Mgr. Alexandra SURÁ, Ph.D., NLK

Jakým způsobem se vyvíjelo lékařství na západě po rozpadu římské říše?

Vývoj lékařství v západní části bývalé Svaté římské říše v době raného a vrcholného středověku, je možné rozdělit na období klášterní medicíny a období scholastické univerzitní medicíny.

Klášterní nebo také mnišská medicína se v Evropě datuje od 5. do první poloviny 12. století. Řeholníci se kromě teologie, zabývali také sepisováním a uchováváním rukopisů s přírodovědnou a lékařskou tematikou, v klášterních zahradách pěstovali byliny, z kterých připravovali léčivé přípravky a provozovali klášterní lékárny. Rovněž se soustřeďovali na péči o nemocné. ^1,2,6

V období scholastické medicíny (12.-16. století) docházelo nejprve v západní části Evropy, později i v našich zemích, k rozvoji univerzit a univerzitní výuky medicíny. Jejím základem bylo antické, hippokratovsko- galénovské učení o čtyřech tělních šťávách (krev, hlen, žluč, černá žluč). Z této teorie vyplývaly i diagnostické a terapeutické metody a postupy, které lékaři používali. ^1,3,4,5,6,7

Kde mohl středověký člověk získat znalosti, které se týkaly zdraví a nemoci?

Kromě lékařských spisů psaných v latině, jakožto v jazyku univerzitní medicíny, se začínají objevovat popularizační spisy, které jsou psány vernakulárním jazykem a jsou srozumitelné laické čtenářské obci. Tyto spisy zpravidla pojednávaly o správné životosprávě, o příznacích a léčbě určitých nemocí. ^6,4

Zvláště v době epidemií byla populace obeznámena s příznaky a průběhem určité nakažlivé choroby a opatřeními, která měla zabránit jejímu šíření. V 11.-13. století se ze Středního východu během křížových tažení rozšířila po střední Evropě lepra. Projevy tohoto infekčního onemocnění, zejména leprózní léze mající za následek znetvoření nemocného, vzbuzovaly strach a odpor. K izolování nemocných leprou sloužila leprosária, která byla zpravidla umisťována před městskými hradbami. V obecnou známost vešla nařízení, která ukládala postiženým vycházet pouze za soumraku, nosit zdaleka viditelná znamení a na svůj příchod upozorňovat zvoněním nebo řehtačkou, aby zdraví lidé stačili včas utéct. ^5,6,8,9

V polovině 14. století zasahuje Evropu epidemie moru, která dostala pojmenování černá smrt. Opodstatněný strach z nákazy vyvolával různé reakce populace projevující se zoufalstvím, hyenismem, agresí proti domnělým viníkům, flagelantstvím či hromadnými orgiemi. Způsob tehdejší ochrany před nákazou přirozeně závisel na dobových poznatcích o původu a šíření nemoci. Kromě protimorových traktátů psaných v latině, vznikaly také česky psané protimorové spisy, pojednávající o příznacích moru a ochraně proti němu. Doporučoval se vesměs útěk ze zamořené oblasti, k profylaktickým účelům měly posloužit také aromatické látky (byliny) přidržované u nosu, pomoci mělo také pití protimorového dryáku. Městské úřady vydávaly vyhlášky, nařízení a morní řády, ve kterých se nacházely potřebné instrukce, které se týkaly izolace nemocných, pohybu obyvatelstva, zákazu vstupu tuláků a žebráků do měst, pálení majetku zemřelých a  hromadných pohřbů. Díky získaným informacím, se lidé mohli zapojit  do plnění úředních nařízení a doporučovaných preventivních opatření. ^{5, 6, 8, 10}

Jakou úlohu mělo lidové léčitelství?

