Mgr. Jana VITOUŠOVÁ, knihovna SZÚ

Dnes je Státní zdravotní ústav (SZÚ) zdravotnickým zařízením a  vědeckou institucí, která čítá desítky národních referenčních center a laboratoří. Jeho hlavním úkolem je monitoring a příprava podkladů pro národní zdravotní politiku a činnost zaměřená na ochranu a podporu zdraví. Tato činnost zahrnuje mnoho oblastí veřejného zdraví: zejména mikrobiologii, epidemiologii infekčních nemocí, hygienu vody a ovzduší, bezpečnost potravin, chemickou bezpečnost, pracovní lékařství, psychosociální determinanty zdraví a řadu dalších. Ve svých počátcích ale neměl Státní zdravotní ústav na růžích ustláno.

Špatné a ještě horší podmínky

Situace po první světové válce byla zoufalá z mnoha důvodů a z hlediska veřejného zdraví obzvlášť. Uvádí se, že první světová válka znamenala pro české země celkovou demografickou ztrátu 910 000 osob, z toho ale „jen“ 300 000 lidí zemřelo na válečných frontách (1). O vojácích, kteří zemřeli v první světové válce, se obvykle hovoří jako o „padlých”. Jenže skutečně padlých vojáků, tj. vojáků zahynuvších v boji, bylo pouhých 5 % (2). Naprostá většina jich zemřela na následky zranění a na infekci. V polních podmínkách blátivých zákopů a před objevem penicilinu bylo takřka nemožné odolávat infekcím (a nejen těm, které se týkaly přímo zranění). Bídné hygienické podmínky, špatná výživa, zaostalé léčebné postupy, nedostatek léků a materiálu, z toho všeho lze vyvodit, jak náročná byla tato situace (nejen) po zdravotní stránce. Ani v civilní oblasti nebyla během války situace dobrá. Nechyběly jen potraviny a léky, ale i lékaři samotní. Dramaticky klesala porodnost (například mezi rokem 1915 a 1916 byl pokles o 42 %), a naopak vzrostla míra mrtvě narozených dětí. Zhruba šestina až pětina narozených dětí se během válečných let nedožila prvního roku (3). Nejpalčivější problém představovaly infekční nemoci – neštovice (variola), tyfus, spála, záškrt, černý kašel, spalničky a největší zabiják ze všech: tuberkulóza. Na tuberkulózu umíralo až 80 % z celkového počtu zemřelých na infekční choroby (4). Dominantní podíl obětí tuberkulózy nebyl překonán ani během epidemie španělské chřipky, která do českých zemí dorazila v říjnu 1918. Válka za sebou v Československu zanechala na 250 000 válečných invalidů a 640 000 válečných vdov a sirotků. Dalším neblahým důsledkem války bylo obrovské rozšíření pohlavně přenosných chorob (5).

Je proto zřejmé, že konec války rozhodně neznamenal konec útrap. Poválečná léta s sebou přinášela složitosti, kterým muselo Československo čelit prakticky okamžitě po svém vzniku. Zdravotnický aparát a jeho vědecké zázemí, ustanovené za dob Rakouska-Uherska, k tomu ale neposkytovaly dostatečnou oporu a nedokázaly ani pokrýt akutní potřebu léčiv. Nezbytné léky, séra a vakcíny musely být nakupovány v zahraničí. To ale bylo velmi drahé, a navíc bez záruky kvality, protože v Československu neexistovala instituce, která by se systematicky věnovala kontrolám léčiv. Tak vznikla debata o instituci docela nové, která by všechny výše zmíněné potřeby pokryla, a nadto by zaštítila rozvoj moderní péče o veřejné zdraví. Představ o tom, jak by měl takový ústav fungovat, bylo patrně mnohem více než představ o tom, kde v poválečném období najít finanční prostředky na jeho zřízení. Východiskem se nakonec stalo jednání s Rockefellerovou nadací.

