Jan Evangelista Purkyně: co najdeme ve sbírkách Národní lékařské knihovny

Šimon Krýsl, Zdravotnické muzeum NLK 1

V prosinci tohoto roku si připomínáme 230. výročí narození českého přírodovědce Jana Evangelisty Purkyně (17. či 18. 12. 1787 Libochovice – 28. 7. 1869 Praha). Jak ukázal i dvoudenní kongres České lékařské společnosti J. E. Purkyně (7. – 8. 12. 2017), je obtížné vymezit Purkyňovu činnost jedním či několika přívlastky. Purkyně patřil k zakladatelům moderní fyziologie a biologie, ale stejně tak histologie, embryologie, moderní farmakologie, srovnávací anatomie, antropologie a dalších lékařských a přírodovědných oborů. Byl svébytným filosofem, básníkem a překladatelem; byl činný v českém národním hnutí a zasloužil se o budování českých vědeckých institucí i českého odborného jazyka.

Absolvoval pražskou lékařskou fakultu (1818), ale vždy se věnoval vědecké práci a nikoli praktické medicíně. Působil jako profesor fyziologie na universitě ve Wroclawi (Breslau, 1823-1849) a později v Praze (1849-1969), na obou universitách založil fyziologický ústav (1839 a 1851). Roku 1821 založil – s Josefem Jungmannem a Janem Svatoplukem Preslem – první český vědecký časopis Krok. Od r. 1853 redigoval přírodovědecký časopis Živa, který byl vydáván do roku 1868, ale byl r. 1891 obnoven a po dalších přerušeních vychází od r. 1953 dodnes.

Purkyně stál i u založení Časopisu lékařů českých (ČLČ) a Spolku českých lékařů (1862), účastnil se činnosti Vlasteneckého a Českého muzea, později Muzea království českého (dnešního Národního muzea), spoluzakládal řadu národních společenských organizací (Hlahol, Sokol, Svatobor, Umělecká beseda), r. 1868 byl u kladení základního kamene Národního divadla.

V letech 1862-1967 byl poslancem českého zemského sněmu, byl činný v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách a v letech 1857-1859 řídil první českou průmyslovou školu v pražské Panské ulici. V řadě spisů se zabýval organizací vědy a vzdělání a rolí národních jazyků ve vědě, výuce i společnosti.

Obr. 1 Nedatovaná rytina signovaná xylografem Františkem Stolařem (1850–1882) a iniciálami KM, otištěná jako příloha IX. ročníku časopisu Vesmír IX (1880) u příležitosti Sjezdu českých lékařův a přírodozpytcův v Praze. Zdravotnické muzeum NLK.

Obr. 2 Praktický lékař 14/22 (1934), 615.

Purkyně proslul řadou objevů v medicíně i biologii a řada pojmů nese jeho jméno 2. Týkají se především histologie, oftalmologie a buněčné teorie, kterou Purkyně poprvé formuloval na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v Praze r. 1837. Již r. 1825 identifikoval „zárodečný měchýřek“ ve vyvíjejícím se ptačím vejci, poznatek rozvedený v disertaci Adolfa Bernhardta (1801-1870) zpracované pod Purkyňovým vedením r. 1834. V roce 1837 objevil pyramidové buňky mozečku (Purkyňovy buňky); r. 1839 vlákna v srdeční svalovině (Purkyňova vlákna), modifikované svalové buňky, které zajišťují převod vzruchu v srdečních komorách. Ve své vratislavské habilitační práci (1823) popsal a nakreslil různé typy kožních lišt a položil tak základ daktyloskopie. Řadu experimentů věnoval fyziologii smyslů, především zraku a sluchu; sám na sobě prováděl i farmakologické pokusy nebo pokusy s navozením závrati.

Národní lékařská knihovna shromažďuje a zpřístupňuje jak Purkyňova knižní i časopisecká díla, tak bohatou a stále rostoucí sekundární literaturu k dílu i životu J. E. Purkyně. Rovněž Lékařské muzeum, – dnešní Zdravotnické muzeum Národní lékařské knihovny – se od svého založení r. 1934 k Purkyňovi hlásilo 3.