Lidovému léčitelství se věnovali především venkovští léčitelé, kořenářky a porodní báby.⁶ Provozování lidového léčitelství nebylo omezeno pouze na uvedené osoby, ale znalosti určitých léčebných postupů jsou přisuzovány i širší veřejnosti. Míní se, že všeobecné magicko – léčitelské praktiky byly obecně rozšířeny. Některé léčebné postupy se předávaly generačně. Člověk si byl schopen ošetřit lehká zranění, ke kterým běžně docházelo při manuální práci. K léčení a ošetřování ran se využívaly byliny a substance ze zvířecích těl. Většinou se jednalo o snadno dostupné ingredience, zejména byliny rostoucí v okolí obydlí a suroviny z domácích zvířat (vnitřnosti, krev, sádlo, žluč, mléko, výkaly). Do přípravy léků byly zahrnuty různé magické prvky. Například sběr bylin byl doporučován za určitých okolností, nejčastěji při úplňku nebo o půlnoci. Při přípravě léčivých prostředků pro podpoření účinku bylo nutné odříkávat příslušnou kouzelnou formulku. Své místo v lidovém léčitelství měly amulety, kterým se přisuzovaly jak profylaktické tak léčebné účinky. Získávaly se ze zvířat (kosti, údy, šupiny, chlupy, zuby) z nerostů a rostlin. Amulety se nejčastěji zavěšovaly kolem krku, pasu nebo na stehno, také se vkládaly do obuvi nebo zdobily šperky. ^11,12

Jaké znalosti o svém těle, periodě, početí, těhotenství a porodu měly ženy?

Známkou tělesné dospělosti ženy byla perioda. Dospívající dívka byla o projevu své zralosti zpravidla poučena od své matky, příbuzné či kamarádky. Menstruace byla spojována s plodným obdobím ženy. Příčina opožděné menstruace byla spatřována, kromě těhotenství, také v nemoci. Problematika těhotenství, porodu a šestinedělí byla záležitostí ženské komunity. Těhotenství bylo provázeno řadou pověr, jejichž cílem byla ochrana těhotné a zaručení narození zdravého dítěte. Předávaly se zkušenosti, které se týkaly zejména stravy a fyzické aktivity ženy v naději. Během těhotenství se doporučovala pohlavní zdrženlivost.¹⁷ Porody probíhaly doma, obvykle za přítomnosti porodní báby a žen z nejbližšího okolí rodičky. Lze předpokládat určité základní znalosti týkající se průběhu porodu, které ženy nabyly na základě své vlastní zkušenosti, získané v průběhu života opakujícími porody. Jedná se zejména o porodní bolesti ohlašující porod, odtok plodové vody, nutnost tlačení a potřeba vypuzení placenty. Zřejmě i ošetření novorozence skládající se z podvázání pupečníku, umytí a ochrany před prochladnutím patřilo k dovednostem, které se předávaly z generace na generaci. Známé byly abortivní praktiky, vyvolávané rostlinnými abortivy nebo mechanickým působením na plod.^{6, 13, 14, 15,17}

Jakým způsobem středověký člověk vnímal umírání a smrt?

Středověkému člověku byla v průběhu života nevyhnutelnost smrti neustále připomínána. Na lidskou smrtelnost se  upozorňovalo prostřednictvím nedělního kázání, kterého se zúčastňovaly prakticky všechny vrstvy společnosti. Kněží zde hovořili o pomíjivosti a  konci pozemského života či o posledním soudu. Sloužily se často (vzhledem k vysoké úmrtnosti) mše za zemřelé a orodovalo se za duše v očistci. Vzhledem ke skutečnosti, že se umíralo doma v kruhu blízkých, člověk byl přirozeně konfrontován s umírajícím. Populárním středověkým výtvarným tématem se stává tanec smrti „hlásající“ Memento mori (Pamatuj, že jsi smrtelný). Určitou roli při vytváření vztahu středověkého člověka ke smrti hrála i vysoká úmrtnost. Lidé se báli zemřít v hříchu, z tohoto důvodu byl povolán k umírajícímu kněz, aby mu dal rozhřešení. Kolem smrtelného lože se zpravidla shromažďovali příbuzní, sousedé či příslušníci cechu, kteří se přišli s umírajícím rozloučit. Zmíněná příprava na smrt poukazuje na fakt, že lidé byli schopni rozeznat příznaky blížící se smrti. Při pochybnostech, zda dotyčný je skutečně mrtvý se pozorovalo dýchání, tlukot srdce, zbarvení kůže, ztuhnutí těla a mrtvolný zápach. Zatlačení očí, zavření úst a připravení do rakve prováděli příbuzní, ti také nějakou dobu bděli u zemřelého.^16,18 Stejně tak jako rození, život, zdraví a nemoc, patřila i smrt do povědomí středověkého člověka.

Rozšíření knihtisku mělo vliv na větší produkci a dostupnost popularizačních lékařských spisů. Na počátku novověku začínají vycházet tištěné knížky zaměřené na  životosprávu, traktáty pojednávající o různých nemocech, herbáře a rostlináře, které jsou již přístupné daleko širším vrstvám gramotného obyvatelstva, než tomu bylo ve středověku.⁶

Literatura:

1. ŘÍHOVÁ, Milada. Kapitoly z dějin lékařství. Praha: Karolinum, 2005. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 80-246-1021-3. s. 49-54, 60-61.

