Exponáty z poválečného Československa: předměty měsíce Zdravotnického muzea NLK II

Mgr. Šimon KRÝSL, Zdravotnické muzeum NLK

Od roku 2017 představujeme na webových stránkách muzea každý měsíc jeden předmět ze sbírek Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny jako titulní postavu příběhu. Titulní, nikoli hlavní postavu: nesou-li příspěvky název a životní data exponátu, hlavní postavou vyprávění i jeho vedlejšími postavami jsou lidé, kteří předmět vymysleli, postavili a používali.  Každý z těchto příběhů je úlomkem nekonečného vyprávění dějin – dějin nemoci, léčby a uzdravení, dějin, ve kterých se lidské nápady a myšlenky daří a nedaří uskutečňovat.

Dvanáct předmětů měsíce, které na muzejním webu přibyly v uplynulém roce, pochází z různých dob a různých fondů muzea a souvisí s různými rozměry péče o zdraví i s různými aspekty muzejní práce. V únoru 2019 se na stránkách muzea objevil světelný odznak s červeným křížem na modrém podkladu, který ve 30. letech dovoloval lékařským automobilům projíždět a parkovat ve stále ucpanějších ulicích velkých československých měst. V březnu jsme představili irigátor Eguisier, na konci 19. století jeden z prvních antikoncepčních prostředků.  Předmět měsíce na duben 2019 ukázal na Schimmelbuschově výplachové stříkačce, jak žije a umírá materiál muzejních exponátů, i práci restaurátorů na jeho obnově. V červenci jsme sáhli do sbírky nejstarších chirurgických exponátů, „zlatého fondu“ Zdravotnického muzea, pro jeden z nástrojů válečné chirurgie 18. století. V září jsme se vrátili k farmacii: tentokrát příkladem bezoáru, přírodniny zvláštního původu a bájných účinků.

Výběr v posledních měsících letošního roku inspirovalo 30. výročí společenských a politických změn v Československu r. 1989. Zdravotnické muzeum oslavy připomnělo drobnou výstavkou Doba sametové revoluce v prostorách muzea. Expozice má návštěvníkům – pamětníkům i těm, kdo listopadové přeměny ani dobu „reálného socialismu“ nezažili – zpřítomnit transformaci společnosti, politiky i života ve všech jejích rozporech, ukázat, jak mnoho se změnilo, i co všechno, překvapivě, zůstalo stejné. Zároveň ukazuje, jak rychle se věci denního života staly dokumenty historie, jak snadno mohou naopak upadnout v zapomenutí a s nimi i historie, o které svědčí.  Muzejní sbírky – stejně jako sbírky knihoven či archivů – je před zapomenutím zachraňují: i to chceme našim návštěvníkům a sami sobě říci.

Již v lednu 2019 se předmětem měsíce stal „kuli-kabátek“, svrchní oděv zdravotních sester, který měl chránit proti chladu při cestách mezi pavilony nemocnic či domácích návštěvách.

Obr. 1 Kuli-kabátek, vyrobilo DVU Piešťanka v Piešťanech, počátek 80. let. Zdravotnické muzeum NLK, 24/2010.

Pláštík ministerstvo zdravotnictví zavádělo od počátku 60. let. Z bílého kabátku z umělých vláken může návštěvník vyčíst mnohé stránky a rozpory socialistické epochy: snahu úřadů kontrolovat vzhled pracujících i zajištění hygienických podmínek ve zdravotních zařízeních, módu padesátých let a úsilí konzervovat ji, veřejné debaty ve zdravotnickém tisku i odpor sester k pravidlům vnucovaným shora, nadšení novými materiály včetně umělých vláken i neschopnost textilních továren naplnit očekávání plánovačů.

Kapesní „přenosné zařízení pro aplikaci elektroakupunktury“ Stimul 3 z počátku 80. let nám umožnilo představit spory, které provázely akupunkturu v poválečném Československu a v různých podobách ji provázejí dodnes.

Obr. 2 Stimul 3, “přenosné kapesní zařízení pro aplikaci elektroakupunktury,“ 1983. Přístroj, napájený 9 V baterií, byl dodáván v soupravě s jednoruční sondou, již si přikládal léčený, a dvouruční sondou, kterou aplikovala druhá osoba, zatímco léčený držel uzemňovací elektrodu. Zdravotnické muzeum NLK, P 499.

