Zásady „rozumné“ životosprávy ve světle lékařské populárně naučné literatury v období 1. republiky

Alexandra SURÁ, NLK

Po překonání poválečné krize dochází k obnově hospodářství, česká ekonomika začíná prosperovat a zlepšuje se životní úroveň.(1)

Určitý obraz zásad správné životosprávy v období 1. republiky poskytují lékařské publikace určené široké veřejnosti, ve kterých se nacházejí informace, které se týkají stravování, čistoty těla, péče o vlasy, hygieny oděvu, pohybové aktivity a hygieny obydlí.

Hygiena obydlí se často neshodovala s představami lékařů, kteří poukazují na domácnosti s nevětranými, vlhkými a nečistými místnostmi. Z dobových narážek, že „kuchyně je v mnohých domácnostech odbývána velmi macešsky“, si lze představit, jak bylo obtížné tuto místnost udržovat v čistotě. Apeluje se na hospodyňky, aby nezanedbávaly pořádek v kuchyni, používaly čisté nádobí a vyhazovaly zkažené potraviny, které jsou zdrojem choroboplodných zárodků. Největší místnost měla sloužit jako ložnice. Doporučuje se spát při otevřeném okně na posteli se síťovým roštem a trojdílnou matrací, kterou bylo snadné větrat. Osvětlení nemělo znečišťovat vzduch zplodinami, z tohoto důvodu je navrhováno používat kvalitní a udržované petrolejové lampy. Za optimální jsou považovaná světla na elektřinu, kterých díky postupné elektrifikaci přibývá. (3,4,5,6)

Pozornost je také zaměřena na čistotu těla. Zdůrazňuje se nutnost mytí rukou, zejména před jídlem a po použití toalety. Houby a hadříky, které se často používaly, byly z hygienického hlediska některými lékaři pokládány za nevyhovující a „pařeniště všech možných bakterií“ a z tohoto důvodu se neměly používat k mytí obličeje. K omývání obličeje měly sloužit čisté ruce. V domácnostech, ve kterých každodenní celková koupel nebyla z ekonomických důvodů možná, se navrhuje dodržovat aspoň každodenní mytí horní poloviny těla a intimních partií. Celkovou koupel bylo dobré absolvovat aspoň jednou týdně. Vedle oválných van jsou stále oblíbené sedací vany s opěrkami na ruce. K dispozici jsou již průmyslově vyráběná mýdla určená pro různé druhy pleti. Lékaři instruují pro bezproblémovou pokožku používat neparfémovaná či nedráždivá mýdla a k ošetření suché pokožky olivový a mandlový olej nebo krém. K dostání jsou už různé druhy krémů, podle typu pleti rozličných obchodních značek, z nichž některé mají trvání dodnes. (3,4,5,6,9)

Reklama na přípravky pro ústní hygienu z publikace Chrup klíčem krásy a zdraví, R. Hynek, Chrup klíčem krásy a zdraví (Praha: Unie, 1923). Zdravotnické muzeum NLK, MA 5014.

Lékaři zdůrazňují, že pro zachování zdravého a úplného chrupu je potřeba provádět pravidelnou ústní hygienu. Zubní kámen, který byl v minulosti považovaný za neškodný či dokonce prospěšný (věřilo se, že „upevňuje zuby k sobě“ a ty jsou tak odolnější při kousání), je už v období první republiky pokládán za škodlivou usazeninu plnou bakterií. K čištění zubů se mělo přistupovat nejméně dvakrát denně. K ústní hygieně se používaly kartáčky ze dřeva s přírodními štětinami, zubní pasty nebo zubní prášky. Zbytky potravy mezi zuby se doporučovalo odstranit párátkem z husího brku, jelikož bylo elastické a nemohlo se v ústech zlomit. Preventivní návštěvy zubního lékaře se měly konat aspoň dvakrát ročně. (3,4,5,6,11,12)

Dřevěný zubní kartáček z ceníku firmy Bašus a Tesař, Ceník předmětů zdravotnických a potřeb k úlevě a ošetření nemocných pro domácnost i ústavy (Praha: Bašus a Tesař, 1913). Zdravotnické muzeum NLK, MB 299.

