Mgr. Iveta Svobodová, NLK

První část příběhu o pražském Lékařském domu jsme v předchozím čísle Lékařské knihovny zakončili v době, kdy začala první světová válka. Válka přivedla Evropu do hluboké krize a chaosu. V této obtížné době nebyl prostor ani zájem věnovat se výstavbě nové, moderní a honosné budovy, jakou měl Lékařský dům, tehdy ještě „spolkový dům“, potenciálně být.

Náš příběh končil koupí pozemku Jedové chýše. Kvůli komplikacím ohledně regulací a stavebního povolení se plány na „spolkový dům“ opět odložily. Profesor Heveroch, který měl Jedovou chýši v oblibě, uvažoval o tom, že zde postaví svůj rodinný domek, a tak byl zatím pověřen finanční správou a dohledem nad oběma domy na tomto pozemku. Bohužel tuto myšlenku už nestihl realizovat, neboť zemřel dříve, než se ke stavbě dostal. Ke zboření původních domků na pozemku Jedové chýše, ani k plánované novostavbě „spolkového domu“ poté už nedošlo a oba domky zůstaly v majetku Spolku českých mediků. Také činnost Poradního sboru pro vybudování spolkového domu byla přerušena. Nebo spíše přesnými slovy dr. Břetislava Helbicha, uvedenými v zápisu ze schůze delegátů Ústřední jednoty Československých lékařů z 11. 3. 1923:

„Sbor pak sám nebyl sice rozpuštěn, ale nebyl ani svolán a proto se také nescházel.“ [3]

Nicméně při Spolku českých mediků trval Poradní sbor pro vybudování spolkového domu až do roku 1917. [2]

Tak skončila první etapa snah o výstavbu lékařského domu a budova Jedové chýše zůstala nedotčena.

Nový sbor pro postavení lékařského domu

Kvůli dlouhotrvajícímu válečnému konfliktu se zdálo, že vize moderního a komplexního sídla lékařů zůstane nepřekonaným snem, ale myšlenka lékařského domu přece jen nebyla zapomenuta.

Na realizaci myšlenky lékařského domu znovu začala pracovat až Ústřední jednota československých lékařů *. Na výše zmíněné schůzi delegátů ze dne 11. března 1923 bylo rozhodnuto o svolání zbytku původního Poradního sboru pro vybudování spolkového domu, který se již od začátku války nesešel. Ústřední jednota tím oficiálně přijala do svého programu výstavbu lékařského domu. [2]

A tak byli na den 3. října 1923 pozváni do zasedací síně Lékařské komory členové dosavadního Poradního sboru pro vybudování spolkového domu. Dostavili se: prof. Heveroch, dr. Kristen, as. dr. Jedlička za Spolek českých lékařů a Časopis českých lékařů, dr. Kotýnek, dr. Helbich a dr. Malík za Ústřední jednotu československých lékařů, MUC. Helbich a MUC. Tauer za Sbor československých mediků a Podpůrný fond Purkyně.

Podle zápisu ze schůze, otištěném ve Věstníku českých lékařů ze dne 13. října 1923 (č. 41, s. 581–582), máme jasnou představu o tom, jak setkání probíhalo. Schůzi předsedal MUDr. František Kotýnek. MUDr. Břetislav Helbich, tehdejší starosta Spolku československých mediků, navrhl, aby se nejdříve provedla rekonstrukce minulosti z hlediska celého vývoje snažení o původní výstavbu „spolkového domu“. Přednesl pak referát o historii všech aktivit předešlého Spolku českých mediků, až do doby, kde ve svém snažení skončil předválečný Poradní sbor. [3]