Základem purkyňovské literatury jsou Sebrané spisy (Opera omnia) Jana Evangelisty Purkyně, které NLK postupně (počínaje posledním dílem) předkládá v rámci Digitální knihovny. Myšlenku vydávání Spisů vyslovil prof. Karel Chodounský (1843-1931) na valné hromadě Spolku českých lékařů v březnu 1889 a znovu na řádné schůzi II. třídy České akademie věd a umění v listopadu 1895. V roce 1911 pak prof. Chodounský, prof. Rudolf Kimla (1866-1950) a prof. Kamil Lhoták (1876-1926) doporučili valné hromadě SČL vydat Purkyňovy spisy „z fondu pro vydávání české pathologie“ 4.

Obr. 3-1 3-2, Časopis lékařů českých 50/7 (1911), 218-219.

Návrh byl přijat a po zkusmém vydání překladu vratislavské disertace (1914) vyšel zprvu v sešitech I. svazek (1915-1919), knižně vydané německé a latinské práce, včetně pražské disertace (Beiträge zur Kenntnis des Sehens in subjectiver Hinsicht, 1819) a vratislavské habilitační práce (Commentatio de examine physiologico organi visus et systematis cutanei, 1823). Pokračování bylo pomalé, podoba vydání se navíc proměňovala v souladu s dobovými edičními zásadami i možnostmi vydavatele. 2. svazek měl původně předložit překlady latinských spisů, nakonec vydané částečně a mimo Spisy 5.

Dva další svazky vydané v redakci F.K. Studničky (1870-1955) spolu s Purkyňovou společností, obsahují cizojazyčné práce publikované v časopisech, 4. svazek (1941) články z Enzyklopädisches Wörterbuch der medizinischen Wissenschaften vydávaného berlínskou lékařskou fakultou (1828-1835) a původně anonymně vydaný, přírodně filosofický spis Papierstreifen aus dem Portefeuille eines verstorbenen Naturforschers (1850, Útržky ze zápisníku zemřelého přírodopisce).

Obr. 4 Sebrané spisy, sv. I / Opera omnia, Tomus I, sešit 1 (Praha: Spolek českých lékařův, 1915). Národní lékařská knihovna, MA 876.

Po r. 1945 se duší projektu Sebraných spisů stal fyziolog a historik lékařství Vladislav Kruta (1908-1979). Texty jsou nadále doplněny komentáři a poznámkami, latinské spisy rovněž českými překlady. 5. svazek (ed. V. Kruta a Z. Hornof, 1951) vyšel k 100. výročí založení pražského fyziologického ústavu a obsahuje Purkyňovy německé recenze (1827-1841, 6. svazek (1956) zahrnuje vratislavské disertace Purkyňových žáků (1824-1845) 6. 7. a 8. svazek předkládá Purkyňovy české časopisecké práce histologické a morfologické (VII, 1958) a obecně přírodovědné či přírodně-filosofické (VIII, 1960). Tyto texty, otiskované v Kroku, Muzejníku, Živě, Riegrově Naučném slovníku či Časopisu lékařů českých, měly rozvíjet jak přírodní vědy, tak češtinu jako jazyk odborného diskursu. 9. svazek (1965) shrnuje politické, pedagogické a metodologické texty z období druhého pražského působení, 10. svazek (1968) Purkyňovy slavistické práce, především z 30. – 40. let. V 11. svazku shromáždil Jan Thon (1886-1973) výběr z Purkyňovy básnické tvorby: další časopisecké i rukopisné básně vydal ve svazku Básnický glosář Jana Evangelisty Purkyně (1959). 12. svazek pak představil Purkyňovy rukopisy i další tiskem vydané práce: souhrn prací o fyziologii mluvy, přednášky ze sjezdu německých přírodovědců r. 1826, příspěvky k fyziologii trávení a nervů nebo texty k založení vratislavského fysiologického ústavu. Editoři se nevyhýbali ani problematickým či dobově podmíněným textům, jako je vratislavské „Votum separatum k židovské otázce“ (1847), nemluvě o humoristické básni Pan Ameles (1862) 7. Poslední zatím vydaný díl (1985) doplňuje autobiografické spisy a podrobnou bibliografii Purkyňových prací.