Akupunktura byla v českých zemích známa již v 19. století. Od počátku byla spojována s elektroterapií: obě oblasti léčebných postupů pracují s povrchovým drážděním vymezených oblastí lidského těla, obě Evropě přinesla moderní doba, věda na jedné, koloniální expanze na druhé straně.[1]  Ve 30. letech 20. století se lékaři na balneologické i propedeutické klinice pražské lékařské fakulty pokoušeli léčit  akupunkturou revmatické bolesti. Prof. Edvard Cmunt (1878-1967) i prof. Bohumil Prusík (1886-1964) chápali metodu v kontextu derivační léčby, tedy dráždění kůže léčivy, jehlami či baňkami.[2] Cmuntovy pokusy s reflexní a derivační terapií včetně akupunktury a moxy zmiňuje i Josef Pelnář r. 1938 v učebnici Pathologie a therapie nemocí vnitřních v novém vydání učebnice z r. 1953 již zmínka o akupunktuře příznačně chybí.[3] 

Obr. 3 Ve 30. letech přicházely informace o akupunktuře do Československa především z frankofonních zemích. Na francouzské zkušenosti odkazuje i Josef Pelnář: ilustrace japonské akupunktury pochází z článku o akupunktuře ve Folia medici, časopisu o dějinách medicíny, vydávaném farmaceutickou firmou Norgine. F. Rath, „Akupunktura,“ Folia medici 4/3 (duben 1938), 83.

Počátkem 60. let získali první čeští lékaři zkušenosti s akupunkturou přímo v Asii –  Richard Umlauf (1930-1999) v KLDR a Josef Vymazal (1927-2014) v Číně. V druhé polovině desetiletí začalo úsilí o oficiální uznání akupunktury, formulované ovšem v pojmech vědecké medicíny této doby.

K etablování akupunktury jako vědecké praxe přispělo i zařazení akupunkturní techniky do vývojových a výrobních plánů československého průmyslu. Od r. 1964 vyráběla Chirana Stará Turá akupunkturní jehly.

Obr. 4 Souprava 20 jehel pro akupunkturu různých rozměrů v průsvitné plastové kazetě s prachuvzdorným uzávěrem. Vyrobila Chirana Stará Turá, 80. léta 20. století. Zdravotnické muzeum NLK, N 521.

Na konci 70. let se skupina lékařů a techniků (MUDr. Vladimír Beran, ing. Antonín Meluzín, doc. Dobroslava Jandová) začala zabývat elektroakupunkturou a objektivním měřením akupunkturních bodů a účinků léčby. V Chiraně Stará Turá vznikl prototyp detektoru bodů AKD-401. V roce  1976 bylo přihlášeno autorské osvědčení na „zapojení pro indikaci, měření a stimulaci reflexních dějů na povrchu těla,“ přístroj následně vyráběný jako Akudiast 1-3 v n.p. Metra Blansko.[4]

Obr. 5 Akudiast z n.p. Metra Blansko. Za fotografii děkujeme ing. Jaroslavu Krejčovi.

Spornou otázkou však zůstalo, kdo má autoritu přístroje používat. Lékař či široká veřejnost? Je k použití podobných zařízení nutný výcvik v akupunktuře, a lze u stimulace nervů přes kůži (TENS) vůbec o akupunktuře hovořit? Jaké oprávnění mají alternativní specialisté, nelékaři, kteří často používali vlastní, podomácku vyrobené přístroje? Odborný výcvik v akupunktuře byl v počátcích a na okraji oficiálního vzdělávání a kvalifikační standardy prakticky neexistovaly. [5]

Výroba Stimulu 3 v Tesle Liberec začala r. 1981 podle patentů V. Kympla, V. Radostného, dr. V. Fráze, J. Langmajera a P. Urbana.[6] Přístroj se sondou, která na základě odlišné vodivosti bodů na kůži upřesní místo stimulace, a devítivoltovou baterií, měl nahradit jehly klasické akupunktury elektrickými impulsy.[7] Přístroj získal v roce 1982 Zlatou medaili na Mezinárodním veletrhu spotřebního zboží v Brně, na trhu se objevil počátkem září a vzbudil okamžité nadšení. Tesla vyráběla 250 přístrojů denně a do konce roku 1984 vyrobila milión kusů.[8] Tesla Eltos (distribuční podnik koncernu Tesla) přístroj nabízela široké veřejnosti jako „akupunkturu pro každého,“ což vyvolalo negativní reakci ministerstva zdravotnictví i specialistů.[9]