Na referát navazovala debata. Bylo jednomyslně rozhodnuto o založení nového samostatného spolku – Sboru pro postavení lékařského domu v Praze. Zvolila se také komise k vypracování jeho stanov. V komisi byli prof. Heveroch, dr. Kotýnek, dr. Kristen, dr. Malík a MUC. Helbich. [3] Ustavující valná hromada se konala16. února 1924. Předsedou Sboru byl zvolen prof. Vítězslav Janovský. Dalšími členy nového sboru byli: prof. dr. Antonín Heveroch, MUDr. Jan Semerád, MUC. Břetislav Helbich, MUDr. Milan Janů, doc. dr. Otakar Kose, MUDr. František Kotýnek, MUDr. Jiří Turinský, prof. dr. František Šamberger, doc. dr. František Zahradnický, prof. MUDr. Rudolf Jedlička, prof. dr. Jan Jesenský, Mr. Ph. Laub, MUDr. Adolf Řibřid, MUDr. Josef Malík, MUDr. Vladimír Ulrich, MUDr. Otakar Horák, MUC. St. Tumpach, MUDr. Antonín Haasz, MUDr. Josef Kristen, MUDr. Jan Rudolf, MUDr. Jan Tůma. [1]

Získání financí

Při vzniku Sboru pro postavení lékařského domu bylo také dohodnuto, že bývalý Poradní sbor mu do správy postoupí všechen svůj majetek, tedy i oba domy na pozemku Jedové chýše. [3] V roce 1924 byla Jedová chýše prodána. Spolek českých mediků nejprve zkoušel požádat písemně všechny své věřitele, aby nepožadovali zpět peníze, které před lety investovali do koupě Jedové chýše, ale aby je svěřili novému spolku, který úkol Poradního sboru převzal. Bohužel neuspěli. Ani jediný z věřitelů nezaujal k této akci kladné stanovisko. Proto byli nuceni po prodeji Jedové chýše vyplatit všechny lékařské korporace, jež kdysi tuto koupi umožnily, a to i s úroky. [1]

S neochotou se Sbor potýkal také později, když znovu sháněl finance na stavbu lékařského domu. V pojednání dr. Břetislava Helbicha, který na tyto časy vzpomíná ve Věstníku českých lékařů, vydaném u příležitosti otevření Lékařského domu v roce 1931, je přímo zmiňováno:

„[sbor] byl příliš dychtiv okamžitého úspěchu… Domníval se, že nadšení, které ovládá jeho činovníky, jest obecné. Že lékařská veřejnost jenom čeká na jeho první nesmělé kroky životem, aby mu přinášela svoji pomoc a zaručovala jeho úspěch. Domníval se, že provolání k lékařské veřejnosti, které bylo také jeho pracovním programem, strhne najednou každého tak, že kde kdo bude chovat jenom jednu touhu: státi se také jeho členem. Choval naději, že naše odborná veřejnost nelékařská projeví ihned ochotu a zvolí zrození Sboru za příležitost, při které by se odvděčovala lékařům za mnohé, čím jest jim vázána. Bláhově doufal, že naše peněžní ústavy, které obchodují s lékařskými kapitály, budou povolny část zisku, kterého takto docilují, investovati do svépomocného lékařského podniku toho významu, jaký jsme po právu přikládali Lékařskému domu.“

Skutečnost ale byla odlišná. Sbor docílil pouze toho, že 484 lékařů prohlásilo ochotu odvádět mu ročně menší obnos v podobě pravidelného členského příspěvku. Ze všech československých peněžních ústavů, bank a spořitelen, na které se členové sboru obrátili, dostali jen jedinou hmotnou podporu, a to 100 Kč ** od Zemské banky. Koncem roku 1924 disponoval Sbor pouze jměním ve výši 24 621 Kč, a to včetně základního daru 10 000 Kč od Ústřední jednoty československých lékařů.

Během roku 1925, na základě oslovení Svazu československého Lékárnictva, vznikl fond „Základ lékárníků“, který do února 1927 získal 13 745 Kč. Smrt prvního předsedy sboru, p. prof. dr. Vítězslava Janovského (†19. března 1925), dala podnět ke sbírkám na jeho památku. Z výnosu této sbírky byl pak vytvořen „Základ prof. dr. V. Janovského“, který byl přidružen ke jmění Lékařského domu. Nakonec ale přispělo pouze 470 lékařů. K těmto dvěma „základům“ jmění lékařského domu byl později připojen ještě „Základ dr. Jana Semeráda“ (ten vykazoval 128 680 Kč) a „Základ úředních lékařů“. Dalším příspěvkem byl „Jubilejní dar Ústřední jednoty československých lékařů“, zahrnující povinnou jubilejní daň na lékařský dům od všech jejích členů, což vykazovalo částku přesahující 100 000 Kč.