Rockefellerovy miliony

John Davison Rockefeller bývá označován za prvního miliardáře na světě a významného mecenáše. O propojení jména Rockefeller s filantropickou činností v oblasti veřejného zdraví se však zasloužil v souvislosti se snahou zlepšit veřejný obraz své rodiny především jediný Rockefellerův syn: John Davison Rockefeller junior. Ten před první světovou válkou založil Ústav sociální hygieny (The Bureau of Social Hygiene), který se zabýval sociálně determinovanými zdravotními problémy (prostituce a pohlavně přenosné choroby, kriminalita mladistvých, drogy) (6). Spolu s otcem vybudoval školy veřejného zdravotnictví a Rockefellerův lékařský institut (dnes Rockefellerova univerzita). Díky tomu vznikl model veřejného zdravotnictví, který dále přebírali odborníci v ústavech podporovaných Rockefellerovou nadací (The Rockefeller Foundation) mj. i v Evropě. To, že se Československo obrátilo s žádostí o pomoc při zakládání Státního zdravotního ústavu právě na Rockefellerovu nadaci, tedy rozhodně nebyla volba „náhodného“ sponzora.

Jednání zahájila na jaře 1919 v Paříži prezidentova dcera Alice Masaryková, předsedkyně Československého červeného kříže. Následně přijel do Prahy zástupce Rockefellerovy nadace Selskar M. Gunn, který doporučil, aby bylo vysláno na stipendium do Spojených států několik mladých lékařů. První z těchto vybraných lékařů odjeli na podzim roku 1919 a významnou měrou ovlivnili pohled nadace na situaci v Československu. Na stěžejní poradě Rockefellerovy nadace 24. prosince 1919 v New Yorku reprezentovali názor, že Československý stát zahraniční ekonomickou pomoc uvítá, avšak není závislý výhradně na ní. Zdůrazňovali, že v Československu již existují plány rozvoje, které je třeba pro dlouhodobou stabilitu nového státu respektovat (7).

Následující rok byl věnován upřesňování priorit veřejného zdraví. Ze široké diskuze vykrystalizovaly dva hlavní směry. Zvažovalo se, zda upřednostnit řešení otázky sociálně determinovaných chorob v podobě sítě lidových ústavů zdraví (návrh dr. Hamzy), či zda vybudovat laboratoře pro boj s infekčními nemocemi (dr. Kulhavý). Nakonec zvítězil návrh dr. Kulhavého. Tehdejší ministr zdravotnictví, Ladislav Procházka, pak přednesl nadaci návrh na výstavbu velkého centrálního zdravotního ústavu s 11 odděleními v pavilonovém provedení, který byl schválen (8).

Západně, východně, venkov, či Praha?

Bylo rozhodnuto, že ústav bude vybudován vedle vinohradské nemocnice. Komise uvažovala o nákupu pozemků na východní straně vinohradské nemocnice, padl rovněž návrh na odkup pozemků západně od nemocnice. Tyto pozemky patřily vinohradské záložně a ta je ministerstvu prodala v září 1921 (7). Zvláštností je, že tou dobou Vinohrady ještě nebyly součástí Prahy. Pražskou čtvrtí se staly až v roce 1922 v rámci Velké Prahy.

Rockefellerově nadaci byly odeslány návrhy na výstavbu, včetně projektových skic architekta Rudolfa Kvěcha. Ten v té době působil na ministerstvu zdravotnictví a tělovýchovy jako přednosta technického oddělení a navrhoval sanatoria, nemocniční a lázeňské stavby. Podílel se například na projektování zemských ústavů pro choromyslné v Bohnicích a Horních Beřkovicích nebo nemocnice ve Slaném.

Zajímavé je, že Rockefellerova nadace nakonec financovala více než polovinu nákladů na výstavbu Státního zdravotního ústavu. Dne 12. července 1921 byla podepsána ministrem Procházkou s Rockefellerovou nadací úmluva o finanční pomoci, která se zavázala poskytnout na výstavbu zdravotního ústavu 26 984 600 korun. Ministerstvo ale muselo splnit dvě podmínky: uvolnit pro výstavbu prostředky ve výši minimálně 23 471 700 korun, co nejdříve to státní rozpočet dovolí, a realizovat výstavbu minimálně do doby šesti let ode dne platnosti dokumentu (8). Obě podmínky byly zdárně splněny; ústav byl dokonce otevřen v ještě kratší lhůtě (za „pouhé“ čtyři roky).