Plány vydávání Spisů předpokládaly i vydání korespondence a rukopisné pozůstalosti včetně universitních přednášek 8. Kromě výboru Jaroslava Jedličky (350 dopisů) byla publikována řada dalších dopisů i anotovaný soupis, ale souborné vydání Purkyňovy korespondence dosud chybí. Podobně je tomu s rukopisy: některé jsou obsaženy ve 12. svazku Spisů, soubor psychologických rukopisů byl vydán r. 1987 9. Rukopisná pozůstalost je o to cennější, že Purkyně své myšlenky a nápady často nedovedl k publikaci a vydaná díla tak nevystihují šíři jeho zájmů a postřehů. Souborné uspořádání této části Purkyňova odkazu zůstává úkolem pro budoucí badatele a editory: pokud ovšem zvolí knižní formu vydávání spíše než nové možnosti nelineární, internetové prezentace díla.

Digitální knihovna NLK, stejně jako studovny a badatelny knihovny, nabízejí i ovšem i řadu dalších Purkyňových textů a především mnohá základní díla literatury o Purkyňovi, mnohdy dnes již rozebraná a těžko dostupná. Databáze medvik.cz, která integruje i českou medicínskou bibliografii (Bibliographia medica Čechoslovaca, BMČ), uvádí stovky článků a monografií na purkyňovská témata, s odkazy na dostupné digitální zdroje. Digitalizované jsou časopisy Živa i Časopis lékařů českých, ve kterém lze objevit i dobové dokumenty k vydávání vědcova díla, zprávy a debaty o purkyňovských oslavách i odborné články navazující na Purkyňovy objevy.

Obr. 5 Mezi Purkyněm navržené přístroje patřil i jednoduchý perimetr k měření zorného pole: ilustrace prof. Josefa Schöbla (1837-1902) z přednášek Očního lékařství reprodukovaných z rukopisu, NLK, T 325

Postava J. E. Purkyně prostupuje všemi sbírkami Zdravotnického muzea od přístrojů přes výtvarná díla a numismatickou sbírku po archivní fondy listinné i fotografické. Prvním purkyňovským exponátem v muzeu byla sádrová busta J. E. Purkyně od Josefa Strachovského, po válce bohužel nezvěstná, věnovaná r. r. 1934 paní [Rudolfou] Švehlovou, vdovou po prof. [Karlu] Švehlovi (1866-1929). Šlo zřejmě o sádrový odlitek pomníku z r. 1887 umístěného na Purkyňově rodném zámku v Libochovicích 10.

Obr. 6 Josef Strachovský, Jan Evangelista Purkyně (1887). Památce Jana Ev. Purkyně ku slavnosti odhalení pomníku jeho v Libochovicích v stý rok od narození oslavencova (Praha: Komitét Purkyňův v Libochovicích, 1887).

Obr. 7 Maska J. E. Purkyně

Purkyně byl ovšem námětem mnoha dalších výtvarných děl, bust, medailí, obrazů, diplomů i grafik. Numismatická sbírka, která v 60. letech tvořila jádro výstav muzea, zahrnuje více než dvě desítky medailí a plaket s purkyňovskými tématy 11. Expozici dnes zdobí vedle řady grafických portrétů J. E. Purkyně i sádrová busta, dílo sochařky a restaurátorky Věry Ducháčkové-Beránkové 12. V roce 1973 muzeum zakoupilo od paní Jarmily Purkyňové, vdovy po vědcově pravnuku, „posmrtnou masku“ J. E. Purkyně. Podle údajů dárkyně byla však maska zhotovena „podle fotografií“ již r. 1865, tedy za Purkyňova života, snad v souvislosti s jeho antropologickými či fyziognomickými výzkumy 13.

Obr. 8 F. Fridrich, J.E. Purkyně (1869), fotoarchiv Zdravotnického muzea NLK, FA 3034.

