Mgr. Šimon Krýsl, NLK

U příležitosti Týdne knihoven připravilo Zdravotnické muzeum NLK malou výstavku v prostorách Informačního centra knihovny. Expozice „Od neštovic po COVID“ se věnuje aktuálnímu i kontroverznímu tématu posledních let, očkování. Příběh vakcinace v českých zemích začíná na přelomu 18. a 19. století: u Edwarda Jennera a jeho objevu bezpečné ochrany před neštovicemi, u mocných lidí, včetně císařovny Marie Terezie a jejích dětí, které nemoc neušetřila, a kteří se za novinku postavili, i u prvních odpůrců očkování, od konzervativních lékařů po příznivce přírodního léčení. Výstava i příběh pak vypráví o snaze lékařů i úřadů ve 20. století o obdobnou ochranu před dalšími chorobami, především tuberkulózou a záškrtem, o neúspěších a překážkách, které stály v cestě, a o postupně se rodícím kalendáři hromadného očkování po druhé světové válce. Vyprávění uzavírá připomínka vakcín proti pandemii COVID-19 a nadějí i rozpaků, které je provázely. Výstava je stále přístupná. Zdravotnické muzeum se těší, až si ji přijdete prohlédnout a vítá novou možnost nechat čtenáře knihovny touto cestou nahlédnout do jeho sbírek.

Zároveň má být výstavka pozvánkou do Zdravotnického muzea samotného, snad poněkud skrytého v nádvorním domku v areálu Národní lékařské knihovny. Trvalá expozice představuje průřez sbírkovými předměty z dějin lékařství, chirurgie i veřejného zdravotnictví. Kromě ní připravilo muzeum výstavu „Morové rány 1521–2021“. I v ní se návštěvníci setkají s očkováním, hlavním nástrojem boje s infekčními nemocemi v posledních dvou staletích. Záběr „Morových ran“ je však širší. Představují úsilí lékařů, zdravotníků a mnoha dalších ochránit životy a přinést naději a uzdravení, od pravého moru ve středověku a raném novověku, přes choleru a neštovice v 19. století a paletu epidemických infekcí, které propukaly ve století dvacátém, až po nové virové epidemie posledních třiceti let. Mnoho metod, postupů i slepých uliček se v dějinách epidemií znovu a znovu vrací, třebaže v odlišných podobách daných historickým kontextem i povahou převládajících nemocí. Jiné nástroje se objevily později, pro nemocné minulých staletí příliš pozdě, pro současné a budoucí pacienty právě včas.

V muzeu mimo jiné uvidíte léčivé prostředky i chirurgické nástroje užívané v léčbě moru, včetně theriaku, „dryáku“ s desítkami prospěšných i zdraví škodlivých látek, od bylin přes opium po hadí maso, proti infekčním nemocem, otravám i srdečním potížím. Složení těchto směsí mnoha účinných i neúčinných přísad známe z řady lékopisů. Léky proti infekčním nemocem, které Evropu postihly po ústupu pravého moru, byly obvykle jednodušší, postup jejich přípravy byl však často utajený. Známe jen některé předpisy na „cholerové kapky“ z poloviny 19. století, i mnohá zaručená „patentní léčiva“ („tajné léky“) na španělskou chřipku a další nemoci výrobci inzerovali jen pod obchodní značkou, případně jménem známého odborníka. Mnohé bakteriální nákazy dokázala vyléčit až v polovině 20. století antibiotika, na účinná antivirotika si nemocní museli počkat ještě déle. To ovšem neznamená, že by medicína byla bezmocná: ochranu proti mnoha smrtícím infekcím nabídlo postupně právě očkování. Ukázky očkovacích látek i nástrojů ve výstavě také uvidíte. Stejně jako nástroje chirurgické, i pomůcky k očkování proměnil nástup asepse, potřeba zabránit přenosu dalších choroboplodných zárodků. Další novinky v postupech vakcinace přineslo masové očkování vojáků i dětí a později i nutnost dosáhnout do nejodlehlejších koutů světa a tam, kde školení lékaři nejsou k dispozici. Jen tak se v roce 1980 podařilo pravé neštovice na světě vymýtit.

Významnou roli v boji s „morovými ranami“ sehrála veřejná hygiena, od středověkých karantén či „sanitárního kordonu,“ který uchránil rakouskou monarchii před hrozbou moru z osmanského Turecka, přes plivátka bránící šíření tuberkulózy a pestrou škálu hygienických nařízení v boji se španělskou chřipkou, až po žádané i odmítané roušky z poslední pandemie, kterou Evropa prodělala. Ani chirurgická léčba epidemií neskončila u kauterů k vypalování morových vředů: před zavedením očkování byla hlavní zbraní proti záškrtu tracheostomie, chirurgické zásahy u plicních komplikací zachránily mnoho nemocných španělskou chřipkou i COVIDem 19. A zapomenout nemůžeme ani na prostředky na okraji či za hranicí oficiální medicíny, ať už věříme v jejich účinek proti nemoci nebo je pokládáme za placebo. Homeopatie 19. století se vyhnula drastickým dobovým metodám léčby cholery (projímadla, pouštění žilou či dávidla), které dehydrovaným nemocným spíše uškodily, a spojením malých dávek léčiv a velkých dávek minerální vody dodávala tekutiny i naději. Infuzní terapie se stala účinnou a bezpečnou až na počátku 20. století, ač o nitrožilní zavodnění nemocných se lékaři snažili již dříve. Ani účinek medailonů a modliteb – ať vzývaly svatého Rocha, Roberta Kocha či svatou Coronu – zanedbat nemůžeme, zvláště tam, kde všudypřítomná nákaza hrozí panikou a zoufalstvím.

To všechno se výstava ve Zdravotnickém muzeu snaží přiblížit. Nevypráví lineární příběh od nouze, hladu a moru středověku přes osvícenská opatření po vítězství vědy, státu a mezinárodní spolupráce nad nemocí a strachem. Ukazuje však, co všechno se v minulých staletích podařilo, a dává doufat, že s „ranami“, které svět stále sužují a které v budoucnu přijdou, si lidé dokáží poradit.

Zdravotnické muzeum NLK, které v příštím roce oslaví 90 let od založení, je přístupné bez objednání každý čtvrtek mezi 2. a 4. hodinou odpolední a kdykoli v pracovních dnech po předchozí domluvě.

---

Citace

Krýsl, Šimon. Morové rány ve Zdravotnickém muzeu. Lékařská knihovna [online]. 2023, roč. 28, č. 3-4 [cit. 04.05.2024]. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/2023-28-3-4/morove-rany-ve-zdravotnickem-muzeu/. ISSN 1804-2031.