Sbor pro postavení lékařského domu se obrátil na Ústřední jednotu československých lékařů, Mladou generaci lékařů, Spolek československých zubních lékařů v Praze a Spolek českých lékařů v Praze, které měly k dispozici své vlastní stavební fondy. Ty zahrnovaly peníze, které se shromáždily z hospodářských přebytků těchto spolků a které měly být použity na zařízení vlastních příbytků. Sbor požádal spolky, aby mu peníze podstoupily. Členové Sboru se snažili spolky přesvědčit, že jejich fondy budou efektivněji investovány, pokud se jmění shromáždí do jednoho celku a svěří se jedné správě, která bude mít za úkol zřídit středisko československých lékařů. Bylo třeba dát záruku, že přispěvovatelé na lékařský dům budou vyslyšeni ve svých požadavcích na stavbu domu a jakmile bude postaven, budou mít podíl i na správě jeho kapitálu. K „základům“ jmění byly tedy připojeny: „Základ Ústřední jednoty československých lékařů“, „Základ Mladé generace lékařů“, „Základ Spolku československých zubních lékařů v Praze“ a „Základ Spolku lékařů českých v Praze“. Koncem roku 1927 dosáhl rozpočet Sboru 919 088 Kč.

Mezitím v roce 1928 se už začalo pomalu pracovat na stavebních přípravách. Dr. Helbich ve svém článku vzpomíná:

„Podrobovali jsme znovu a znovu kritice obě stanoviska: provisorium – definitivum. Znovu jsme uvažovali řadu různých pozemků, nebyly-li by vhodné pro budoucí lékařský dům, volili jsme již také technického odborníka, jako poradce Sboru (arch. Kalouse) a dali mu pracovati ideové náčrty plánů budoucího domu, což předpokládalo, že jsme již měli svůj jakýsi podrobný stavební plán.“

Sbor si uvědomoval, že po úspěchu získání kapitálu od všech korporací, které mohly pro tento účel přijít v úvahu, nezbývá už tolik možností k získání větších peněžních obnosů najednou. Proto byli rozhodnuti obrátit se na pomoc jednotlivců. Během roku 1929 se uchýlili k několika akcím, které měly opatřit další příjmy.

Nejprve intenzivně pracovali na tiskové propagaci. Dle slov dr. Helbicha:

„Její rozsah byl dán snahou Sboru, aby nebylo v republice jediného čs. lékaře, který by nebyl býval zasažen jeho propagací. A to ne jenom jednou, ale opakovaně a vždy znova tak dlouho, dokud by se neprojevil na každém vliv propagace Sboru.“

Jednak o pořádaných sbírkách informovali v pravidelném lékařském tisku, jednak se pustili do letákových a dopisových akcí. Podle článku z Věstníku českých lékařů z 27. března 1931 bylo v roce 1929 rozesláno celkem 12 107 dopisů a v roce 1930 Sbor poslal 10 660 dopisů.

Také se osvědčila akce získávání odmítnutých honorářů pro lékařský dům. Na začátku roku 1929 Sbor informuje (opět mimo jiné ve Věstníku), že na adresy všech československých lékařů rozeslal svazečky po 10 složenkách šekového úřadu. Sbor se domníval, že by mohl obdržet příspěvky od lékařů, kteří lékařskému domu darují honoráře získané od pacientů, od nichž si nechtějí nebo nemohou převzít zaslouženou odměnu za vykonanou práci ***. [1]