Obr. 9 Fotoarchiv ZM NLK, FA 3782. F. K. Studnička, „Purkyňův a Durstův mikroskop,“ Biologické listy 20 (1936), 192-193.

Počátkem r. 1935 daroval dr. [Karel] Masařík, gynekolog a chirurg z Uherského Hradiště, do sbírek první fotografii J. E. Purkyně, zřejmě malou fotografii Purkyně na úmrtním loži v r. 1869. Ve fotoarchivu muzea jsou i další purkyňovské fotografie, především „Fotodokumentace života a díla J. E. P,“ soubor fotografických kopií dokumentů, rukopisů, titulních listů, diplomů, snímků a rytin, uspořádaná k výstavám let 1962–1964 14.
Purkyně se zasloužil o rozvoj mikroskopické anatomie i mikroskopické techniky. Do mikroskopu zřejmě nahlížel již na piaristickém gymnáziu v Mikulově: v jeho pozůstalosti se nacházely dva mikroskopy, jednoduchý (spíše lupa) a složený dřevěný mikroskop z 2. poloviny 18. století z doby lékařských studií. V roce 1832 ve Vratislavi získal velký mikroskop z vídeňské Plösslovy dílny; v 50. letech v Praze spolupracoval s optikem a mechanikem Ferdinandem Durstem (nar. 1829) na výrobě mikroskopů. V době druhého pražského působení pracoval Purkyně s řadou mikroskopů, z nichž některé se dochovaly v muzeích a na klinikách: „biografie“ jednotlivých přístrojů a jejich vztah k Purkyňovi jsou však mnohdy sporné. V Ústavu pro histologii a embryologii 1. LF UK se dochoval velký Plösslův mikroskop, v Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké fakulty MU Brno mikroskop, který měl Purkyně přivézt z Vratislavi do Prahy r. 1850 15. Lékařské muzeum vystavovalo „Purkyňův mikroskop“ r. 1948 a r. 1964. Dnes se tu nacházejí dva mikroskopy, které měl Purkyně používat: malý mosazný přístroj bez označení, tvarem podobný přístrojům z Durstovy dílny, a malý Plösslův mikroskop v dřevěné kazetě.

Fotoarchiv muzea uchovává rovněž fotografii (původně skleněný negativ) mikroskopu s nápisem Jan Ev. Purkyně/Ferdinand Durst/ v Praze 1856, popsaného v článku F. K. Studničky r. 1937, ale dnes rovněž nezvěstného.

Obr. 10 Mikroskop vystavený na Blatné. Zdravotnické muzeum NLK, P 153, foto ZM NLK.

Archivní fond J. E. Purkyně ve Zdravotnickém muzeu je rozsahem nevelký. V době vzniku muzea již našla většina jeho pozůstalosti, uchovávaná v rodině, své místo v jiných paměťových institucích: především v Literárním archivu Národního muzea, dnes Památníku národního písemnictví. Jádrem fondu jsou dva soubory rukopisů. Dvacetistránkový rukopis získaný r. 1862 pochází původně ze sbírky literárního historika Václava Brtníka (1895–1955) a byl původně identifikován jako spis „O tajemstvích přírody a ducha lidského.“ První dvě strany jsou však nevydaným pokračováním tohoto významného obecně přírodovědného článku (1860), doplněné textem „Zkoušek o sluchu“ z r. 1859 s pravopisnými a jazykovými korekturami červeným inkoustem. Korektury ukazují rovněž místo Purkyňových prací v období utváření českého pravopisu a lékařské terminologie.

Obr. 11 Rukopis [Zkoušky o sluchu], Archiv Zdravotnického muzea NLK, 1476/62.

Obr. 12 Archiv Zdravotnického muzea NLK, 574/57/1.