Na počátku dvacátých let dochází k výrazné změně ženského účesu. Ženy si nechávají zhotovovat účes z velmi krátkých vlasů tzv. bubikopf, který se nosí v hladké nebo zvlněné variantě. K vytvoření loken se kromě natáček a skřipců používají kulmy, které se nahřívají v kamnech a mají za následek spálené a ulámané vlasy. Ve třicátých letech, kdy dominují účesy z polodlouhých a vlnitých vlasů, si řada žen, podle vzoru filmových hvězd, začíná odbarvovat vlasy na blond. K docílení plavé barvy se používá peroxid vodíku, který často způsobuje poleptání pokožky a spálení vlasů. Péče o vlasy se nutně přizpůsobuje dobové módě. Nestačí pouze vlasy denně kartáčovat a jednou týdně umývat, je třeba věnovat zvýšenou pozornost podrážděné pokožce hlavy a poškozeným vlasům. Spálené vlasy a suchou pokožku hlavy se doporučuje promašťovat ricinovým olejem. Je třeba podotknout, že rady lékařů, aby se ženy zdržely nešetrných zásahů při úpravě své kštice, zůstávají v převážné většině bez odezvy.(2,3,5,6,9,10) Muži nosí vlasy krátce ostříhané s pěšinkou na straně nebo si všechny vlasy sčesávají přes temeno hlavy směrem k týlu. K úpravě hladkého účesu byly určeny síťky nebo pomády. Používání pomád na vlasy bylo některými lékaři považováno za nehygienické a škodlivé, s odůvodněním, že „slepují vlasy a ucpávají póry kožní“.(2,3)

Niklové pouzdro na mýdlo a kartáč z ceníku firmy Bašus a Tesař, Ceník předmětů zdravotnických a potřeb k úlevě a ošetření nemocných pro domácnost i ústavy (Praha: Bašus a Tesař, 1913). Zdravotnické muzeum NLK, MB 299.

Lékaři prosazují praktičnost a hygieničnost oblečení. Oblékat se má pouze suchý, čistý, prodyšný oděv, který je přiměřený teplotě ovzduší a nebrání krevnímu oběhu. Spodní prádlo se má měnit dle potřeby (např. spodní kalhoty po osmi dnech). V období první republiky se stále širší vrstvy společnosti začínají oblékat podle módy. Díky volně střiženému oděvu, který vévodí ženské módě dvacátých let, není třeba tělo formovat korzetem. Pod haleny, šaty a sukně, které jsou zhotoveny převážně z lehkých vlněných, bavlněných či hedvábných pláten, se nosí volné a splývavé spodní prádlo, které se skládá z košilky na ramínka a spodních kalhotek s nohavičkami a všitým klínem. Z pohledu lékařů se jedná o vhodný oděv, který je z prodyšného materiálu, nezpůsobuje otlaky, nebrání krevnímu oběhu a vyhovuje hygienickým požadavkům. Ve třicátých letech přicházejí do módy vypasované šaty, které zdůrazňují pas a ženy jako už mnohokrát v historii začínají nosit těsné šněrovačky, které tvarují břicho a hýždě. Šněrují se ženy všech společenských vrstev. Lékaři kritizují nošení šněrovaček a zdůrazňují, že šněrovačky poškozují zdraví tím, že brání proudění krve, stlačují vnitřní orgány, způsobují ochabování zádových svalů a ohrožují v případě těhotenství plod.

O „šněrování“ žen všech společenských vrstev, se ve své publikaci zmiňuje MUDr. A. Bayerová: „Služky, při prádle se ohýbající, ruce zdvihající, jindy zase podlahu leštící, ženy na poli těžce pracující; švadlena shrbená nad šitím; tanečnice, ba paní v jiném stavu – všechny co možná nejvíc se stahují“.

Základem pánského oděvu je tmavý oblek s rovnými a splývavými kalhotami různé délky a košile na knoflíky (méně majetní nosí obleky obnošené, často zděděné). Zejména muži z vyšších kruhů oblékají k různým společenským událostem etiketou předepsaný oděv. Spodní prádlo muže tvoří tílko a spodky. Co se týče pánského oděvu, předmětem kritiky se stávají vysoké, těsné a tuhé límce. Podle lékařů se jedná o nevhodnou součást oděvu, která brání krevnímu oběhu. (2,3,4,5,6,7)

V dobových publikacích se nacházejí různá doporučení týkající se výživy. Najdeme zde informace, jakým způsobem uchovávat a zpracovávat potraviny a jaké potraviny jsou důležité pro správnou výživu. Za optimální je považovaná konzumace pestré stravy, potravin bohatých na bílkoviny živočišného původu, ovoce a zeleniny. Z nápojů je doporučovaná čistá voda, sodovka, minerální voda a čaj. Pití kávy bylo oblíbené pro její povzbudivý účinek, najdeme však varování, že pití tohoto nápoje ve vyšších dávkách způsobuje bušení srdce, návaly krve do hlavy a nespavost. Z náhražek kávy byla nejvíce rozšířena cikorka, káva žitná, sladová nebo žaludová.(3,4,5,6,7,8)

Propaguje se tělocvik, otužování, slunění, pobyt na čerstvém vzduchu, pěstování turistiky, bruslení, plavání, jízda na kole, veslování, hraní tenisu a lyžování. Na rozdíl od tenisu, který byl sportem vyšších vrstev, bylo plavání nebo koupání v přírodě vzhledem k finanční nenáročnosti velmi rozšířené. Podporuje se účast v různých tělovýchovných organizacích. (1,2,4,5,6,7)

Návod na cviky zaměřené na horní polovinu těla z publikace typu „domácí lékař“, J. Springerová, Domácí lékařka (Děčín: Raimund Marek, 1930). Národní lékařská knihovna, K 2932/1.