Dále dne 10. května 1929 byl ve Věstníku českých lékařů zveřejněn příspěvek, který informuje o upisovací akci Sboru. Sbor se uchýlil k vypsání zúročitelné půjčky 3 milionů Kč na základě těchto upisovacích podmínek: Dluhopisy byly vydány na obnosy po 5 000 Kč a po 1 000 Kč a mohly být upsány jednotlivci v libovolné výši násobků těchto obnosů. Půjčka měla být zúročitelná 4 % nominálně a ze strany věřitele nevypověditelná na dobu 10 let (Sbor v příspěvku uvádí i možnost dřívějšího splacení), od roku 1935 potom bylo plánováno pravidelné splácení všech dluhopisů obnosem 5–10 % jejich nominální hodnoty. [4] Výzva z Věstníku poté ve stejném znění vyšla také 20. května 1929 v Praktickém lékaři (roč. 9, č. 10, s. 345–346). Půjčku do konce roku 1929 upsalo 757 lékařů v celkové výši 1 523 000 Kč. [5]

Členy Sboru sice potěšilo množství dárců, ale někteří stále měli dojem, že se do akce nezapojili všichni. Trápilo je, že výstavba lékařského domu není v zájmu všech a část lékařského kolektivu byla k činnostem Sboru poněkud vlažná. Z dobového tisku, tedy většinou z již několikrát zmiňovaného Věstníku českých lékařů, lze vyčíst, že nový Sbor byl pro svůj cíl velice zapálen. Ve Věstníku se často objevovaly krátké články, které povzbuzují čtenáře k příspěvkům na lékařský dům ****, také různé rozhovory a krátká sdělení dr. Helbicha zahrnovaly výzvu k darování i malého peněžního obnosu. Jejich úsilí v oslovování potencionálních dárců se zdá být někdy až příliš urputné, možná až otravující. Nejen že se ve Věstníku, často i u článků nesouvisejících s tématem, objevují slogany, které přímo vyzývají k angažovanosti v otázce výstavby lékařského domu – „Každý československý lékař přispěje na »lékařský dům« aspoň tím, že se stane členem »Sboru pro postavení Lékařského domu« v Praze!“, nebo často objevující se krátká výzva „Upisujte půjčku Lékařského domu!“ *****, ale můžeme zde najít i příspěvky, které přímo i nepřímo vyčítají lhostejnost přístupu lékařů a odsuzují v nich, že někteří lékaři ještě na lékařský dům nepřispěli.

Pro příklad lze uvést příspěvek Dr. Květoslava Merhauta z Věstníku českých lékařů (číslo 48, s. 773–774) z listopadu 1926, kde zveřejňuje své připomínky k vybírání finančních příspěvků k uctění památky dr. Jana Semeráda. V podstatě zde vyčítá Sboru vytvoření sbírky na lékařský dům u této smutné příležitosti. Pro něj nemorální chování komentuje přímo slovy:

„Nezaměňuje se tu účel s prostředkem? Je vyšším účelem uctíti památku Semerádovu či lékařský dům?“

Také reaguje na článek dr. Tůmy z čísla 44, který dle jeho názoru svým pojednáním urazil prestiž organizací (konkrétně zde Brněnskou župu lékařů českých), když je nařkl z nedostatku odpovědnosti a stavovské solidarity, protože nemají zájem přispět na výstavbu lékařského domu.

Nicméně prostřednictvím zmiňovaných aktivit a velkého úsilí pomalu dosahovali svého cíle a v pozdějších letech skutečně přibývaly dary a úpisy, které byly na Lékařský dům odvedeny. A tak se plnily listiny dárců, které pravidelně vycházely i v tisku (Věstník českých lékařů). Ostatně toto jsou slova dr. Helbicha:

„Ti, co darovali nebo upsali, nezapomněli nikdy zkontrolovati si v publikovaných seznamech, zda jejich dar nebo půjčka správně došla. Ti, co se dosud akcí Sboru stranili, měli tak stále na očích jako palčivou připomínku vzrůstající počet lékařů, kteří je předešli. A čím jich bylo víc, tím se stávala naléhavější myšlenka, že by se také měli účastnit a neměli zůstávati trvale stranou díla, které souhlasem většiny platí za největší stavovský podnik lékařský, dosud provedený.“ [1]

K poděkování osobám a korporacím, které přispěly významnými finančními obnosy na stavbu domu, byla jejich jména vylita do pamětní kovové desky, která je dodnes umístěna ve vestibulu Lékařského domu. Seznam všech dárců a přispěvovatelů Lékařskému domu lze najít ve speciálním 13. čísle Věstníku českých lékařů, vydaném u příležitosti otevření Lékařského domu v roce 1931, na stranách 304–315.