Druhý soubor vlastnila původně paní Jarmila Purkyňová a muzeum jej získalo v roce 1967. Na prvním ze dvou lístků je tužkou psaný rukopis básně „Kde jsem se octl? Jest to moje vlast?“, který vydal Purkyňův vnuk Jan Evangelista v časopisu Hlas národa až 13. 8. 1887. Poznámka na rukopisu báseň datuje rokem 1849. Publikovaná verze vynechává několik veršů. Důvod jejich vypuštění není zřejmý: s odstupem čtyřiceti let se mohly zdát příliš časové a pro čtenáře nesrozumitelné. Na rubu básně je seznam poznámek či snad názvů plánovaných textů, soupis novinek, které v „novém věku“ přispěly k rozvoji a autonomii Čech. Jmenovaným tématům se Purkyně často věnoval i v jiných spisech, především v posledních letech jeho života. Vedle Národního divadla, muzea, techniky, národního školství či samosprávy uvádí i „Rakousko-polyglotia,“ „politiku lásky“ a „Ideu Slovanstva,“ tedy témata spisku Austria polyglotta (1867), vyšehradský Pantheon, cukrovarnictví, železnice či obchod s Východem.

Obr. 13 Archiv Zdravotnického muzea NLK, 574/57/2.

Druhý lístek, psaný perem na zadní straně pozvánky na zvláštní sezení medicínského kolegia doktorů z 19. 2. 1859, začíná dvouverším „Sláva jasné ve výši ve světle se zhlíží/ Pocta v pološeru po koutech se plíží.“ 16 Následující pasáž o stvoření světa, prostoupeného duchem, může odkazovat na pozdně antickou filosofii, ale též spisy naturfilosofické, včetně Purkyněho vlastních Útržků ze zápisníku zemřelého přírodovědce. V závěru čteme poznámky a „politickém“ uspořádání zvířecích společenstev.

Úvahy o „zvířecích státech“ jsou v biologii a filosofii 19. – od Carla Vogta (1817-1895) po Ernsta Haeckela (1834-1919) – poměrně časté: znal-li Purkyně např. Vogtova díla, nevíme. I tento zlomek ukazuje, jak bohaté zdroje badatelům Purkyňova rukopisná pozůstalost nabízí.

Purkyňovská výročí byla často výzvou ke zpracování a zpřístupnění další části učencova díla v edicích, výstavách, konferencích a publikacích. Archiv ZM zahrnuje i řadu pamětních materiálů ze slavností v Libochovicích r. 1937: mnoho dalších připomínek v letech končících sedmičkou či devítkou je doloženo a digitálně k dispozici v časopisech i sbornících ve fondu Národní lékařské knihovny.

V červenci roku 2019 budeme vzpomínat 150. výročí úmrtí J. E. Purkyně. Národní lékařská knihovna i muzeum postupně zpřístupňují další purkyňovské texty a exponáty, aby badatelům umožnily badatelům k Purkyňovu odkazu. Doufáme i ve spolupráci s dalšími výzkumnými i paměťovými institucemi, které purkyňovské materiály uchovávají a zpracovávají, aby bylo možné uchopit a dokumentovat Purkyňovo dílo v jeho historickém kontextu, ocenit, ale i vymezit jej v souvislostech doby, ve které vzniklo.


1 Děkuji PhDr. Veronice Löblové a Mgr. Michaele Lindové za pomoc při zpracování tohoto tématu. Tento článek v mnohém vychází z prezentace na 28. kongresu ČLS JEP: Š. Krýsl, V. Löblová, „Jan Evangelista Purkyně ve sbírkách Národní lékařské knihovny a jejího Zdravotnického muzea,“ in Štěpán Svačina et al., ed., Jan Evangelista Purkyně a jeho význam pro současnou i budoucí medicínu (Praha: Mladá fronta, 2017), 242-258.

2 Slovník lékařských eponym B. G. Pirkina a J.A. Whitworthe uvádí tři purkyňovská eponyma, Biografický slovník pražské lékařské fakulty deset, internetové slovníky i další. Barry G. Firkin, Judith A. Whitworth, Dictionary of Medical Eponyms (Basel: Editiones Roche, 1996), 318-319; Biografický slovník české lékařské fakulty 1348-1939 II (Praha: Univerzita Karlova, 2003), 96-100; www.whonamedit.com

3 Praktický lékař 14/22 (1934), 615; srov. Věstník československých lékařů 46/46 (1934), 1269; Vojenské zdravotnické listy 10/4 (1934), 222.