Závažným problémem je alkoholismus, který kromě škodlivého vlivu na organismus má i negativní vliv na rodinu a společnost. Lékaři poukazují na skutečnost, že pití lihovin poškozuje mozek, způsobuje různé choroby žaludku, jater, ledvin a srdce.(3,4,5,6,7) Začíná se upozorňovat na škodlivost kouření cigaret, které se těší v této době nemalé oblibě. (4,6,7)

Ne všechny vrstvy společnosti mohly dodržovat zásady životosprávy, která byla považovaná za optimální. Důvody byly sociální, společenské, zeměpisné, určitou roli hrála rodinná tradice, nátura a sklony jednotlivce. Osvěta, která probíhala prostřednictvím naučných publikací, v každém případě přispěla ke zdravotní gramotnosti obyvatelstva.

Literatura

1. KÁRNÍK, Z. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl I, Praha: Libri, 2002, (Dějiny českých zemí), s. 416-433, 533-549.

2. KYBALOVÁ, L. Od “zlatých dvacátých” po Diora. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, s. 23, 47-53, 66, 71-73, 84-94, 109-110, 122.

3. ŠIMSA, Jan. Přírodní léčba a domácí lékař: praktický populární popis všech method přírodoléčebných, fysikálních a dietetických, dále popis nemocí, jich příčin, jak jim předcházeti a jak je osvědčenými domácími prostředky léčiti: kniha učí hygieně tělesné i duševní, bojuje proti pověrám a fušerství. Díl I, Praha: F. Strnadel, 1923, s. 283-286, 435-444, 495-499.

4. ŠIMSA, Jan. Přírodní léčba a domácí lékař: praktický populární popis všech method přírodoléčebných, fysikálních a dietetických, dále popis nemocí, jich příčin, jak jim předcházeti a jak je osvědčenými domácími prostředky léčiti: kniha učí hygieně tělesné i duševní, bojuje proti pověrám a fušerství. Díl II, Praha: F. Strnadel, 1923, s. 881-935, 977-997, 1103-1135.

5. FISCHER-DÜCKELMANN, Anna a Anna BAYEROVÁ. Žena lékařkou: lékařská kniha, věnovaná péči o zdraví a léčbě nemocí se zvláštním ohledem na ženské a dětské nemoci, pomoc ku porodu a ošetřování dítek. Brno: Brněnská nakladatelská společnost, 1923, s. 44-112, 115-127, 130-148, 155-160.

6. SPRINGER, Jenny. Domácí lékařka: kniha poučení a vysv[ě]tlení pro zdravé i choré o nejdůležitějších otázkách zdravotnických a lékařských. vyd. Děčín: Raimund Marek, 1930, s. 72-116,122-154,157-182.

7. SCHÖNENBERGER, Franz. Umění žíti a léčiti: lékařský rádce zdravých i nemocných. Díl první. Praha: F. Strnadel, 1922, s. 255-307, 316-325, 334-337, 338-360, 388-395, 402-409.

8. HORSKÝ, Boleslav S. Ilustrovaný domácí lékař české rodiny. Nové vyd. Praha: Šolc a Šimáček, 1920, s. 41-43.

9. SAUDEK, Ignác. Kosmetika, čili, Nauka o pěstění tělesné krásy. V Brně: Píša, 1926. Vševěd, s. 23-25,108-128.

10. JANOVSKÝ, Vítězslav. O vlasu, jeho pěstění a nemoci. V Praze: J. Otto, 1925. Lidové rozpravy lékařské, s. 15-25.

11. HYNEK, Rudolf Maria. Chrup klíčem krásy a zdraví: význam jeho i ošetřování. Praha: Unie, 1923, s. 91-103.

12. Historie: Před 75 lety vystřídal v zubním kartáčku nylon prasečí štětiny. Sestra. 2013, 23(4), 39.

13. BAŠUS A TESAŘ. Ceník předmětů zdravotnických a potřeb k úlevě a ošetření nemocných pro domácnost i ústavy. Praha: Bašus a Tesař, 1913, s. 21,42.


Citace

SURÁ, Alexandra. Zásady „rozumné“ životosprávy ve světle lékařské populárně naučné literatury v období 1. republiky. Lékařská knihovna [online]. 2018, roč. 23, č. 1-2 [cit. 18.11.2018]. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/archiv/2018-23-1-2/zasady-rozumne-zivotospravy-ve-svetle-lekarske-popularne-naucne-literatury-v-obdobi-1-republiky/. ISSN 1804-2031.