Obr. 6 „Můžete mít vlastní přenosnou elektroakupunkturu,“ reklama na Stimul 3, která se r. 1982 objevila v řadě českých deníků. Práce 12.10.1982, 7

Výroba byla zastavena a obnovena pouze pro export, přístroje se se slevou prodávaly v partiovém zboží. Koncem 80. let Stimul 3 znovu docenil algeziolog dr. František Neradílek jako pomůcku pro transkutánní neurostimulaci (TENS), a to i pro laické použití. Na domácí trh se Stimul 3 vrátil po r. 1989, zdokonalený Stimul 5 s volbou neutrálních, tonizačních a sedativních impulsů jej doplnil r. 1991. Nejpozději ve 2. polovině 90. let však byla produkce ukončena. [10]

Listopadový předmět měsíce je součástí výstavky k listopadu 1989: spolu s letáky, jimiž studenti před třiceti lety burcovali veřejnost, očkovacím průkazem, menstruačním kalendářem či průkazkou Červeného kříže z 80. let, odznaky zdravotních sester před listopadem a po něm či léčivy z 80. let, která známe dodnes, jako jsou přípravky s aktivním uhlím Carbocit a Carbosorb, Cholagol či šumivý celaskon a acylpyrin. Ve středu vitríny je umístěn přístroj, kterým se československý zdravotnický průmysl pyšnil na přelomu let 1989 a 1990 [https://muzeum.nlk.cz/biocard-1989/].

Obr. 7 Elektrokardiograf Biocard (Chirana Stará Turá), kolem 1985. Zdravotnické muzeum NLK, P 246.

Obr. 8 Nová administrativní budova ředitelství koncernu Chirana, Stará Turá, 1970. Fotoarchiv Zdravotnického muzea NLK.

Přenosný jednokanálový elektrokardiograf Biocard vyvinula Chirana Stará Turá v druhé polovině 70. let. Produkci elektrokardiografů a narkotizačních a resuscitačních přístrojů zahájila tehdejší Prema Stará Turá po dohodě o rozdělení výroby lékařské techniky v rámci RVHP r. 1956 a založení nového závodu v Piešťanech r. 1959.  Do Piešťan se ze Staré Turé přesunula část výroby (zubní křesla, laboratorní nábytek, zařízení pro vodoléčbu a inhalaci) a podnik hledal nové výrobní programy. Výroba pokračovala do počátku 90. let.  Nástup mezinárodní konkurence i spěšná privatizace po r. 1989 ukončily řadu slibných výzkumných i výrobních programů: ve Staré Turé vedle elektrokardiografie např. projekt křísicího přístroje Spireta.[11]  V prodeji byl Biocard mezi lety 1980 a 1992. [12]

Biocard navrhl tým odborníků vedený ing. Jozefem Pilátem (1943-) přímo ve Staré Turé.[13] Kompletní vývoj EKG přístrojů v rámci koncernu Chirana v té době zajišťoval Výzkumný ústav zdravotnické techniky v Brně. Zkoušky brněnského miniaturního EKG Chirastar 11 však provázely obtíže a vedení továrny hledalo náhradu za přenosný EKG přístroj Startest I, vyráběný již od počátku 70. let. (Startest sám nahradil jednokanálový přístroj Unicard z r. 1965.)

Obr. 9 Elektrokardiograf Startest I (Chirana Stará Turá), 1. polovina 70. let 20. století. Zdravotnické muzeum NLK, P 243.

Od té doby se změnila nabídka součástek – včetně dovozu –  i požadavky na spolehlivost měření a rozvinul se export přístrojů Chirany do SSSR, NDR, dalších zemí východního bloku a mimo něj. (Roku 1985 bylo na vývoz určeno 44%, mimo socialistický tábor 12% produkce.) Jednokanálový EKG snímá hodnoty napětí z jednotlivých svodů postupně a zapisuje je na teplocitlivý papír. Vedle Biocardu byly ve Staré Turé v 80. letech vyráběny i tříkanálový přenosný EKG Chirastar 32 a velký šestikanálový polygraf Chirastar 60, přístroj, který s příslušnými přístavky kromě elektrické aktivity srdce snímá i zvuky mechanické činnosti srdce a změny objemu a průtoku krve (reografie), nitrosrdečního tlaku a tepu.[14]

Obr. 10 Horské slunce Uvir, podle návrhu Jozefa Havlíka, po 1969. Zdravotnické muzeum NLK, P 62.