4 Prof. Jan Bohumil Eiselt (1831-1908) navrhl r. 1863, aby se Spolek lékařů českých ujal vydávání „díla lékařského z oboru praktického“ a byl zvolen za redaktora tohoto projektu. Fond na vydávání „české pathologie,“ tedy Eiseltovy Odborné pathologie a therapie, založil téhož roku plukovní lékař Stanislav Kotík (+1866): jak uvádí prof. Thomayer, prostředky na vydávání nestačily a Spolek nebyl ochoten vydávat „Pathologii“ na spolkové náklady. Eiselt obnovil návrh na schůzi Spolku r. 1877, ale ve fondu stále nebyl dostatek peněz a dílo začalo vycházet („jménem spolku“) u nakladatele Josefa Koláře, resp. Františka Šimáčka. Do r. 1889 vyšlo 5 dílů, 6. díl zůstal nedokončen. Z řady návrhů na jiné využití nyní bezpředmětného fondu se uskutečnilo až financování Purkyňových spisů. Srov. Vladimír Kruta, „Historie vydávání sebraných spisů J. E. Purkyně,“ Sebrané spisy XIII (1985), 10-12; Vladislav Kruta, Zdeněk Hornof, „Vydávání Purkyňových spisů,“ in Bohumil Němec, Otakar Matoušek et al., Jan Evangelista Purkyně: badatel – národní buditel: soubor příspěvků o jeho životě a práci (Praha: NČSAV, 1955), 220-231; Duchoslav Panýrek, „Jubileum,“ ČLČ 38/49 (1989), 987-990; Josef Thomayer, „Prof. dr. Jan Bohumil Eiselt,“ ČLČ 34/7 (1895), 126-131 a dále řada zpráv ze schůzí Spolku českých lékařů v Časopisu lékařů českých.

5 Např. vratislavská habilitace vyšla jako Pojednání o fysiologickém významu čidla zrakového a soustavy kožní již r. 1914 (K. J. Lhoták), Příspěvky k poznání zraku ze subjektivního hlediska (pražská disertace) v překladu V. Kruty až r. 1969. Řada textů zůstává nepřeložena: český výtah z některých uveřejnil sám Purkyně v Živě v letech 1857-1858.

6 Ještě v první polovině 19. století se vedoucí disertace na práci podílel více, než tomu bývá dnes. Podíly disertanta a vedoucího práce se nutně lišily případ od případu. Tradice řadí 13 či 14 vratislavských disertací (z celkem 342) mezi díla Purkyňova a Purkyně je sám tak uváděl, jako práce „mou myšlénkou vedené“. Srov. „Podrobné zprávy o mojích starších i novějších literárních, zvláště přírodnických pracích,“ Živa 5/2 (1857), 147-157, 5/3 (1858), 203-213, Sebrané spisy XIII, 133-148; V. Kruta a Z. Hornog, „Purkyňovské disertace,“ Sebrané spisy VI, 5-11.

7 Sebrané spisy XII, 357-366; Sebrané spisy XI, 40-42, 58-60.

8 V roce 1955 bylo plánováno 15 svazků, s opatrnou nadějí na dokončení do r. 1969, nepočítalo se tu naopak se svazkem věnovaným slavistice (sv. X, pak v redakci Milana Kudělky). Srov. Vladislav Kruta, Zdeněk Hornof (1955), s. 227-230.