Dobová politika a skandál na slavnostním otevření

V říjnu 1925 byla stavba v cílové rovince a do budov ústavu se již nastěhovalo ředitelství a sérologické oddělení.

Národní shromáždění republiky Československé přijalo 12. října 1925 zákon o zřízení, působnosti a organizaci Státního zdravotního ústavu. Tento zákon podpořila i strana německých sociálních demokratů. Jejich mluvčí však pronesl neskromnou výtku, že by se ústav neměl věnovat pouze veřejnému zdraví a hygieně, nýbrž by měl pěstovat všechny zdravovědné vědecké směry. Nadto vyslovil opovážlivé přání, aby se do činnosti ústavu mohli zapojit také němečtí vědci z Československa (připomeňme, že v této době se počet pražských Němců pohyboval okolo 40 000; dokonce každý čtvrtý student byl Němec) (9). Nepochodil dobře. V Lidových novinách z října 1925 se dočítáme, že „zpravodaj Klečák odpověděl mu polemickými vytáčkami, jež nebyly jako česká odpověď váženému německému pracovníku nijak důstojny“ (8).

Slavnostní otevření ústavu se konalo 5. listopadu 1925 a je doprovázeno humornou perličkou. Tehdejšího ministra zdravotnictví ze strany lidovců, Jana Šrámka, se totiž velmi dotklo, když spatřil na průčelí budovy ředitelství Státního zdravotního stavu dvě sochy obnažených žen, které zhotovil sochař Josef A. Paukert jako symbol zdraví a síly. Ministr je ihned nařídil sejmout a uschovat do sklepa, o čemž druhý den promptně referovaly Lidové noviny jako o „vzácném porozumění pro umění“ (8). Dnes už jsou však sochy chválabohu zpět na svém místě. Protože letos v červenci uplyne od podepsání smlouvy o výstavbě Státního zdravotního ústavu úctyhodných 100 let, popřejme mu toho zdraví a síly do dalších let co nejvíce!

Literatura:

1. SRB, Vladimír. Tisíc let obyvatelstva českých zemí. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0712-3.
2. Was World War I good for medicine? [film]. NATO Review. 2014. Dostupné z: https://www.nato.int/docu/review/2014/war-medicine/WWI-WW1-Health-care-medicine/cs/index.htm.
3. Demografický obraz zemí Koruny české za první světové války v publikaci ČSÚ [online]. Praha: Český statistický úřad, 2021 [cit. 2021-06-02]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/demograficky_obraz_zemi_koruny_ceske_za_prvni_svetove_valky_v_publikaci_csu.
4. SKALÁK, Zdeněk. Úmrtnost v českých zemích v letech 1920–1937 s důrazem na vybrané infekční choroby. Praha: Univerzita Karlova, 2013. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, Katedra demografie a geodemografie.
5. NIKLÍČEK, Ladislav, ŠIMBERSKÁ Růžena. Rockefellerova nadace a založení státního zdravotního ústavu republiky československé. Dějiny věd a techniky. 1991, 24(3), 129-145. ISSN 0300-4414.
6. Bureau of Social Hygiene. The Rockefeller Foundation: A Digital History [online]. New York: Rockefeller Archive Center [cit. 2021-06-02]. Dostupné z: https://rockfound.rockarch.org/bureau-of-social-hygiene.
7. PELC, Hynek. O světovém vývoji myšlenky zdravotních ústavů. Hygiena osobní, veřejná, sociální. 1938, 11(1–3), 1–19.
8. KŘÍŽ, Jaroslav, BERANOVÁ, Renata. Historie Státního zdravotního ústavu v Praze. Acta hygienica epidemiologica et microbiologica. Příloha. 2005,(zvl. číslo), 6-167. ISSN 0862-5956.
9. BĚLINA, Pavel, LÁNÍK, Jaroslav a Jan VLK, eds. Dějiny Prahy. Praha: Paseka, 1998. ISBN 80-7185-143-4.

---

Citace

VITOUŠOVÁ, Jana. Vznik Státního zdravotního ústavu: pár střípků z historie. Lékařská knihovna. Online. 2021, roč. 26, č. 1-2. ISSN 1804-2031. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/archiv/2021-26-1-2/vznik-statniho-zdravotniho-ustavu-par-stripku-z-historie/ [cit. 30.12.2024].