemocnice v Praze 1790-2010 (Praha: VFN, 2011), 44; Jaroslav Šťastný, Die Geschichte und der gegenwärtige Zustand des k.k. allgemeinen Krankenhauses in Prag (Prag: Calve, 1891) [5] AUK, Podací protokol studijního direktorátu lékařské fakulty, 1820; Kadlecová (1983), 136-138, 358 [6] Kadlecová (1983), 357-364 [7] J. N. Fischer v Klinischer Unterricht in der Augenheilkunde (Prag: Borrosch und André, 1832), 386 uvádí, že fantomy sestrojil Josef Božek, tak i Kadlecová (1983), 270. V knize Božkové: životní osudy Josefa Božka a jeho synů (Praha: SNTL, 1953), 143-144 přisuzuje Jiří Streit konstrukci Božkovu synu Romualdovi (1814-1899), zřejmě vycházeje z jeho pamětí, Romuald Božek byl však v této době teprve patnáctiletý. Nákres automatu pro oční operace v archivu Národního technického muzea je zde datován až rokem 1875. Jaroslav Dolenský, Josef a Romuald Božek (1786 – 1898): Inventář (Praha: Národní technické muzeum, 1935). [8] J. N. Fischer, Klinischer Unterricht in der Augenheilkunde, 386, srov. Kadlecová (1983), 270-271 [9]  J. N. Fischer, Klinischer Unterricht in der Augenheilkunde, 386 [10] Kadlecová (1983), 270 [11] Kadlecová (1983), 270, AUK Podací protokol studijního direktorátu lékařské fakulty, 1821 [12] Fischerova pinzeta byla „předmětem měsíce“ Zdravotnického muzea NLK na červen 2018. [13] Václav Novotný se narodil 12. 9. 1861 ve Slaném a promoval na české lékařské fakultě v Praze 25. 7. 1893. Později publikoval rovněž brožuru O alkoholismu, jeho významu zdravotnickém a sociálním (Praha: Topič, 1902).  V Trstěnici působil až do smrti v květnu 1945. Srov. obecní kroniku obce Trstěnice Josefa Drymla (1958), http://www.trstenice.cz/uvod-p-drymla-cp-174; NA Praha Policejní ředitelství- konskripce, kt. 431, obraz 986. [14]Srov. Ludmila Hlaváčková, Petr Svobodný, Jan Bříza, Dějiny všeobecné fakultní nemocnice v Praze 1790-2010 (Praha: VFN, 2011), 95-96; Wilhelm Paul Czermak , Rudolf von Jaksch, Max Saenger, Der Kaiser Franz Josef-Pavillon im k.k. Allgemeinen Krankenhause zu Prag (Prag:  Bellmann, 1900)

---

Citace

KRÝSL, Šimon.. Oční klinika LF UK a VFN oslavuje. Lékařská knihovna [online]. 2018, roč. 23, č. 1-2 [cit. 22.12.2024]. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/archiv/2018-23-1-2/ocni-klinika-lf-uk-a-vfn-oslavuje/. ISSN 1804-2031.