Chirana nový přístroj představila r. 1978 společně s dalšími přístroji na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně. Vzhledem k malé velikosti a váze (5.8 kg s příslušenstvím) byl Biocard určen především pro terénní práci, pro sanitní vozy a závodní ordinace, domácí návštěvy, polní ošetřovny i sportovní lékařství.[15] Oproti Startestu měl větší šířku záznamu, byl odolnější proti vnějšímu rušení a chráněný proti defibrilačním výbojům a měl jednodušší ovládání i servis. Výrazně se změnil i design: namísto kvádru zvolil Jozef Havlík (1937-1990) nepravidelný mnohostěn, proti nenápadné šedomodré barvě výraznou modrou a bílou. (Jozef Havlík byl také autorem designu známých horských sluncí Mikrolux, Uvir a Sirius, vyráběných rovněž ve Staré Turé.)[16] 

Přístroj byl testován v pražském Pracovišti lékařské elektroniky, od 60. let zásadní instituci pro technologické inovace v československé kardiologii, na 2. interní klinice v Bratislavě a OÚNZ v Opavě.  Získal ocenění pro nejlepší výrobek resortu a celkem bylo vyrobeno více než 10.000 kusů.  V 80. letech byl součástí vybavení řady pracovišť, od interní jednotky intenzivní metabolické péče v pražském IKEMu, přes brněnskou záchrannou službu, až po venkovské polikliniky.

Po revolučních změnách r. 1989 byl výrobní program Chirany omezen. Chirana byla privatizována v první vlně kuponové privatizace r. 1993 a jednotlivé podniky koncernu se osamostatnily. Roku 1998 se Chirana Prema a.s. ve Staré Turé ocitla v konkursu. Následně se oddělila výroba měřicích přístrojů, plynoměrů a vodoměrů, jež ve Staré Turé vyráběla již firma bratří Micherů, první zdejší továrna na přístroje ve 30. letech, a injekčních stříkaček, jejichž produkce zde začala po druhé světové válce. Výrobu anestetických a dýchacích přístrojů a zubní techniky se podařilo udržet a od r. 2001 pokračuje pod názvem Chirana Medical. Další EKG se však již ve Staré Turé nevyvíjejí. Posledním byl Chirastar 34 (1992), zdokonalený model Chirastaru 32 s novými součástmi a plastovými kryty na místě kovových, dílensky vyráběných.

Jedním z měřítek výběru předmětů měsíce bylo od počátku roční období. V  letních měsících chceme čtenáře našich webových stránek osvěžit: v horkém srpnu 2019 jsme představili kameninovou láhev, v níž byla minerální voda z Mariánských Lázní rozvážena žíznivým po celé rakouské monarchii. V prosinci 2018 byly zimním exponátem pastilky Bronchogom proti nachlazení, rýmě, chrapotu a kašli, jež od počátku 30. let vyráběla a prodávala Kalinova lékárna na pražském Václavském náměstí. Prosincový předmět představíme o vánočních svátcích: i ten bude souviset s mrazivým počasím.

Za radu a neocenitelné vzpomínky na Biocard bychom chtěli poděkovat ing. Josefu Pilátovi.

Fotografie ze sbírek muzea: PhDr. Veronika Löblová

[1] V roce 1839 obhájil dr. Josef Krziwanek, později lobkovický panský lékař v Libčevsi, disertaci o elektřině v lékařství, v níž se zabýval jak akupunkturou, tak perkinismem a masáží. Dissertatio inauguralis medica de electricitate : Acupunctura, Perkinismo et frictione (Praha: Thomas Tabor, 1839). Občasné zmínky v Časopisu lékařů českých dokládají, že o akupunktuře lékaři v Čechách v 70. letech 19. století věděli. Srov. např. Antonín Tomsa (1832-1886), „Léčení ochrnutých okončin proudem faradickým s připojením stručného přehledu elektrisace,“ Časopis lékařů českých 14/38 (1975), 297-300, 298.

[2] Eduard Cmunt, „O některých přísadových (medicinálních) lázních a derivačních procedurách pro lékařskou praxi,“ Praktický lékař 21/11 (5. 6. 1941), 213-215: 215; Vladimír Vondráček, „Boj internisty proti bolesti farmaky,“ Časopis lékařů českých 73/36 (7. 9. 1934), 993-998: 996.

[3]Josef Pelnář, Pathologie a therapie nemocí vnitřních IV (Praha: Bursík a Kohout, 1938), 191. Srov. Josef Pelnář, Pathologie a therapie nemocí vnitřních III (Praha: SZN, 1953), 136ff.