2. SVOBODNÝ, Petr. Dějiny výuky medicíny a zdravotnické výchovy v českých zemích. 2. Historie středověkých špitálů a klášterní medicíny. Zdravotnické noviny. 1996, 45(7), 6. ISSN 0044-1996.

3. SLADKÁ, Jaroslava. Počátky univerzitní medicíny v Čechách. Zdravotnictví a medicína.  2014(1), 18-19. ISSN 2336-2987.

4. SLADKÁ, Jaroslava. Počátky univerzitní medicíny v Čechách. Zdravotnictví a medicína. 2014, 2014(3), 34-35. ISSN 2336-2987.

5. PORTER, Roy. Největší dobrodiní lidstva: historie medicíny od starověku po současnost. Praha: Prostor, 2001. Obzor (Prostor). ISBN 80-7260-052-4. s. 129-132, 144-151.

6. SVOBODNÝ, Petr a Ludmila HLAVÁČKOVÁ. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: Triton, 2004. ISBN 80-7254-424-1. s.19- 26, 29-32, 35-38, 40-42.

7. NIKLÍČEK, Ladislav. Přehled dějin českého lékařství a zdravotnictví. 1. díl, Do roku 1945. Brno: Institut pro další vzdělávání stř. zdravot. pracovníků, 1989. Knižnice Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů. ISBN 80-7013-032-6. s. 5-9.

8. HORÁČKOVÁ, Ladislava, Eugen STROUHAL a Lenka VARGOVÁ, MALINA, Jaroslav, ed. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: modulové učební texty pro studenty antropologie a “příbuzných” oborů. V Brně: Nadace Universitas Masarykiana, 2004. Scientia (Nadace Universitatis Masarykiana). ISBN 80-7204-274-2. s. 112-117.

9. K, França, Castillo D, Alharbi M, Lotti T, Fioranelli M a Roccia MG. A synopsis of the history of Hansen’s disease. Wiener Medizinische Wochenschrift (1946) [online]. 2017, 167(Suppl 1), 27-29 [cit. 2019-05-01]. DOI: 10.1007/s10354-017-0590-2. ISSN 1563258X.

10. BERGDOLT, Klaus. Černá smrt v Evropě: velký mor a konec středověku. Přeložil Jan HLAVIČKA. Praha: Vyšehrad, 2002. Kulturní historie. ISBN 80-7021-541-0. s. 19-25, 152-158.

11. TOMÍČEK, David. Víra, rozum a zkušenost v lidovém lékařství pozdně středověkých Čech / David Tomíček. 2009. ISBN 9788074141775. s. 33-34, 98-102,

12. KIECKHEFER, Richard. Magie ve středověku. Praha: Argo, 2005. Každodenní život. ISBN 80-7203-660-2. s. 84-88, 95-96.

13. DOLEŽAL, Antonín. Od babictví k porodnictví. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0277-6. s. 23-27,79-80.

14. RIDDLE, John M. Eve’s herbs: a history of contraception and abortion in the West. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1997. ISBN 067427024X, s. 87-90.

15. K, Garay a Jeay M. Advice concerning pregnancy and health in late medieval Europe: peasant women’s wisdom in The Distaff Gospels. Canadian Bulletin Of Medical History = Bulletin Canadien D’histoire De La Medecine [online]. 2007, 24(2), 423-43 [cit. 2019-05-01]. ISSN 08232105.

16. OHLER, Norbert. Umírání a smrt ve středověku. Jinočany: H & H, 2001. ISBN 80-86022-69-2. s. 33-35,63-66,74-75.

17. LE GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět. Vydání druhé. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-682- 4. s. 253.

18. ARIÈS, Philippe. Dějiny smrti. Praha: Argo, 2000. Každodenní život. ISBN 80-7203-286-0. s. 32-33, 129-145.

---

Citace

SURÁ, Alexandra. Zdraví a nemoc v povědomí našich předků od pravěku po současnost – Středověk. Lékařská knihovna [online]. 2019, roč. 24, č. 1-2 [cit. 23.12.2024]. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/en/archiv/2019-24-1-2/zdravi-a-nemoc-v-povedomi-nasich-predku-od-praveku-po-soucasnost-stredovek/. ISSN 1804-2031.