9 Jaroslav Jedlička, ed., Jana Ev. Purkyně korespondence I (Praha: Česká grafická Unie 1920); Jana Ev. Purkyně korespondence II (Praha: Spolek českých lékařů 1925); František X. Halas, Soupis korespondence Jana Evangelisty Purkyně (Praha: Academia 1987). Josef Brožek, Jiří Hoskovec, eds., J.E. Purkyně and Psychology: with a Focus on Unpublished Manuscripts (Praha: Academia, 1987). Inventář fondu J. E. Purkyně v Literárním archivu PNP zpracoval dr. Karol Bílek: srov. Karol Bílek – Dana Oulehlová, Jan Evangelista Purkyně (1787-1869): soupis osobního fondu (Praha: Památník národního písemnictví, 1986); srov. též Karol Bílek, „Písemná pozůstalost Jana Evangelisty Purkyně a další purkyňovské pozůstalosti v Literárním archívu Památníku národního písemnictví v Praze,“ Acta Universitatis Carolinae- Historia Universitatis Carolinae Pragensis XXVII/1 (1987), 161-169; Karol Bílek, Purkyňova komise (1935-1964), 1870-1966: popis fondu (Praha: Památník národního písemnictví, 1986); Jiří Beran, ed., Soupis pramenů k životu a dílu Jana Evangelisty Purkyně uložených v československých archívech: z podnětu organizačního výboru pro přípravu oslav 200. výročí narození Jana Evangelisty Purkyně připravili pracovníci československých archívů (Praha: Ústav světových a českých dějin ČSAV, 1987); Blanka Zilynská- Jindra Duchoňová, Jan Evangelista Purkyně v dokumentech Archivu Univerzity Karlovy (Praha: Archiv University Karlovy, 1987).

10 Věstník československých lékařů 46/52 (1934), 1479. Stejná busta byla dle fotografií rovněž součástí Síně Jana Evangelisty Purkyně na Národopisné výstavě českoslovanské. Srov. Karel Klusáček et al., Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895 (Praha: J. Otto, 1897), 433-444.

11 Purkyňovské památky numismatické sbírky ZM představuje v tomto čísle Lékařské knihovny Mgr. Michaela Lindová.

12 Fotografie této busty byla otištěna v Jarmila Psotníčková, Jan Evangelista Purkyně (Praha: Orbis, 1955).

13 Maska i Plösslův mikroskop jsou dnes umístěny v expozici na zámku v Blatné.

14 Věstník československých lékařů 1935, 171. Dr. Karel Masařík (nar. 1893 v Praze) otevřel v roce 1928 sanatorium „pro choroby ženské, chirurgii a porodnictví“ v Uherském Hradišti, které fungovalo až do r. 1950.

15 Mikroskop, který měl Purkyně používat během studia na universitě, se ještě roku 1937 objevil na výstavě ke 150. výročí Purkyňova narození, později o něm ale není zpráv. Spojení Purkyně s dochovanými mikroskopy je zřejmě nejlépe doloženo u velkého Plösslova mikroskopu a mikroskopu Oberhauserova v Ústavu pro histologii a embryologii 1. LF UK, u jednoduchého přístroje v Mikulově a Schickova mikroskopu uchovávaného v Brně. Srov. Viktor Teissler, „Dva mikroskopy z pozůstalosti Purkyňovy,“ Biologické listy 13 (1927), 148-150; Alexandr Chvátal, „Jan Evangelista Purkyně a jeho přístroje pro mikroskopický výzkum,“ Československá fyziologie 65/2 (2016), 56-68; Ludmila Hlaváčková, „Mikroskopy J. E. Purkyně,“ Dějiny a současnost 26/4 (2004), 30; Otakar Brázda, „Purkyňův první mikroskop,“ AM Review 13 (2015), 50; Jaroslava Dubová, Vývoj a budoucnost světelné mikroskopie: úvod do kurzu Bi1301 Botanická mikrotechnika (Brno: Masarykova univerzita, 2010), 27.

16 Podle „Vzpomínek na Jana Ev. Purkyni“ (Jan Ev. Rytíř Purkyně [ml.], Hlas národa 222-223 (13.-21.8.1997), 1) pochází dvouverší z let 1858-1859.


Citace

KRÝSL, Šimon. Jan Evangelista Purkyně: co najdeme ve sbírkách Národní lékařské knihovny. Lékařská knihovna [online]. 2017, roč. 22, č. 3-4 [cit. 23.04.2018]. Dostupné z: https://casopis.nlk.cz/archiv/2017-22-3-4/jan-evangelista-purkyne-co-najdeme-ve-sbirkach-narodni-lekarske-knihovny/. ISSN 1804-2031.