[4] Cenné informace o počátcích přístrojů pro akupunkturu nalezneme v rozhovoru s doc. Dobroslavou Jandovou –  Petr Sedláček, Medailonek doc. MUDr. Dobroslavy Jandové,“ Acupunctura Bohemo-slovaca 1 (2010), 18-21. Přihlášky k autorskému osvědčení jsou k dispozici na stránkách Úřadu průmyslového vlastnictví:  Ing. Antonín Meluzín, MUDr. Vladimír Beran, Josef Španěl, „Zapojení pro indikaci, měření a stimulaci reflexních dějů na povrchu těla“ (č. 215446, přihláška podána 24. 11. 1976); „Zapojení elektronického obvodu zejména pro indikaci aktivních kožních bodů“ (č. 196653, přihlášeno 5. 10. 1979), https://isdv.upv.cz/webapp/!resdb.pta.frm Srov. též Antonín Meluzín, Dobroslava Jandová, „Akudiast: malé elektronické zařízení pro indikaci, měření a stimulaci reflexních dějů na povrchu těla,“ Služba zdravotníkům 26/3-4 (1985), 125-131. K autorským osvědčením, vydávaným v socialistických zemích namísto patentů srov. např. https://patentnarozum.eu/lekce/patenty-a-prumyslove-vzory (15. 12. 2019).

[5] K dějinám akupunktury v poválečném Československu a České republice srov. František Pára a Milada Barešová, „Historie České lékařské akupunkturistické společnosti ČLS JEP (org. Č. 60),“ Acupunctura Bohemo-slovaca 1-2 (2006), 3-4; 3 (2006), 2-3, 4-6; Tereza Stöckelová a Jaroslav Klepal, „Evidence-Based Alternative, ‘Slanted Eyes’ and Electric Circuits: Doing Chinese Medicine in the Post/Socialist Czech Republic,” in Caragh Brosnan, Pia Vuolanto and J. A. Brodin Danell, eds., Complementary and Alternative Medicine:  Knowledge Production and Social Transformation (Cham: Palgrave Macmillan, 2018), 33-58; idem., „Devices of Difference: On the Socio-Material Forms and Effects of Technologies in Complementary and Alternative Medicine,“ Science as Culture 28/4 (2019), 513-537.

[6] Autorské osvědčení na „přístroj pro elektronické potlačování bolesti a vyhledávání aktivních míst na pokožce“ (přihláška z 21. 5. 1981, č. 218426); autorské osvědčení na dotykovou elektrodu V. Kympla, V. Radostného, J. Langmajera a P. Urbana (přihláška z 26. 2. 1982, č. 228175), https://isdv.upv.cz/webapp/!resdb.pta.frm.  Někteří z těchto autorů představili Stimul 3 i v pořadu Československé televize, který se objevil v cyklu archivu ČT České hlavičky. Další patent na „Přístroj k provádění elektroakupunktury“, podali ing. Jan Rejlek a ing. Pavel Hořejší z Liberce (16. 8. 1982, č. 248501).

[7] Průvodní brožura přístroje uvádí, že „přístroj Stimul 3 moderní elektronikou nahrazuje jehly a umožní využití osvědčených zkušeností a poznatků i laikem a to naprosto bezbolestně.“ Brožura nerozlišuje mezi elektroakupunkturou a TENS (transkutánní neurostimulací, dráždění nervů přes pokožku elektrickým proudem), v dobových rozpravách oba pojmy často splývají. (Srov. rozhovor s prof. F. G. Portnovem, Zdravotnické noviny 5. 8. 1983, 6.) Jak upozornil Richard Umlauf, elektrody Stimulu nebylo možné k jehlám pro elektroakupunkturu připojit. (Richard Umlauf, „Stimul 3: uvést věci na pravou míru,“ Zdravotnické noviny 9.12.1982, 7.)

[8] Václav Svoboda, Milníky veletrhů (Brno: Brněnské veletrhy a výstavy, 1983), 91, 104.

[9] Srov. Richard Umlauf, op. cit.; „Stanovisko MZ ČR ke Stimulu 3,“ Zdravotnické noviny 9.12.1982, 7; Karel Ulík, „Elektronika pro zdraví a bezpečí,“ Květy 32/24 (17.6.1982), 20-21; Karel Ulík, „Zbytečné zmatky kolem stimulu [sic],“ Květy 33/2 (13.1.1983), 52;  Jiří Marek, „Nastane renesance přístrojů pro TENS (transkutánní elektrostimulaci) a akupunkturu řady Stimul?,“ Zdravotnické noviny 21. 12. 1992, 4.