Tím bychom ukončili povídání o znovuzrození myšlenky lékařského domu po první světové válce. V příštím čísle Lékařské knihovny bude příběh pokračovat plánováním interiéru domu a konečně už stavbou vysněného sídla lékařů.

* Korporace existovala od roku 1888, nejprve jako Ústřední jednota českých lékařů v království českém (do roku 1918). Zanikla po roce 1948. Na její činnost navázala Československá lékařská společnost J. E. Purkyně (1949-1968). (http://www.medvik.cz/link/ko2007411581)

zpět na hlavní text

** Koruna československá – v období první republiky zkratka Kč.

zpět na hlavní text

*** Například ošetření kolegy, souseda, příbuzenstva atd. Odměna a dary za dobře provedenou operaci, ochotu lékaře… (Věstník českých lékařů, 1929, roč. 41, č. 7, s. 115–116).

zpět na hlavní text

**** Také v časopisech Praktický lékař nebo Zubní lékařství se objevují podobné slogany. Například v roce 1930 v Praktickém lékaři v č. 10 najdeme výzvu, která se může jevit i jako výtka: „Povinností každého stavovsky cítícího lékaře jest státi se členem Sboru pro postavení lékařského domu!“

zpět na hlavní text

***** Pár příkladů – články v číslech: 1/1929, s. 5; 7/1929 s. 115; 10/1929 s. 166; 37/1929 s. 666; 29/1929 s. 565. Články si lze volně prohlížet a číst v digitální knihovně NLK – Kramerius: https://kramerius.medvik.cz/search/handle/uuid:MED00011586-f4b62154-6ecd-4a8b-ac32-01f72d3498b4.

zpět na hlavní text

Literatura:

1. Věstník českých lékařů: orgán Ústřední Jednoty Československých lékařů a českých lékařských komor. Praha: Ústřední jednota československých lékařů. 1931, roč. 43, č. 13, s. 294–298, 302–303. ISSN 0231-5106.
2. Letní valná hromada Ústřední jednoty československých lékařů v Táboře dne 29. června 1929. Věstník českých lékařů: orgán Ústřední Jednoty Československých lékařů a českých lékařských komor. 1929, roč. 41, č. 29, s. 566. ISSN 0231-5106.
3. Ústřední jednota československých lékařů. Věstník českých lékařů: orgán Ústřední Jednoty Československých lékařů a českých lékařských komor. 1923, roč. 35, č. 41, s. 581–582. ISSN 0231-5106.
4. Československým lékařům! Věstník českých lékařů: orgán Ústřední Jednoty Československých lékařů a českých lékařských komor. 1929, roč. 41, č. 19, s. 365–366. ISSN 0231-5106.
5. Lékařský dům. Zubní lékařství: měsíčník pro vědecké a stavovské zájmy českých zubních lékařů. 1930, roč. 30, č. 2, s. 65. ISSN 0302-8941.

---

Citace

SVOBODOVÁ, Iveta. Historie Lékařského domu: příběh sídla československých lékařů – návrat k vizi lékařského domu po první světové válce. Lékařská knihovna. Online. 2023, roč. 28, č. 3-4. ISSN 1804-2031. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/archiv/2023-28-3-4/historie-lekarskeho-domu-pribeh-sidla-ceskoslovenskych-lekaru-navrat-k-vizi-lekarskeho-domu-po-prvni-svetove-valce/ [cit. 22.12.2024].