[10] Rozhovor s dr. Neradílkem v Jan Hýsek, „Špatně stimulovaný Stimul: zkušenosti z rehabilitačního oddělení v Praze 9- Proseku,“ Zdravotnické noviny 30.9.1988, 6. Po roce 1996 reference ke Stimulu z médií mizí, přesné datum ukončení výroby bohužel neznáme.

[11] Srov. Jakub Vetešník, „Projekt Spireta,“ Anesteziologie a intenzivní medicína 27/2 (2016), 126-130.

[12] Zdravotnická technika ve slovenské Staré Turé se začala rozvíjet po 2. světové válce. Roku 1947 začala výroba injekčních stříkaček, později i chirurgických nástrojů a přístrojů pro sterilizaci či inhalaci. V roce 1958 získala velká bronchoskopická souprava z Premy Grand Prix (velkou cenu) na výstavě EXPO v Bruselu, v roce 1959 zahájil podnik výrobu přístroje pro mimotělní oběh, prvního ve východní Evropě. Název Chirana, který spojil řecké slovo chira (ruka) a zkratku NA pro nástroje, zavedla r. 1930 společnost bratří Čížků pro své výrobní oddělení. Firma byla r. 1948 znárodněna a sloučena s řadou dalších do národního podniku „Závody léčebné mechaniky,“ od r. 1950 opět pod „chytlavějším“ názvem Chirana. Roku 1963 byly továrny Chirany v českých zemích a Presnej mechaniky na Slovensku přidruženy k oborovému podniku Presná mechanika Stará Turá, který tak zastřešoval výrobu lékařské techniky v Československu. Od r. 1965 nesl oborový podnik (od r. 1976 koncern) s ředitelstvím ve Staré Turé název Chirana. Srov. Chirana Stará Turá k.p., nositeľ Radu Práce (Bratislava: Obzor, 1986); http://www.chirana.eu/o-nas/historia (15. 12. 2019); Norbert Vrabec, „Chirana odstartovala na sláve injekcií,“ Hospodárske noviny 18. 3. 2009.

[13] Členy vývojového týmu byli vedle ing. Piláta a Jozefa Havlíka Ing. Milan Kozempel, ing. Marián Branderský a ing. Miroslav Buchel. Ing. Pilát popsal Biocard r. 1979 v časopise Služba zdravotníkům, který od 60. let informoval o novinkách medicínské technologie.  Jozef Pilát, „Biocard: Jednokanálový elektrokardiograf,“ Služba zdravotníkům 20/3 (1979), 146-147.

[14] Srov. Jiří Šimurda a Milena Šimurdová, „Jednokanálový elektrokardiograf Unicard,“ Služba zdravotníkům 9/4 (1968), 189-192; Peter Marcinka, „Jednokanálový prenosný elektrokardiograf Startest I,“ Služba zdravotníkům 14/2 (1973), 115-117; Milan Stonavský, „Nové elektrokardiografy Chirana,“ Služba zdravotníkům 20/2 (1979), 75-78; Milan Stonavský, „Chirastar 32: přenosný tříkanálový elektrokardiograf,“ Služba zdravotníkům 23/1 (1982), 45-48; Milan Stonavský, „Chirastar 11: jednokanálový miniaturní elektrokardiograf,“ Služba zdravotníkům 26/3-4 (1985), 190-192; Milan Stonavský, „Automatický elektrokardiograf Chirastar 34,“ Služba zdravotníkům 33/2 (1992), 11-13.

[15] Srov. Jaroslav Forejt a kol., Základy vojenské farmacie (Praha: Naše vojsko, 1989), 238, 241.

[16]  Srov. Maroš Schmidt, „Dizajn SK ’60,“ https://artalk.cz/2018/09/03/dizajn-sk-60/ (15. 12. 2019)


Citace

KRÝSL, Šimon. Exponáty z poválečného Československa: předměty měsíce Zdravotnického muzea NLK II. Lékařská knihovna [online]. 2019, roč. 24, č. 3-4 [cit. 11.07.2020]. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/archiv/2019-24-3-4/exponaty-z-povalecneho-ceskoslovenska-predmety-mesice-zdravotnickeho-muzea-nlk-ii/. ISSN 1804-2031.